42 A 8/2025 – Krajský soud v Ústí nad Labem

42 A 8/2025- 53 - text 6 42 A 8/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem ve věci žalobce: L. D., narozený X, státní příslušnost Albánie bytem X zastoupený advokátem Mgr. Pavlem Čižinským sídlem Varšavská 714/38, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2176/2, 130 51 Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 4. 2025, č. j. CPR-54011-3/ČJ-20245-930310-V235, takto: I. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 4. 4. 2025, č. j. CPR-54011-3/ČJ-20245-930310-V235, se pro vady řízení zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 21 338,40 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím původního právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 4. 2025, č. j. CPR540113/ČJ20245930310-V235, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytových agend, (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 7. 10. 2024, č. j. KRPU-223230-67/ČJ-2023-040026. Tímto rozhodnutím správní orgán prvního stupně podle § 50a odst. 2 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uložil žalobci povinnost opustit území členských států Evropské unie. Správní orgán prvního stupně zároveň podle § 50a odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovil žalobci dobu k opuštění území České republiky nejpozději do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí. Žaloba 2. Žalobce namítal, že rozhodnutími správních orgánů byla porušena práva daná čl. 3 a 9 Úmluvy o právech dítěte, neboť tím, že by byl nucen opustit území České republiky, ztratil by možnost žít se svými nezletilými dětmi ve společné domácnosti a podílet se na jejich výchově. Správní orgány sice uvedly, že by žalobce mohl být s dětmi v kontaktu prostřednictvím telefonu, sociálních sítí či jiných internetových aplikací, ovšem taková komunikace dle žalobce nemůže zajistit řádnou výchovu nezletilých dětí. Nutností vycestovat do Albánie by dle žalobce došlo k neadekvátnímu zásahu do jeho rodičovských práv a do práv nezletilých dětí. Žalobce uvedl, že nemůže nutit své děti k vycestování do Albánie. Žalobce trval na tom, že správní orgány nesprávně vyhodnotily rozsah zásahu do rodinného života žalobce, ke kterému dojde v důsledku uložení povinnosti vycestovat z území České republiky. Doplnění žaloby 3. Podáním ze dne 5. 5. 2025 stávající právní zástupce žalobce doplnil žalobu o další žalobní body. Žalobce namítal, že ve svém předchozím rozhodnutí ve věci žalovaný uložil správnímu orgánu prvního stupně, aby se zabýval kritérii uvedenými v § 174a zákona o pobytu cizinců, aby své úvahy prezentoval a konkrétně odůvodnil. Správní orgán prvního stupně doplnil dokazování o účastnickou výpověď a o svědecké výpovědi, ovšem své úvahy nijak neprohloubil a nepřistoupil k poměřování „něčeho k něčemu“. Žalobce trval na tom, že úvaha, že je pouze na žalobci, kde a jak se bude s rodinou setkávat či kde bude chtít i nadále realizovat rodinný život, nepředstavuje zdůvodnění skutečnosti, že navzdory uložené povinnosti vycestovat bude žalobce schopen vůbec svůj rodinný život realizovat. Již vůbec toto tvrzení nemůže být dle žalobce zdůvodněním toho, že napadené rozhodnutí je v souladu se zásadou nejlepšího zájmu dítěte. Žalobce trval na tom, že pokud odvolací správní orgán jednou rozhodne, že určité odůvodnění je nedostatečné, je tím vázán i on sám, a při dalším svém rozhodování v dané věci je povinen z tohoto svého původního rozhodnutí vycházet. Toto žalovaný dle žalobce neučinil, a proto žalobce považuje žalobou napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. 4. Dále žalobce namítal, že žalobou napadené rozhodnutí není jasné ohledně otázky, zda se žalobce po vycestování s ohledem na jeho zápis v SIS bude moci vrátit k rodině na území České republiky. V žalobou napadeném rozhodnutí je sice zmíněna možnost návštěv v rámci bezvízového styku, nicméně současně je v rozhodnutí uvedeno, že podmínky pro realizaci rodinného života budou omezeny, neboť žalobce je veden v SIS. Žalobce trval na tom, že pro posouzení otázky, jak se bude moci stýkat s dětmi, je klíčové, zda bude po následující 3 roky moci jezdit do České republiky za dětmi. V tomto směru je však žalobou napadené rozhodnutí dle žalobce vnitřně rozporné. 5. Žalobce rovněž namítal, že uložení povinnosti vycestovat bude mít pro žalobce stejné důsledky jako uložení správního vyhoštění, jehož uložení shledaly správní orgány jako nepřiměřené. Dle žalobce v důsledku jeho záznamu v SIS jsou důsledky opuštění území České republiky totožné jako důsledky vyhoštění. V obou případech nebude moci po dobu delší než 3 roky přicestovat do České republiky. Z této skutečnosti dle žalobce plyne nepřiměřená tvrdost napadeného rozhodnutí. 6. Žalobce rovněž namítal chybnost úvahy žalovaného ohledně přiměřenosti žalobou napadeného rozhodnutí. Základní úvaha vycházela ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí je přiměřené, neboť žalobce byl v letech 2016 až 2023 ve vězení v Německu, takže pro rodinu se toho tolik nezmění, a navíc si za to může sám, neboť v Německu páchal trestnou činnost. Žalobce namítal, že odsouzení v Německu nelze bez dalšího brát jako důkaz o jeho vině z trestné činnosti, neboť jde o trestní rozhodnutí cizozemské a žalovaný nebyl oprávněn z něj bez splnění dalších podmínek vycházet. Žalovaný byl dle žalobce povinen zkoumat, za co konkrétně byl žalobce stíhán a měl mu dát možnost se k tomu vyjádřit. Dále namítal, že rodina nemůže vycestovat s ním do Albánie, neboť tam nemají žádné vazby a neumí jazyk a došlo by k vytržení dětí z jejich prostředí včetně českého vzdělávacího systému. Žalobce trval na tom, že jeho rodina by nemohla za ním cestovat do Albánie ani na krátkodobé návštěvy, neboť cesta je příliš drahá. Situace rodiny by byla horší než v době jeho výkonu trestu v Německu, neboť dojíždění do věznice v Drážďanech bylo mnohem finančně dostupnější než cestování do Albánie. 7. Žalobce rovněž namítal, že rozhodnutí nebere v potaz závažnost zásahu vycestování žalobce na jeho rodinné vztahy. Po návratu z vězení od října 2023 pobývá žalobce doma s rodinou. Žalobce trval na to, že zásah rozhodnutí do rodinného života je nutno posuzovat nikoli ve srovnání s dobou jeho pobytu ve vězení, ale s nyní rok a půl trvajícím rodinným soužitím. Úvaha o rodinném soužití by měla být provedena zejména ve vztahu k jeho dceři L., ale i ve vztahu k pětileté E., kterou fakticky rovněž vychovává. V tomto směru poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2024, č. j. 10 Azs 37/2024-56. Vyjádření žalovaného k žalobě 8. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že námitky obsahově téměř souhlasí s námitkami uvedenými v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, a proto odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný trval na tom, že se v žalobou napadeném rozhodnutí podrobně a přezkoumatelně vypořádal s otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí o uložení povinnosti opustit území členských států EU do soukromého a rodinného života žalobce. Žalovaný trval na tom, že v daném případě byly splněny podmínky pro uložení povinnosti vycestovat. Žalovaný trval na tom, že v odvolacím řízení postupoval v souladu se zákony a ostatními právními předpisy a mezinárodními smlouvami. Posouzení věci soudem 9. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. 10. Primárně se soud s ohledem na koncentraci řízení zabýval otázkou včasnosti uplatnění námitek obsažených v doplnění žaloby. V souladu s § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců je možné žalobní námitky uplatnit ve lhůtě 30 dnů od oznámení žalobou napadeného r