4 Ads 65/2013 — Nejvyšší správní soud

10 Ad 19/2011- 52 - text 9 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: J.T., zastoupen zmocněncem Mgr. Bc. Ing. M.P., proti žalovanému: Ministerstvo obrany, odbor platové politiky a sociálního zabezpečení se sídlem nám. Svobody 471/27, Praha 6, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ředitele odboru platové politiky a sociálního zabezpečení Ministerstva obrany ze dne 12.5.2011, čj. 421/3-1234-2/2001-7542, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí ředitele odboru platové politiky a sociálního zabezpečení Ministerstva obrany (dále také žalovaný) uvedeného v záhlaví tohoto rozsudku, kterým byly zamítnuty námitky žalobce proti rozhodnutí ředitele Vojenského úřadu sociálního zabezpečení Ministerstva obrany ze dne 8.3.2011, sp.zn. 245163/605-5/41. Tímto rozhodnutím prvoinstanční služební funkcionář rozhodl o úpravě výsluhového příspěvku žalobci ode dne 1. ledna 2011 tak, že výsluhový příspěvek zvýšil o částku 301,- Kč na celkovou částku 15.690,- Kč měsíčně. Dále je ve výroku tohoto rozhodnutí uvedeno, že výsluhový příspěvek podléhá zdanění podle ust. § 36 odst. 2 písm. v) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, které činí v případě žalobce 2.353,- Kč a žalobci tak od 1. ledna 2011 náleží k výplatě částka 13.337,- Kč měsíčně. Žalobce v žalobě uvádí, že v jeho případě byl nesprávným způsobem aplikován zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení se zákonem o daních z příjmů. Poukazuje na to, že zákon o vojácích z povolání stanovuje částku výluhového příspěvku jako částku neměnnou, a ze zákona o vojácích z povolání jednoznačně vyplývá, že výsluhové náležitosti náleží za podmínek platných ke dni zániku služebního poměru vojáka. Částka příspěvku je tvořena částkou jednoznačně přiznanou bez jakýchkoliv omezení či srážek, vázanou výhradně na procentuální výměru z hrubého měsíčního služebního příjmu v závislosti na počtu ukončených roků služby, přičemž podmínkami platnými ke dni zániku služebního poměru je třeba rozumět podmínky stanovené nejen samotným zákonem č. 221/1999 Sb., ale i celým právním řádem a ústavním pořádkem. Valorizace výsluhového příspěvku je pak stanovena v § 137 zákona č. 221/1999 Sb. Rovněž tak i na základě důvodové zprávy k zákonu č. 221/1999 Sb., s ohledem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu lze konstatovat, že výsluhový příspěvek byl od počátku koncipován jako dávka sociálního typu, která má kompenzační charakter a nepodléhá zdanění. Nelze také pominout skutečnost, že výsluhový příspěvek není bezzásluhový benefit, o jehož přiznání a konkrétní výši může stát rozhodovat dle aktuálních potřeb a ekonomických možností (státní příspěvek ke stavebnímu spoření), ale vysoce zásluhovou dávkou sociálního charakteru, na kterou vznikl právní nárok. Dále se žalobce zamýšlel nad smyslem daně a je dle jeho názoru logickým nesmyslem zdaňování příjmů vyplácených státem, tedy se zdaňováním státních výdajů. Novela zákona o dani z příjmů, tj. zákona č. 346/2010 Sb., byla přijata ve stavu legislativní nouze, jenž je v rozporu s čl. 1 odst. 1, 5 a 6 Ústavy a čl. 22 Listiny, což je důvod pro jeho zrušení. Z rozhodnutí Ústavního soudu ČR ohledně zrušení zákona č. 347/2010 Sb. (PL ÚS 55110), že rozhodující byl skutkový stav, kdy vyhlášení stavu legislativní nouze neodpovídalo smyslu použití tohoto výjimečného institutu, když stav legislativní nouze je taktéž pojmově zcela jasně vymezen. Dalo by se shrnout, že používání stavu legislativní nouze budilo zdání ústavní konformity jen do té doby, než bylo konkrétní "použití" stavu legislativní nouze podrobeno přezkumu Ústavního soudu. Obdobná je situace právě i ohledně posouzení "ústavnosti" zdaňování státních výdajů. Zároveň je dle názoru žalobce pojmově vyloučeno, aby Vojenský úřad sociálního zabezpečení vystupoval v roli prostého "plátce daně" podle zákona o dani z příjmů, ale jeho rozhodnutí je nutno posuzovat jako vrchnostenské rozhodnutí orgánu státní správy o právech a povinnostech žalobce, kdy ze strany Vojenského úřadu sociálního zabezpečení došlo k nevyplacení části výsluhového příspěvku v rozporu s ústavním pořádkem ČR Žalobce dále poukazuje na část nálezu Pl ÚS 53/10 ze dne 27. 4. 2011, a to na jeho body č. 181 až 183, které dopadají i na předmětnou právní věc a lze je argumentačně použít i ve věci zdanění výsluhového příspěvku. Novela zákona o dani z příjmů, tj. zákona č. 346/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., je v rozporu s principem právní jistoty a ochrany důvěry v právo podle čl. 1 odst. 1 Ústavy a současně legitimním očekáváním bývalých vojáků z povolání probírajících výsluhový příspěvek ve smyslu čI. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu. Je v rozporu s ústavním pořádkem ČR; a to konkrétně bod 6, kterým bylo v ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů zrušeno písmeno „o“ , které od daně z příjmů osvobozovalo "výsluhové náležitosti a přídavek na bydlení u vojáků z povolání a výsluhové nároky u příslušníků bezpečnostních sborů podle zvláštních právních předpisů"; dále i bod 92 zákona č. 346/2010 Sb., který v § 36 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb. doplnil písmeno v) a podle něhož výsluhový příspěvek vojáků u povolání (jakož i příslušníků bezpečnostních sborů) podléhá zdanění zvláštní sazbou daně, a to ve výši 15 %. Žalobce je proto toho názoru, že Městský soud v Praze by měl po zahájení řízení ve správním soudnictví otázku protiústavnosti těchto ustanovení předložit Ústavnímu soudu ČR a podat podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh na zrušení bodu 6 zákona č. 346/2010 Sb. a bodu 92 zákona č. 346/2010 Sb., a to pro rozpor s ustanoveními ústavního pořádku ČR; a po předložení věci Ústavnímu soudu ČR řízení přerušit podle § 48 odst. 1 písmena a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě argumentoval k jednotlivým žalobním bodům i intencích odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný uvedl, že podle jeho názoru žalobce nesprávně chápe a interpretuje ust. § 143 odst. 10 zákona o vojácích z povolání. V tomto ohledu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2004 č.j. 5 A 31/2001. Z tohoto rozsudku žalovaný dovozuje, že podmínkami platnými v době zániku služebního poměru jsou míněny základní zákonné podmínky, jejichž splnění je nezbytné pro vznik nároku na dávku - pro přiznání dávky, tedy například stanovená minimální délka doby trvání služebního poměru, způsob zjišťování (výpočtu) průměrného měsíčního hrubého příjmu, procentní zvýšení výsluhového příspěvku za jednotlivé roky služby konané po splnění stanovené minimální délky doby trvání služebního poměru či důvody skončení (zániku) služebního poměru vojáka z povolání. Mezi podmínky, které platily v době zániku služebního poměru žalobce pro vznik nároku na výsluhový příspěvek, nelze však v žádném případě zařadit skutečnost, že v době před 1. 1. 2011 byly výsluhové náležitosti osvobozeny od daně z příjmu. Dnem 1. 1. 2011 nabyl účinnosti zákon č. 346/2010 Sb., kterým byl mimo jiné změněn zákon o daních z příjmů. Podle novelizovaného znění § 36 odst. 2 písm. v) podléhá výsluhový příspěvek a odbytné vojáků z povolání zdanění ve výši 15 %. Podle § 38d odst. 1 zákona o daních z příjmů se daň vybírá srážkou z příjmů, kterou je povinen provést její plátce. Podle odst. 3 citovaného zákonného ustanovení je plátce daně povinen sraženou daň odvést místně příslušnému správci daně, a to do konce kalendářního měsíce, ve kterém byl povinen provést srážku daně. Žalovaný zdůraznil, že zdaněním vypláceného výsluhového příspěvku od 1. 1. 2011 nedošlo ke snížení výše již dříve přiznaného nároku. Naopak přiznaný nárok byl v průběhu času zvyšován valorizacemi. Žalovaný nerozhodl o dani, neboť je pouze daňovým subjektem (plátcem daně), nikoliv správcem daně, který je oprávněn rozhodovat v daňovém řízení. Žalovaný v případě srážky daně z vypláceného výsluhového příspěvku nevystupuje vůči žalobci v pozici orgánu veřejné moci, ale stejně jako každý plátce daně, který odvádí správci daně daň sraženou poplatníkovi. Žalovaný pouze v souladu principy dobré správy deklaratorně do výroku rozhodnutí uvedl skutečnost, že výsluhový příspěvek bude nadále podléhat zdanění. Učinil tak proto, že zákonodárce nijak neupravil způsob, jak mají být poživatelé výsluhových příspěvků od správního orgánu informováni o částce výsluhového příspěvku náležejícího k výplatě (což je často potřebné dokládat na úřadech, peněžních ústavech a podobně) o přesné částce sražené daně, na což by měl mít každý daňový poplatník právo. Žalovaný je přesvědčen, že k veškerým námitkám žalobce se v rozhodnutí o námitkách vyjádřil. Proto se