4 Ads 23/2007 — Nejvyšší správní soud

11 Ad 1/2014- 66 - text 7 pokračování 11Ad 1/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobce: J. P., bytem H., H., zastoupen JUDr.Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, adresa pro doručování náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 29.11.2013 čj: MV-67971-6/VS-2013 t a k t o : I. Rozhodnutí ministra vnitra ze dne 29.11.2013 čj: MV-67971-6/VS-2013 se z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 8.228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr.Lubomíra Müllera, advokáta. O d ů v o d n ě n í Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal zrušení rozhodnutí ministra vnitra ze dne 29.11.2013 čj: MV-67971-6/VS-2013, kterým byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru sociálního zabezpečení ze dne 22.4.2013 čj: OSZ-72474-7/Z-Že-2013, kterým byl žalobci přiznán jednorázový příspěvek podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb. ve výši 25.200 Kč. Žalobce v podané žalobě namítal, že mu byl přiznán jednorázový příspěvek za dobu služby v pomocných technických praporech (dále též „PTP“) v období od 1.9.1952 do 31.10.1953, ačkoliv mu měl být přiznán tento příspěvek i za období od 1.11.1953 do 29.11.1954, kdy byl rovněž ve výkonu nucené služby. Konstatoval, že 60. PTP byl transformován na 60. technický prapor (dále též „TP“) TP, pozdější formální transformace na technické prapory neměla na jeho službu fakticky žádný vliv. Poukázal na znění ustanovení § 1 odst. 1 písm. d) zákona č. 198/1993 Sb., kde je jako forma perzekuce uvedena nucená služba jak v PTP, tak i v TP a na rozsudky Městského soudu v Praze sp.zn. 11 Ad 1/2012 a sp.zn. 5 Ad 22/2012, ve kterých soud judikoval, že oprávněným osobám náleží náhrada za celou dobu služby, tedy i poté, kdy došlo k přeměně PTP na TP. Žalovaný odkazuje na údaje, uvedené Ministerstvem obrany dne 31.3.2011 pod čj: 0083/086/2011-7542, žalovaný chybně interpretuje stanovisko ministra obrany ze dne 10.10.2013. Dále žalobce poukázal na judikaturu Ústavního soudu, ze které vyplývá, že ustanovení rehabilitačních předpisů je nutno s ohledem na jejich smysl a účel interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob a navrhl, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že přiznání jednorázového příspěvku podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb. má charakter náhrady mzdy za dovolenou, na kterou by vznikl nárok, pokud by byla oprávněná osoba v řádném pracovním poměru. Poukázal na znění ustanovení § 1 odst. 2 nařízení vlády č. 135/2009 Sb. s tím, že výhrady žalobce k napadenému rozhodnutí nemají přímý vliv na uvedené ustanovení, pokud byl v roce 1952 povolán k pomocným technickým praporům. Podle důvodové zprávy nezamýšlela vláda poskytnout jednorázový příspěvek i za dobu služby v technických praporech s vědomím, že technické prapory byly již standardními vojenskými útvary podle tehdy platného branného zákona. Doba výkonu služby žalobce v 60. technickém praporu není dobou zařazení ve vojenských táborech nucených prací podle § 18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., proto nemohla být pro výši jednorázového příspěvku, který byl žalobci přiznán, zhodnocena. Zákonem č. 87/1991 Sb. nebyly rozkazy o zařazení do technických praporů zrušeny. Poukázal na to, že údaje Ministerstva obrany ve sdělení ze dne 31.3.2011 čj: 0083/086/2011-7542 jsou rozporné s jinými doklady, toto sdělení není v rozporu s doloženým rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení o přiznání zvláštního příspěvku k důchodu ze dne 9.3.2006 ani s rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 29.5.2002, kterým byla žalobci přiznána jednorázová finanční náhrada, neboť vojenský úřad podle odůvodnění rozhodnutí hodnotil jako dobu zařazení do vojenského tábora nucených prací na základě § 29 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Nepřípadný je odkaz na rozsudek Městského soudu v Praze sp.zn. 11 Ad 1/2012, neboť v uvedeném rozsudku byla řešena aplikace ustanovení § 1 odst. 1 nařízení vlády 135/2009 Sb. před novelou, žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno po novele nařízení vlády č. 135/2009 Sb., a to podle ustanovení § 1 odst. 2. Navrhl zamítnutí podané žaloby. Ze spisového materiálu vyplývá, že žalobce podáním ze dne 2.9.2013 požádal o poskytnutí jednorázového příspěvku podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 51/2013 Sb., o poskytnutí jednorázového příspěvku ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem (dále jen „nařízení vlády č. 135/2009 Sb.“). K žádosti předložil kopii rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 9.3.2006 čj: 320724044 o přiznání zvláštního příspěvku ke starobnímu důchodu podle § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kopie rozhodnutí Ministerstva obrany, Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 29.5.2002 čj: 304290 o přiznání jednorázové finanční částky podle ustanovení § 1 odst. 1 a 2 nařízení vlády 102/2002 Sb. Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru sociálního zabezpečení ze dne 22.4.2013 čj: OSZ-72474-7/Z-Že-2013 bylo k žádosti žalobce rozhodnuto tak, že podle § 1 odst. 2 a odst. 3 nařízení vlády č. 135/2009 Sb. se přiznává žalobci jednorázový příspěvek ve výši 25.200 Kč. V odůvodnění tohoto rozhodnutí správní orgán uvedl, že jednorázový příspěvek se přiznává žalobci za období od 1.9.1952 do 31.10.1953, tj. po dobu 14 započatých měsíců, kdy byl zařazen do vojenského tábora nucených prací. Za toto období účastník řízení prokázal přiznání nároku na odškodnění podle jiného právního předpisu rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení Ministerstva obrany o přiznání jednorázové finanční náhrady podle nařízení vlády č. 102/2002 Sb. Dále uvedl, že doba od 1.11.1953 do 29.11.1954 nebyla zhodnocena, protože účastník řízení (žalobce) byl zařazen u technického praporu, který není ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. považován za vojenský tábor nucených prací. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad, ve kterém namítal, že podle rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 27.10.1993 mu byl příplatek k důchodu přiznán za celou dobu zařazení do táborů vojenských nucených prací v době od 1.9.1952 do 29.11.1954, tedy za 27 započatých měsíců, rovněž rozhodnutím Ministerstva obrany ze dne 29.5.2002 bylo respektováno, že do tábora nucených prací byl zařazen po celou uvedenou dobu, tedy celých 27 měsíců. Administrativně byl sice název změněn, pracovně se nic nezměnilo. Má za to, že jednorázový příspěvek by měl být přiznán za celou dobu výkonu vojenské služby. O podaném rozkladu rozhodl ministr vnitra žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 29.11.2013 tak, že rozklad zamítl. Konstatoval průběh dosavadního řízení s tím, že z dokumentů vojenského archivu Ministerstva obrany bylo zjištěno, že žadatel vykonával vojenskou základní službu u 68. a 60. PTP od 1.9.1952 do 28.11.1954 s tím, že dnem 1.11.1953 byl útvar 60. PTP transformován na 60. TP. Příslušníci TP nesplňují podmínky pro přiznání jednorázového příspěvku podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb., neboť nejsou uvedeni v okruhu osob, které jsou vyjmenovány v ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Ministr vnitra vzal v úvahu, že převod příslušníků PTP na příslušníky TP mohl být formálně právním úkonem. Z některých podkladů Ministerstva obrany však vyplynulo, že čerpání dovolené v průběhu služby u TP bylo umožňováno, resp. bylo snazší než u PTP. Pro přiznání jednorázového příspěvku je rozhodné potvrzení vydané Ministerstvem obrany za účelem poskytnutí příspěvku podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb., podle něhož ani ministr vnitra není oprávněn k udělování případných výjimek. Žadatel tedy nesplňuje podmínky uvedené v § 1 odst. 2 nařízení vlády č. 135/2009 Sb. pro poskytnutí jednorázového příspěvku za pobyt u TP. Ve správním spise je založeno sdělení Ministerstva obrany, oddělení vydávání osvědčení ze dne 31.3.2011 čj: 0083/086/2011-7542, ve kterém ministerstvo sděluje k žádosti žalovaného správního orgánu ve věci žalobce, že délka vojenské základní služby byla v rozhodné době stanovena na 24 měsíců, a to podle tehdy platného branného zákona č. 92/1949 Sb. Podle § 39 odst. 8 mohla být prodloužena o výjimečné vojenské cvičení po dobu nezbytné potřeby, tato cvičení se netýkala pouze občanů označených za politicky nespolehlivé. Dále Ministerstvo obrany konstatovalo, že žalobce vykonával vojenskou základní službu u 68. a 60. pomocného technického praporu od 1.9.1952 do 31.8.1954. Po ukončení vojenské služby dnem 1.9.1954 byl přidržen k vykonání výjimečného vojenského cvičení podle § 39 odst. 8 branného zákona. Klasifikace „E“ mu byla