1 Afs 81/2009 — Nejvyšší správní soud

9 Af 54/2010- 44 - text 11 pokračování 9Af 54/2010 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobce: T.H.T., zast. JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem Havířov – Město, Dělnická 434/1a, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Praha 4, Budějovická 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26.8.2010 č.j. 17329-2/2010/900000-302 t a k t o: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozhodnutím č.j. 1857/2010-140100-23 ze dne 12.3.2010 (dále jen „rozhodnutí správního orgánu I. stupně) Celní ředitelství Ostrava rozhodlo o zabrání vybraných výrobků zajištěných rozhodnutím č.j. 255-04/07-140100-34 ze dne 3.7.2007. Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný zamítl odvolání podané žalobcem proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že žalobce v odvolání namítl, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně je vadné, neboť bylo vydáno dříve, než žalobci uplynula lhůta pro podání správní žaloby proti rozhodnutí, kterým bylo daňové řízení ve věci spotřební daně k předmětným zajištěným vybraným výrobkům skončeno. Žalobce poukázal na zvolený postup při vydávání rozhodnutí, apeloval na zásadu hospodárnosti a navrhl, aby rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo změněno tak, že části výroku rozhodnutí dotýkající se osoby žalobce byla nahrazena údaji o zjištěném vlastníkovi či zjištěné osobě daňového subjektu, která bude za zaplacení spotřební daně skutečně odpovědná. Žalovaný ze spisu zjistil, že dne 2.7.2007 provedla mobilní hlídka Celního ředitelství Ostrava kontrolu nemovitosti na adrese Bohumín, Náměstí Svobody 37, Starý Bohumín, kde v prvním patře, v místnosti označené na vstupu číslem 1 (dále jen „místnost č. 1“) zjistila skladování lihu ve spotřebitelském balení bez prokázání jeho řádného zdanění. Kontrola místnosti č. 1 byla provedena na základě důvodného podezření, že se v těchto místech nacházejí nezdaněné vybrané výrobky. Mobilní hlídka v kontrolovaných prostorách zahlédla, jak žalobce manipuluje s kartónovými krabicemi, v nichž byl objeven líh ve spotřebitelském balení. Shodný líh byl též objeven v místnosti č. 1, která byla zpřístupněna bez násilného otevření, a to poté, co byl nalezen přístupový klíč, který se žalobce snažil ukrýt vhozením do přepravních beden s pivními láhvemi. Na základě této skutečnosti nebylo pochyb o spojení žalobce s předmětnou místností č. 1, ve které byly umístěny lihoviny - vybrané výrobky, které žalobce skladoval ve větším množství. Z tohoto důvodu byl žalobce vyzván k předložení některého z dokladů podle § 5, § 6 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“). Žalobce jako kontrolovaná osoba neprokázal, že se jedná o výrobky zdaněné nebo že nabyl tyto výrobky oprávněně bez daně a vlastnictví k předmětným výrobkům popřel. Vzhledem ke shora uvedenému vydalo Celní ředitelství Ostrava v souvislosti s ustanovením § 42 odst. 2 zákona o spotřebních daních rozhodnutí ze dne 3.7.2007 č.j. 255-04/07-140100-34 o zajištění vybraných výrobků a dále postupovalo tak, jak mu ukládá zákon a věc postoupilo věcně a místně příslušnému správci daně - Celnímu úřadu Karviná k provedení daňového řízení na vyměření dlužné spotřební daně. Celní úřad Karviná provedl daňové řízení a daň byla žalobci pravomocně vyměřena dne 16.2.2010. Vzhledem k tomu, že žalobce nepředložil ke skladovaným vybraným výrobkům žádný z dokladů uvedených v § 5, § 6 zákona o spotřebních daních, a tedy neprokázal, že se jedná o zboží řádně zdaněné, k vlastnictví zboží se nikdo nepřihlásil a skutečný vlastník zjištěn nebyl, Celní ředitelství Ostrava vydalo rozhodnutí o zabrání vybraných výrobků. Pro vydání rozhodnutí o zajištění zboží a jeho následném zabrání je dle žalovaného důležité s naprostou přesností určit, zda kontrolovaná osoba je skutečně kontrolovanou osobou, v tomto případě skladovatelem, neboť jen vůči skladovateli může být takovéto rozhodnutí vydáno. Za situace, kdy nebyl zjištěn skutečný vlastník vybraných výrobků, je podstatné to, že žalobce zboží skladoval, a proto se stal plátcem spotřební daně. Vzhledem k tomu, že nebyl zjištěn ani případný nájemce uvedených objektů, v nichž byly výrobky skladovány, je žalobce označen za osobu, která výrobky skladovala. Žalovaný k takovému závěru došel tak, že vycházel z názoru Nejvyššího správního soudu ČR vyjádřeného v rozsudku č.j. 1 Afs 81/2009-68 ze dne 20.8.2009, ve kterém soud dovodil, že nejbližší vztah ke skladovanému prostoru a v něm nalezeným vybraným výrobkům má zpravidla neoprávněný uživatel, bude-li zjištěn, poté podnájemník, nebude-li zjištěn neoprávněný uživatel a dále obdobně postupně nájemce a po něm vlastník skladovacího prostoru, přičemž pohnutky jsou nerozhodné. Tuto posloupnost je nutné dodržet, neboť jen tak bude zákon naplněn a za neoprávněné skladování vybraných výrobků bude potrestán ten, kdo je skladoval, nebo ten, komu je možné oprávněně přičítat, že neoprávněnému skladování nezabránil, ač měl a mohl. Z citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu tedy vyplývá, že rozhodujícím faktem není, zda žalobce byl vlastníkem zboží či nikoliv. Samotný pojem „skladování“ není obsažen v § 3 zákona o spotřebních daních, judikatura Nejvyššího správního soudu tento pojem však v rozsudku č.j. 7 Afs 69/2007-85 ze dne 26.2.2009 vyložila tak, že „za účastníka řízení uvedených ve smyslu § 42 odst. 2, 11 a 12 zákona o spotřebních daních tak může být považován i ten, kdo má výrobky pouze v detenci, není-li zjištěna osoba, která je skladovala kvalifikovaným způsobem Vzhledem k tomu, že u žalobce byl nalezen klíč od místnosti č. 1, tudíž k předmětné místnosti měl přístup, lze vyvodit jeho vztah k tomuto prostoru, potažmo ke zboží, které v něm bylo skladováno. Je tedy bezpochyby, že tento prostor fakticky užíval. Nebylo sice zjištěno, že žalobce měl vybrané výrobky v oprávněné držbě, měl je ale ve své detenci, což je držba neúplná, neboť právo detence naplňuje jen faktickou složku držby. Detentor má sice věc ve své moci a fakticky jí ovládá, avšak nakládá s věcí jako cizí. Tím, že byl prokázán jeho bezprostřední vztah k místnosti č. 1, kterou prokazatelně užíval, měl předmětné vybrané výrobky - lihoviny v detenci, tudíž lze na něho nahlížet jako na skladovatele vybraných výrobkům ve smyslu § 66 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebních daních. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce - kontrolovaná osoba skladoval vybrané výrobky ve větším množství a nepředložil k nim žádný z dokladů uvedených v ustanovení § 5, § 6 zákona o spotřebních daních a ani ke skladovanému zboží se nepřihlásil žádný vlastník, Celní ředitelství Ostrava rozhodlo o dalším osudu zajištěných vybraných výrobků tak, že vydalo rozhodnutí o zabrání věci a tím zamezilo dalšímu nezákonnému užívání vybraných výrobků. K námitce žalobce, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo vydáno předčasně, tedy dříve, než žalobci uplynula lhůta pro podání správní žaloby proti rozhodnutí o vyměření daně, žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že smyslem rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků je, že mají sloužit k dočasnému zajištění poměrů jako prostředek rychlé reakce státní moci na situace, jež si žádají okamžité řešení. Následné vydání rozhodnutí o zabrání vybraných výrobků je jen další logickou fází, která tak s konečnou platností rozhodne o meritu věci, tedy o osudu zboží. Zajištění vybraných výrobků a jejich následné propadnutí je třeba vnímat odděleně od vyměřovacího řízení a ani neplatí, že by jedno bylo pro druhé překážkou. Řízení o vyměření daně bylo pravomocně skončeno dne 16.2. 2010. Žalovaný dále uvedl, že soudní přezkum daně není podmínkou rozhodnutí o propadnutí či zabrání vybraných výrobků. Postup pro zajištění vybraných výrobků a jeho případné propadnutí je postupem, který je jasně stanoven zákonem. V okamžiku, kdy je postaveno na jisto, že se zajištěnými vybranými výrobky bylo nakládáno způsoby uvedenými v ustanovení § 42 odst. 1 a 2 zákona o spotřebních daních, je povinností správce daně vydat meritorní rozhodnutí o konečném osudu vybraných výrobků. Toto konečné rozhodnutí odráží společenský zájem zabránit další dispozici s nezdaněnými vybranými výrobky. Propadnutí výrobků je sankcí za porušení zákona o spotřebních daních, stát zde postihuje nedodržení evidenčních povinností specifikovaných v § 5, § 6 a násl. zákona o spotřebních daních. Od této sankce je však třeba odlišovat daňovou povinnost, která vzniká ze zákona a je na případné sankci za porušení evidenčních povinností zcela nezávislá (srov. § 9 zákona o spotřebních daních). Zákon o spotřebních daních neupravuje žádné výjimky týkající se vzniku povinnosti daň přiznat a zaplatit a skutečnost, že bylo rozhodnuto o propadnutí vybraný