2 Afs 1/2013 — Nejvyšší správní soud

7 Af 47/2010- 83 - text 14 pokračování 7Af 47/2010 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jana Kašpara ve věci žalobce: VELPA plus s.r.o., sídlem Pelcova 765, Mutěnice, zast. Ing. Ivo Šulcem, daňovým poradcem, sídlem Na Harfě 935/5c, Praha 9, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, sídlem Budějovická 7, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí Celní ředitelství Praha ze dne 15.9.2010, č.j. 9824-2/10-1701-21, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhá přezkoumání rozhodnutí Celní ředitelství Praha ze dne 15.9.2010, č.j. 9824-2/10-1701-21, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru vydanému Celním úřadem Praha 1 (dále jen „celní úřad“ nebo „správce daně“) dne 29.3.2010, č.j. 8773/2010-176100-024, jímž mu byl vyměřena spotřební daň z lihu ve výši 105.937.460,-Kč. Žalobce v žalobě namítá nepřezkoumatelnost platebního výměru. Podle jeho názoru nelze ani ze spisu daňového subjektu, ani z odůvodnění platebního výměru určit, zda-li byla spotřební daň vyměřena ve lhůtě dle § 47 zákona č. 337/1992 Sb. (dále jen „zákon o správě daní“). Pro určení počátku běhu lhůty pro vyměření daně není podle žalobce podstatné, kdy vznikla povinnost spotřební daň přiznat a zaplatit, ale kdy vznikla daňová povinnost. Správní orgány se však tímto dostatečně nezabývaly a okamžik výroby předmětných vybraných výrobků označily za nepodstatný, přestože od okamžiku výroby se odvíjí lhůta pro vyměření daně podle § 8 zákona č. 353/2003 Sb. (dále jen „zákon o spotřebních daních nebo „zákon“). V druhé námitce žalobce uvádí, že si je vědom, že dnem odejmutí povolení k provozování daňových skladů vzniká povinnost daň přiznat a zaplatit (§ 9 odst. 3 písm. h) zákona o spotřebních daních), má však za to, že tento den dosud nenastal. Ust. § 20 odst. 19 zákona nedává celnímu ředitelství zmocnění rozhodovat o odnětí povolení k provozování daňových skladů, nýbrž jim ukládá povinnost toto povolení odejmout, což však žalovaný do dne podání žaloby neučinil. Teprve den odejmutí povolení dle žalobce zakládá počátek běhu lhůty, žalobce tak nesouhlasí se závěrem celních orgánů, že předmětná povolení jsou ke dni vykonatelnosti rozhodnutí o odejmutí povolení odejmuta a zaniká tak právo daňového subjektu k provozování daňových skladů. Zmiňované rozhodnutí žalovaného ze dne 8.10.2008 o odnětí povolení mu sice ukládá povinnost k plnění, ovšem neobsahuje lhůtu k jejímu splnění, žalobce se domnívá, že vedle rozhodnutí o odejmutí povolení mu měla být stanovena i lhůta k předložení tohoto povolení k fyzickému odnětí. Jako třetí námitku žalobce uvádí nezákonnost, která předcházela samotnému vyměření daně platebním výměrem. Nezákonnost spatřuje v provedeném místním šetření ve dnech 18.11.2008 a 19.11.2008 v provozovnách daňového subjektu v okresu Hodonín, tedy mimo místní příslušnost pracovníků Celního úřadu Praha 1, přitom protokol o místním šetření byl podkladem pro vyměření spotřební daně z lihu. Pracovníci celního úřadu překročili podle žalobce právo dané jim zákonem o spotřebních daních, aktivně řídili místní šetření a aktivně vykonávali i jiné úkony související s místního šetření, což jim však ust. § 41 odst. 3 zákona neumožňuje a ve zmíněném ustanovení není uvedeno, že by kterýkoliv celní orgán mohl vstupovat a provádět cosi, co činili pracovníci celního úřadu. Celní úřad ve svém výkladovém názoru, že není možné ust. § 4 odst. 13 zákona o správě daní vykládat tak, že k provedení místního šetření je vždy příslušný pouze správce daně, v jehož územní působnosti se nachází provozovna daňového subjektu, ale pouze jako rozšíření oprávnění k provádění místních šetření i na jiné správce daně (z důvodu hospodárnosti atd.) pozapomněl dle žalobce na skutečnost, že ust. § 1 odst. 3 zákona o spotřebních daních je speciálním ustanovením k ust. § 15 zákona o správě daní v návaznosti na ust. § 4 odst. 1 téhož zákona. Celní úřad „předběhl“ dobu, neboť oprávnění správce daně provést potřebný úkon i mimo svůj obvod územní působnosti ve stávajícím zákoně nemá, takto stanoví až nový daňový řád účinný od 1.1.2011 – zákon č. 280/2009 Sb. Jelikož předmětná místní šetření nebyla provedena v souladu se zákonem (zejm. ust. § 2 odst. 1 zákona o správě daní), nelze podle žaloby za jejich výsledky a nálezy, zejména zjištění stavu zásob, použít v rámci vyměřovacího řízení, jak to učinil správce daně. Čtvrtá námitka žalobce se týkala zjištění stavu zásob a inventarizace. Žalobce namítá, že se žalovaný nevypořádal s pojmem „inventarizace“. Celní úřad žalobci zaslal výzvu k podání daňového přiznání a v odůvodnění mj. cituje ust. § 20 odst. 22 písm. a) zákona o spotřebních daních. Neupřesnil způsob provedení inventarizace, ani to, jaké výstupy po provedení inventarizace po žalobci požaduje. V odůvodnění výzev pak uvádí, že žalobce inventarizaci v zákonné lhůtě neprovedl a ani nepodal daňové přiznání. Žalobce k tomu uvádí, že do dne podání žaloby u něj nebyla provedena požadovaná inventarizace za přítomnosti zaměstnance, který pracuje v celním úřadu místně příslušném daňovému skladu. Celní úřad, a to místně nepříslušný daňovému skladu žalobce, do dne podání žaloby provedl pouze místní šetření v provozovnách daňového subjektu se zaměřením na zjištění stavu zásob, což je ovšem jen dílčí úkon inventarizace, neboť touto se podle zákona o účetnictví zjišťuje skutečný stav veškerého majetku a závazků a ověřuje se, zda zjištění stav odpovídá stavu majetku a závazků v účetnictví. Na neprovedení inventarizace žalobce správce daně mnohokráte upozorňoval a bez ní není možné určit rozhodný den pro předložení daňového přiznání a zaplacení daně. V poslední námitce žalobce uvedl, že požadoval po celním úřadu vysvětlení pojmů „následující pracovní den“ ve vztahu k pojmu „první pracovní den“, aby mohl správně posoudit požadavek zákona na jeho konání, podle ust. § 20 odst. 22 písm. a) zákona o spotřebních daních. Žalobce předpokládal, že sdělení významu bude součástí zprávy o ukončení vytýkacího řízení, avšak na tuto žádost se mu nedostalo odpovědi. Celní úřad pouze uvedl, že není kompetentní pro takový rozbor. V odvolání pak žalobce poukázal, že pokud si sám správce daně neumí vysvětlit ustanovení zákona, podle kterých rozhoduje, nelze jeho rozhodnutí brát za přezkoumatelná. Celní ředitelství Praha se s tímto odvolacím důvodem nevypořádalo, když uvedenou nekompetentnost má za výklad podaný vyčerpávajícím způsobem. Vzhledem k tomu, že pochopení významu je důležité pro podání daňového přiznání a právní jistotu žalobce, nelze mu k tíži přičítat nesplnění takto stanovené lhůty, jestliže mu správní orgány neposkytly řádný výklad. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K námitce prekluze uvedl, že právo na vyměření daně nebylo prekludováno, dle zákona o spotřebních daních je nutné vztahovat počátek běhu prekluzivní lhůty jedině k okamžiku vzniku povinnosti daň přiznat a zaplatit. Tato skutečnost, s přihlédnutím k odejmutí daňových skladů, nastala v souladu s § 9 odst. 3 písm. h) zákona o spotřebních daních dne 21.10.2008, kdy žalobci vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit. Tento den je pak počátkem pro počítání prekluzivní lhůty. Není možné dospět k závěru, že by prekluzivní lhůta stanovená v § 47 zákona o správě daní byla spojená s § 8 zákona o spotřebních daních, neboť § 47 spojuje počátek běhu prekluzivní lhůty s úkonem vyplývajícím ze zákona – podáním daňového přiznání – zde tedy se dnem odejmutí povolení pro provozování daňového skladu, nikoliv s datem výroby vybraných výrobků či některým jiným datem předcházejícím dni 21.10.2008. K významu pojmu „inventarizace“ žalovaný uvádí, že tento je zřejmý z jednotlivých ustanovení zákona o spotřebních daních, v nichž se vyskytuje. Inventarizace slouží ke zjištění zásob vybraných výrobků a následnému předložení daňového přiznání, které má reflektovat závěr provedené inventarizace. Tento závěr žalovaného lze rovněž dovodit i z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Při jednání dne 12.12.2014 žalobce uvedl, že zákon o spotřebních daních jako jediný daňový předpis rozlišuje ve svých obecných ustanoveních okamžik vzniku daňové povinnosti a okamžik vzniku povinnosti daň přiznat a zaplatit. Vznik daňové povinnosti zákon o spotřebních daních váže na výrobu nebo dovoz vybraných výrobků do Evropského společenství. Žalobce tak použil dle svého tvrzení obecně známý výklad, kdy v rámci systematického zařazení dospěl k závěru, že oba okamžiky jsou začleněny v obecných ustanoveních zákona, tudíž mají stejnou váhu. Rozlišení obou okamžiků má dle žalobce původ v přistoupení k Evropské unii. Dle předchozí právní úpravy daňová povinnost vznikla dnem vyskladnění, čemuž odpovídá okamžik vzniku povinnosti daň přiznat a zaplatit. K žalobní námitce o odejmutí povolení provozování daňových skladů žalobce namítl nové znění z