9 Afs 62/2007 — Nejvyšší správní soud

9 Af 14/2011- 63 - text 13 pokračování 9Af 14/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Gabriely Bašné a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: Česká pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, IČ 45272956, zastoupena JUDr. Pavlem Fráňou Ph.D., advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 5/49, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 427/31, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 17. 12. 2010 č. j. 15889/10-1200-107876, t a k t o: I. Rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 17. 12. 2010 č. j.: 15889/10-1200-107876 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9.200,- Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce advokáta JUDr. Pavla Fráňi. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2010 č. j. 15889/10-1200-107876, ve věci dodatečného vyměření daně z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 2004. Tímto rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečnému výměru na daňovou ztrátu z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 2004 vydanému Finančním úřadem pro Prahu 1 dne 22. 7. 2009, č. j. 247220/09/001515108079, kterým byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů ve výši 24 044 440 Kč. Soud ke změně pasivní legitimace žalovaného v průběhu řízení uvádí, že původně žalované Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu dle zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ke dni 1. 1. 2013 zaniklo a jeho působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství. Od uvedeného data je tedy žalovaným v této věci Odvolací finanční ředitelství (§ 69 s.ř.s.). V předmětném rozhodnutí vyšel žalovaný, stejně jako správce daně, z výsledků daňové kontroly, při níž bylo zjištěno a posouzeno, že: A) žalobce podle § 23 odst. 4 písm. a) zák. č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů v rozhodném znění (dále jen „ZDP“) v daňovém přiznání pro rok 2004 na řádce 120 neoprávněně vyloučil částku 80 887 535,- Kč, tj. částku o 25% vyšší, odpovídající srážkové dani z naběhlého alikvotního úrokového výnosu (dále též „AÚV“) v brutto výši za dobu držby dluhopisů tzv. starého bloku (tj. dluhopisů emitovaných do dne 31. 12. 1997) do data jejich prodeje žalobcem před termínem splatnosti následujícího kupónu, B) žalobce byl povinen při prodeji dluhopisů tzv. starého bloku před termínem splatnosti následujícího úrokového výnosu ponechat v základu daně rozdíl prodejní ceny dluhopisu a jeho pořizovací ceny včetně netto částky AÚV, pokud účtoval brutto způsobem a neúčtoval o srážkové dani, C) žalobce neoprávněně vyloučil z běžného základu daně 25% brutto částky AÚV, bez opory ZDP, čímž získal příjem, z nějž neodvedl daň ve výši vypočtené ze základu daně sazbou daně dle § 21 odst. 1 ZDP, D) pokud by docházelo k opakovanému prodeji dluhopisů tzv. starého bloku před termínem splatnosti následujícího úrokového výnosu a jednotlivý majitelé by postupovali stejně jako žalobce, pak by postupně při prodeji těchto dluhopisů docházelo k několikanásobnému nezdanění částky, která odpovídá 25% částky uvedené každým majitelem takového dluhopisu na řádce 120 daňového přiznání. Do uvedených jednotlivých závěrů správce daně, obsažených ve zprávě o daňové kontrole, směřovalo odvolání, v němž žalobce k jednotlivým kontrolním zjištěním vedl polemiku s postupem správce daně ohledně zvýšení základu daně z příjmů za příslušné zdaňovací období. K problematice vyloučení úrokových výnosů z tzv. starých dluhopisů při jejich prodeji před lhůtou splatnosti následujícího kupónu, žalobce obhajoval správnost nezahrnutí těchto výnosů v jejich brutto výši do základu daně za dobu držby ve smyslu ust. § 23 odst. 4 písm. a) zákona o daních z příjmů a správnost tohoto svého postupu dokládal způsobem účtování o úrokových výnosech dle názorů řady nezávislých renomovaných odborníků, které jsou v rozporu se stanoviskem správce daně. Žalobce správnost svého postupu dokládal důkazními prostředky, ve formě znaleckých posudků a expertiz řešící daňové aspekty dotčených dluhopisů, kterými byly: znalecký posudek č. D 101/2008 a č. D 102/2005 od společnosti PRAGUE ACCOUNTING SERVICES s.r.o., stanoviska společností PRICE WATERHOUSE COOPERS Česká republika s.r.o. ze dne 28. 5. 2005 a KPMG Česká republika s. r. o., stanoviska Burzy cenných papírů Praha a s., publikace „ Daňové výdaje a náklady pro daň z příjmů“ autorského kolektivu Ing. Lubomíra Janouška, Rovněž poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ČR č. j. IV. ÚS 666/02 ze dne 15. 12. 2003. Žalobce v odvolání konkrétně namítal nezákonnost rozhodnutí správce daně, kterou spatřoval v nesprávném právním posouzení ekonomické podstaty celé brutto výše naběhlého AÚV za dobu držby dluhopisu tzv. starého bloku a jeho vykázání pro účetní a daňové účely, neboť ze spisové dokumentace jednoznačně vyplývá, že celá brutto částka naběhlého AÚV představuje úrokový výnos za dobu držby dluhopisu tzv. starého bloku. Nesouhlasil se závěrem správce daně ve zprávě o kontrole, že součástí výnosů z prodeje dluhopisů je i částka 25% brutto naběhlého AÚV, což způsobilo nesprávnost navazujících závěrů správce daně týkající se chybného vyloučení celého brutto naběhlého AÚV na řádce 120 daňového přiznání a tedy i dodatečného vyměření daně z příjmů. Namítal, že správce daně při přezkoumání dodatečného platebního výměru nevycházel z axiomu, že celé brutto naběhlé AÚV za dobu držby je úrokovým výnosem, který je jako úrokový výnos zachycen v účetnictví a je předmětem srážkové daně. Žalobce vytýkal, že správce daně zcela odlišným způsobem vykládá ustanovení § 23 odst. 4 písm. a) ZDP, ačkoliv renomované odborné subjekty pro oblast účetnictví jednoznačně uvádějí, že v případě prodeje dluhopisů tzv. starého bloku dle § 23 odst. 4 písm. a) ZDP je vylučována celá brutto hodnota naběhlého AÚV za dobu držby. Odmítl aplikaci § 25 odst. 1 písm. i) ZDP upravující daňovou účinnost určitých položek, které daňové subjekty zahrnují do svých nákladů, ale nesouhlasil se zahrnutím výnosů, jež jsou součástí výsledku hospodaření, do základu daně dle § 23 odst. 4 písm. a) ZDP. Odkázal na rozhodnutí IV.ÚS 666/02 ze dne 15. 12. 2003, z nějž vyplývá neakceptovatelnost dvojího zdanění téhož příjmu. Dále žalobce v odvolání namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí správce daně, kterou spatřoval v nedostatečně osvědčeném skutkového stavu, neboť správce daně uvedl jako důkazní prostředky ve věci pouze Stanovisko ČNB, sekce bankovní regulace ze dne 29. 4. 2004 a Stanovisko Ministerstva financí ČR zveřejněné v zápise Koordinačního výboru Komory daňových poradců a Ministerstva financí ČR z roku 2001. Avšak oba dokumenty řeší oblast účtování úrokových výnosů z dluhopisů tzv. starého bloku, která není předmětem sporu. Podstatou sporu totiž je výklad § 23 odst. 4 písm. a) ZDP, tj. daňové aspekty úrokových výnosů z dluhopisů tzv. starého bloku. Žalobce tvrdil, že správce daně nemá žádné důkazy podporující jeho tvrzení a kontrolní závěry. Správce daně pouze vykládá daňové předpisy odlišným způsobem, a to rozporným od řady jiných nezávislých odborně erudovaných subjektů. Tudíž správce daně neopřel své rozhodnutí o objektivně existující důkazy. Dále správci daně vytkl, že nepostupoval v souladu s judikaturou Ústavního soudu ČR a Evropského soudního dvora, dle které pokud existuje nejednoznačnost ve výkladu daňových předpisů, má být rozhodováno ve prospěch daňového poplatníka. Tím, že správce daně ani žádné kroky ke zjištění, zda skutečně existuje nejednoznačnost ve výkladu daňových předpisů nečinil, žalobce spatřuje účelovost, neobjektivnost a tendenčnost správce daně. Zároveň upozornil, že správce daně do roku 2002 zastávalo ve věci shodný výklad jako žalobce, který byl uveřejněn v publikaci publikace „ Daňové výdaje a náklady pro daň z příjmů“ autorského kolektivu Ing. Lubomíra Janouška. Žalobce akcentoval, že citovaná publikace svědčí o tom, že historicky existovaly zjevné objektivní legislativní, odborné a ekonomické důvody, které vedly k výkladu a aplikaci daňových předpisů tak, jak jej učinil žalobce. Z této situace žalobce dovodil existenci nejednoznačnosti daňových předpisů a tudíž nutnosti přiklonit se na stranu žalobce. Žalobce v odvolání namítal také procesní pochybení správce daně, kterým došlo k porušení práva žalobce na řádný a spravedlivý proces dle čl. 2 odst. 3, 4 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, 3, čl. 4, čl. 11, čl. 36, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: Konkrétně vytkl správci daně, že neprovedl doplnění dokazování písemným vyjádřením JUDr. Ing. L. J., který se měl mj. vyjádřit k problematice, zda v účetním a zdaňovacím období roku 1999, měl být naběhlý AÚV za dobu držby u dluhopisů tzv. starého bloku při jejich prodeji účtován v brutto výši a v této výši vylučován z běžné