1 Afs 48/2012 — Nejvyšší správní soud

5 Af 14/2011- 31 - text 13 pokračování 5Af 14/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Aleny Krýlové a Mgr. Gabriely Bašné v právní věci žalobce: R. K., zast. Ing. Radkem Lančíkem, daňovým poradcem, se sídlem Brno, Divadelní 4, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 22.12.2010, č.j. 6961/10-1300-203245, t a k t o : I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 22.12.2010, č.j. 6961/10-1300-203245 se z r u š u j e a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 7.808,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce, Ing. Radka Lančíka, daňového poradce. O d ů v o d n ě n í : Žalobce podal žalobu proti rozhodnutí označenému v záhlaví rozsudku, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzen platebním výměr na daň z přidané hodnoty za II. čtvrtletí 2006, vydaný Finančním úřadem v Rakovníku dne 13.9.2006, č.j.: 90136/06/069910/4300. Finanční ředitelství v Praze (dále žalovaný) v odůvodnění napadeného rozhodnutí zrekapitulovalo průběh daňového řízení, uvedlo, že se řídilo právním názorem vyjádřeným v rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 11 C 223/2008-37 ze dne 29.7.2010 a při přezkoumání napadeného platebního výměru vycházelo z následujících skutečností: Ve smyslu článku 17 odst. 6 šesté směrnice jsou členské státy oprávněny zachovat veškerá vyloučení (případně omezení) nároku na odpočet daně ke dni přistoupení ke Společenství (tj. mohou postupovat odchylně od společných pravidel nároku na odpočet daně dle čl. 17 odst. 1 směrnice a nad rámec výjimek dle čl. 17 odst. 7 směrnice), a to v rozsahu, ve kterém byly obsaženy v jejich vnitrostátních předpisech v období před vstupem do Evropské unie. Zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění, který upravoval uplatňování nároku na odpočet daně v období před přistoupením ke Společenství, v § 19 odst. 4 stanovil, že plátce daně nemá nárok na odpočet daně při nákupu osobního automobilu (a to i formou finančního pronájmu) a při technickém zhodnocení osobního automobilu definovaného ust. § 33 zákona o daních z příjmů. Dle ust. § 19 odst. 5 výše citovaného zákona se pak ustanovení odst. 4 nevztahovalo na nákup osobních automobilů za účelem jejich dalšího prodeje (a to i formou finančního pronájmu) a na nákup osobních automobilů určených na vývoz, pokud je uskutečňován plátcem. Obdobně zákon č. 235/2004 Sb. v § 75 odst. 2 stanoví, že plátce daně nemá nárok na odpočet daně při pořízení osobního automobilu, a to i při pořizování formou finančního pronájmu a při technickém zhodnocení osobního automobilu dle ust. § 33 zákona o daních z příjmů. Dle ust. § 75 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb. se zákaz odpočtu nevztahuje na nákup osobních automobilů plátcem za účelem jejich dalšího prodeje a finančního pronájmu. Zákaz odpočtu se nevztahuje rovněž na pořízení osobních automobilů určených na vývoz plátcem. Plátce však nemá nárok na odpočet daně, pokud osobní automobil pořízený za účelem dalšího prodeje, a to i v případě jeho pořízení formou finančního pronájmu, použije pro účel, u kterého nemá nárok na odpočet daně. Z výše uvedeného žalovaný usoudil, že ust. § 75 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb. shodně neumožňuje uplatnění odpočtu daně u nákupu osobního automobilu jako předchozí právní norma platná před přistoupením České republiky ke Společenství, a proto je Česká republika v souladu s čl. 17 odst. 6 šesté směrnice oprávněna si zachovat toto vynětí z nároku na odpočet. Vznesená námitka neslučitelnosti ust. § 75 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb. a šesté směrnice je proto nedůvodná. Uplatněný odpočet daně v celkové výši 495 843,40 Kč související s pořízením předmětných osobních automobilů je v přímém rozporu s ust. § 75 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb. Žalovaný posuzoval opodstatněnost námitek vznesených ve věci jednotlivých diskriminací a dospěl k závěru, že jsou neoprávněné. Uváděná diskriminace plátce oproti neplátci při nákupu osobního automobilu a následném zatížení uskutečněných plnění plátce daní z přidané hodnoty a namítané dvojí odvedení daně z přidané hodnoty dle názoru žalovaného neexistuje. Skutečnost, že plátce nemůže při pořízení osobního automobilu dle § 75 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty uplatnit odpočet daně, má ten následek, že tato daň z přidané hodnoty je součástí pořizovací ceny (vstupní ceny dle § 29 zákona o daních z příjmů) hmotného majetku a prostřednictvím odpisů (ust. § 26 zákona o daních z příjmů) snižuje základ daně po 4 zdaňovací období u daně z příjmů, jelikož ve smyslu § 24 odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů je výdajem vynaloženým na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Neuznáním odpočtu daně u nakoupeného osobního automobilu zahrnutého do majetku firmy nezatěžuje hospodářský výsledek (zisk) plátce daně z přidané hodnoty, jelikož o celou částku daně z přidané hodnoty, u které si odvolatel nemohl uplatnit odpočet daně, postupně (v průběhu 4 zdaňovacích období) je snížen základ daně z příjmů a zákon o daních z příjmů umožňuje v této věci shodný postup jak plátcům, tak neplátcům. Povinnost přiznat daň z uskutečněných zdanitelných plnění a stanovení výše základu daně a daně z přidané hodnoty u pronájmu osobních automobilů tak, že o neuplatněný odpočet daně z přidané hodnoty z nakoupeného osobního automobilu odvolatel navýší cenu tohoto pronájmu, je jeho interní záležitost a nelze tento postup považovat za dvojí odvedení daně z přidané hodnoty. Žalovaný nesouhlasil s namítanou diskriminací českých plátců pronajímajících osobní automobily v České republice oproti francouzským plátcům, a to z toho důvodu, že v rámci tuzemských právních norem jednotlivých členských států Evropské unie upravujících oblast daně z přidané hodnoty existují rozdíly, jelikož právní normy komunitárního práva nemají striktní charakter a jednotlivým členským státům zachovávají jistý druh volnosti. Za irelevantní žalovaný shledal nesouhlas odvolatele s definicí finančního pronájmu uvedenou v ust. § 4 odst. 3 písm. g) zákona č. 235/2004 Sb., dle které se finanční pronájem pro účely tohoto zákona posuzuje obdobně, jako dodání zboží. Uvedl, že speciální právní norma upravující daň z přidané hodnoty je zákon o dani z přidané hodnoty, která mé stejnou právní sílu jako zákon o daních z příjmů a zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, v platném znění. Ve věci daně z přidané hodnoty je nezbytné řídit se definicí finančního pronájmu uvedenou v ust. § 4 odst. 3 písm. g) zákona č.235/2004 Sb., i když je finanční pronájem z hlediska jiných právních norem možné považovat za poskytnutí služby. Zároveň žalovaný nesouhlasil s namítanou diskriminací pronajímatelů oproti leasingovým společnostem a to z toho důvodu, že finanční pronájem a pronájem nelze považovat za shodné právní vztahy, jelikož mají svoje specifika, a to zejména ve věci vlastnictví předmětu smluvního vztahu a zajištění rizik. Žalovaný dále uvedl, že v souladu s právním názorem Nejvyššího správní soudu vysloveným v rozsudku ze dne 25.11.2009 č.j. 7 Afs 116/2009-70 posoudil v úvahu přicházející výtku o neplatnosti ust. § 75 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb. a jeho rozporu s čl. 1 Listiny základních práv a svobod (rovnost před zákonem). Podle žalovaného bylo aplikované ustanovení slučitelné s právem Evropské unie. Není tedy důvodu je považovat za neplatné ve smyslu citovaného rozsudku. Rozlišování vedoucí k protiústavnímu porušení principu rovnosti je nepřípustné ve dvojím ohledu: může působit jednak jako akcesorický princip, který zakazuje diskriminovat osoby při výkonu jejich základních práv, a jednak jako neakcesorický princip zakotvený v čl. 1 Listiny základních práv a svobod, který spočívá ve vyloučení libovůle zákonodárce při rozlišování práv určitých skupin subjektů. Ve druhém případě jde o základní právo rovnosti před zákonem garantované čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který je součástí českého ústavního pořádku (viz. nález Pl. ÚS 36/01 ze dne 25.6.2002) z něhož plyne i požadavek shodné interpretace zákona. Na všechny plátce daně nacházející se v situaci odvolatele dopadalo vyloučení nároku na odpočet daně stanovené ust. § 75 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb. stejně. Proti těmto jiným plátcům tak nebyl odvolatel nijak diskriminován. Žalovaný nespatřoval důvod vidět v přijetí ust. § 75 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb. výraz libovůle zákonodárce při rozlišování určitých skupin subjektů. Je tomu tak proto, že plátci uskutečňující určitá plnění nejsou vůči jiným plátcům uskutečňujícím jiná plnění ve vztahu zvláštní skupiny subjektů ve výše citovaném smyslu. Jejich postavení není nikterak predeterminováno a mají volnost realizace podnikatelské činnosti zahrnující taková či onaká plnění. Neakcesorický ústavní princip ve smyslu čl. 26 citovaného Mezinárodního paktu se proto n