7 As 90/2013 — Nejvyšší správní soud

8 A 262/2010- 46 - text 9 pokračování 8A 262/2010 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: J. R., státní občan Makedonie, zastoupen Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, nám. Hrdinů 1634/3, poštovní schránka 155/SO, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 20. 10. 2010, č.j MV-64701-3/VS-2010, o návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí ministra vnitra, kterým byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 25. 5. 2010, č.j. OAM-7594-9/MC-2010, jímž bylo podle ust. § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto o zrušení povolení k trvalému pobytu a jímž mu byla stanovena lhůta k vycestování z území v délce 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Ministr vnitra v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že v řízení bylo zjištěno, že žalobce byl v období let 2000 – 2009 celkem v osmi případech odsouzen za spáchání trestných činů, a to útoku na veřejného činitele podle ust. § 156 odst. 1a trestního zákona, výtržnictví podle § 202 odst. 1, krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), neoprávněného držení platební karty podle § 249b, podvodu podle § 250 odst. 1 a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona. Odvolací orgán shodně se správním orgánem I. stupně proto shledal, že žalobce se opakovaně dopustil závažného narušení veřejného pořádku a naplnil tak podmínku podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. K námitkám uvedeným v rozkladu žalobce pro účely zrušení povolení k trvalému pobytu není podstatná doba, kdy byl trestný čin spáchán, ani zda již byl zahlazen. V této souvislosti ministr vnitra poukázal na mimořádně vysoký počet spáchaných trestných činů, jakož i na jejich skutkové podstaty. Pokud jde o zásah do soukromého či rodinného života, ministr vnitra takový zásah připustil, avšak neshledal jeho nepřiměřenost. Proti tomuto rozhodnutí směřovala žaloba, v níž žalobce namítl nesprávné vyhodnocení dopadu svých odsouzení v trestních věcech s tím, že většina jeho odsouzení byla v době rozhodování správního orgánu zahlazena. Nadto se posledního trestného činu dopustil dne 6. 12. 2007. Dále žalobce namítl nesprávnost vyhodnocení pojmu „opakované závažné porušení veřejného pořádku“, s tím, že úvahy žalovaného jsou v této věci nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Zde žalobce poukázal na směrnici 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 a na judikaturu Evropského soudního dvora. Rovněž namítl, že správní orgány obou stupňů nesprávně vyhodnotily přiměřenost dopadu rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odmítl žalobní námitky s tím, že neobsahují žádnou novou relevantní argumentaci. Při jednání soudu dne 4. 6. 2013 setrvali účastníci na svých stanoviscích. Zástupce žalobce navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, zástupkyně žalovaného navrhla zamítnutí žaloby. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu uplatněných žalobních námitek, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce v podané žalobě především namítl, že správní orgány nesprávně vyhodnotily skutečnost žalobcových odsouzení v trestních věcech. V době rozhodováni správního orgánu měl žalobce ve výpisu z rejstříku trestů uvedeny pouze tři záznamy, neboť u ostatních odsouzení došlo k jejich zahlazení ještě před zahájením správního řízení a v průběhu správního řízení došlo k zahlazení odsouzení u všech trestných činů, kterých se žalobce dopustil. K naplnění podmínek pro zahlazení všech odsouzení však došlo ještě před zahájením správního řízení. Důsledkem zahlazení odsouzení je tedy vznik právní fikce, že se na pachatele hledí, jako by odsouzen nebyl, přičemž z příslušné zákonné úpravy nelze dovodit, že by snad měla fikce neodsouzení platit jen pro účely trestního zákona, resp. trestního řízení. Naopak, po vzniku takové právní fikce se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, nejen v trestním řízení, ale rovněž v jiném řízení či v jakýchkoli dalších případech, kde tato skutečnost má význam (srov. § 2 odst. 1 větu druhou zákona č. 269/1994 Sb. o tom, že údaje z evidence Rejstříku trestů slouží pro potřebu trestního nebo správního řízení a rovněž k prokazování bezúhonnosti). Ministr vnitra ve svém rozhodnutí však uvádí, že pro účely řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu není podstatná doba, kdy byl trestný čin spáchán, ani zda již došlo k zahlazení trestů. Podle názoru žalobce však účinky této právní fikce nastávají na základě zákona, a proto jen zákon může stanovit výjimky, za jakých okolností, v jakém rozsahu a pro jaké účely uvedená fikce neplatí. Není-li tedy zákonem výslovně omezen účinek této právní fikce ve vztahu k některým případům zakládající vznik takové fikce, nelze její účinky omezovat rozšiřujícím výkladem příslušného zákonného ustanovení. Opačný výklad uplatňovaný Ministrem vnitra je proto výkladem, který v neprospěch žalobce a nad rámec příslušných zákonných ustanovení zneužívá meze rozhodování, když dle našeho názoru je takový výklad v rozporu s ustanoveními o mezích zásahů do základních práv a svobod Listiny základních práv a svobod a o mezích uplatňování státní moci podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 LPS a také v rozporu se zásadou zákazu svévole. Výklad Ministra vnitra je tedy nejenom čistě účelový, ale také protizákonný, když zde jednoznačně dochází k nerespektování zákonného ustanovení a jeho svévolné interpretaci. Mimo to všechny trestné činy, kterých se žalobce dopustil, dosahují nižšího stupně společenské nebezpečnosti, což vyplývá i ze skutečnosti, že žalobci nikdy nebyl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Podle názoru Ministerstva vnitra se však pravomocná odsouzení evidentně minula výchovným účinkem, když žalobce páchal trestnou činnost opakovaně. S tímto názorem se však v žádném případě nelze ztotožnit, neboť jak vyplývá z trestních rozhodnutí soudu, žalobce se posledního trestného činu dopustil dne 6. 12. 2007, tedy téměř před třemi lety. Od tohoto posledního odsouzení se žalobce jednoznačně poučil, když vede naprosto spořádaný a klidný život, od května roku 2007 je majitelem prosperující firmy, která poskytuje obživu celé jeho rodině a plní si veškeré své povinnosti jako řádný občan. Je proto zcela v rozporu s účelem § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, aby teď došlo ke zrušení trvalého pobytu žalobce. Tuto námitku soud neakceptoval, s tím, že se se způsobem hodnocení relevance žalobcových odsouzení v trestních řízeních ztotožnil. Není sporu o tom, že žalobce byl v letech 2000, 2005, 2006, 2007, 2008 a 2009 odsouzen celkem v osmi případech za trestné činy, kdy mu byly uloženy podmíněné tresty odnětí svobody a obecně prospěšné práce. Bez ohledu na to, kdy došlo ke spáchání předmětných trestných činů a k odsouzení za ně, není pochyb o tom, že žalobce jejich spácháním narušil veřejný pořádek, neboť se dopustil jednání, která zákonodárce výslovně stíhá jako za trestné činy právě pro jejich značně negativní dopad na veřejný pořádek. Skutečnost, že v řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu se tato odsouzení projevila až s odstupem několika let, tu nelze podle názoru soudu klást správním orgánům k tíži. Nesporně totiž bylo na místě, aby správní orgány zahájily řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu až tehdy, kdy bylo zřejmé, že žalobcovo odsouzení v trestní věci v roce 2000 není ojedinělým excesem, který by sám o sobě bez dalšího nemusel být důvodem ke zrušení povolení. Správní orgány tedy nepochybily, jestliže řízení o zrušení povolení zahájily až poté, kdy vyšlo najevo, že žalobce se trestné činnosti dopustil opětovně i v letech 2005 až 2009 a že tedy jeho trestná činnost není pouze výjimečným vybočením z jeho obvyklého způsobu chování. Došlo-li pak mezitímně k zahlazení některých odsouzení, nic to nemohlo změnit na skutečnosti, že žalobce se formou trestného činu několikrát dopustil závažného narušení veřejného pořádku. Pokud by se totiž mělo přihlížet k zahlazení, byl by tím žalobce bezdůvodně zvýhodněn oproti jiným cizincům, kteří se dopustili opakovaného závažného narušení veřejného pořádku jiným způsobem, než formou trestné činnosti, takže u nich k zahlazení nemohlo dojít. Dále žalobce namítal, že ministr vnitra pochybil při výkladu pojmu „opakované závažné porušení veřejného pořádku“. Ministerstvo vnitra v rozhodnutí prvního stupně uvádí, že pojem veřejného pořádku není výslovně zákonem vymezen, avšak dá se charakterizovat tak, že veřejný pořádek