4 As 3/2008 — Nejvyšší správní soud

11 A 39/2015- 32 - text 11 pokračování 11 A 39/2015 11A 39/2015 - 32 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobce Ing. G. G., bytem v P. u R., N. D. 7, zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 65, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního úřadu ze dne 17. 12. 2014, č. j. 2036/500/13, 60365/ENV/13 t a k t o: I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 17. 12. 2014, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu v Praze, ze dne 8. 7. 2013, jímž byla žalobci podle ustanovení § 19 odstavec 1 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů, uložena pořádková pokuta ve výši 20.000,- Kč za porušení ustanovení § 14 odstavec 1 téhož zákona, kterého se žalobce měl dopustit tím, že nesplnil výzvu inspekce ze dne 8. 1. 2013 a do pěti pracovních dnů od doručení výzvy Inspekci nedoložil následující doklady a písemnosti: l) lesní hospodářskou evidenci, týkající se zalesnění a vylepšování lesních pozemků dle jednotlivých let 2) průvodní listy použitého reprodukčního materiálu lesních dřevin z konkrétním počtem a lokalizaci na každý lesní pozemek 3) projekty zalesnění ke kontrolovaným letním pozemkům. Žalobce v podané žalobě namítl, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustanovením § 19 odstavec 1 zákona o státní kontrole, protože zákonodárce mezi fyzickou osobou, které je ukládána pokuta, a osobou kontrolovanou rozlišuje a vůbec nepředpokládá, že by tyto dvě osoby mohly splynout v osobu jedinou. Kontrolovaná osoba totiž může vlastní povinnost pouze nesplnit, nemůže však nesplnění vlastní povinnosti způsobit. Opačný závěr je zcela nesmyslný. Napadené rozhodnutí a rozhodnutí orgánu prvého stupně bylo vydáno v rozporu s ustanovením § 19 odstavec 1 zákona o státní kontrole, když toto ustanovení uložení pořádkové pokuty kontrolované osobě neumožňuje. V dalším žalobním bodě žalobce namítl absenci zavinění na straně žalobce, neboť odpovědnost za nesplnění povinnosti, vyplývající z ustanovení § 14 odstavec 1 zákona o státní kontrole, spojená s možností uložení pořádkové pokuty podle jeho ustanovení § 19 odstavec 1, je odpovědností subjektivní, to znamená odpovědností za zavinění. Pokud ovšem žalobci ve splnění povinnosti podle ustanovení § 14 zákona o státní kontrole bránila zdravotní překážka, nelze stav, kdy ke splnění povinnosti nevyužil zvoleného zástupce, označit za zaviněné porušení. Absence zavinění na straně žalobce je pak dána rovněž tím, že vůbec nebyl povinen dokumenty, jejichž předložení na něm bylo uložením pořádkové pokuty vynucováno, obstarávat, uchovávat a archivovat a dokonce v případě lesní hospodářské evidence ani pořizovat ve struktuře požadované kontrolním orgánem. Žalobce namítl rozpor napadeného rozhodnutí s ustanovením § 14 zákona o státní kontrole s tím, že pro právní posouzení věci je podstatná skutečnost, že část požadovaných dokumentů vůbec žalobce nebyl povinen uchovávat a archivovat a část nebyl ani povinen vytvářet ve složení a struktuře, které na něm byly ze strany inspekce požadovány. Protože nebylo povinností žalobce provádět vlastní výklad požadavků inspekce ve smyslu ustanovení § 29 odstavec 3 zákona o lesích, je zřejmé, že pokud byl ze strany tohoto kontrolního orgánu institut lesní hospodářské evidence v důsledku neznalosti právní úpravy či neschopnosti použití správní terminologie skutečně zaměněn s evidencí o původu selektovaného, kvalifikovaného a testovaného reprodukčního materiálu, nebylo povinností žalobce tento omyl rozpoznat a už vůbec nebylo možné mu za nerozpoznání tohoto omylu ukládat pořádkovou pokutu. Evidenční a archivační povinnost podle ustanovení § 29 odstavec 3 lesního zákona vzniká pouze v případech, kdy je k zalesňování použit selektovaný, kvalifikovaný a testovaný reprodukční materiál ve smyslu ustanovení § 2 písm. c/ až e/ zákona č. 149/2003 Sb. Na použití identifikovaného reprodukčního materiálu se evidenční a archivační povinnost nevztahuje. Povinnost použít při zalesňování selektovaný, kvalifikovaný a testovaný reprodukční materiál je v lesním zákoně zakotvena pouze pro případ, že k zalesňování jsou použity tzv. vybrané lesní dřeviny. V případě žalobce se právě o takový případ jedná. Zalesnění pozemků, které bylo předmětem kontroly ze strany inspekce, bylo provedeno dřevinami nepatřícími mezi vybrané lesní dřeviny podle ustanovení § 29 odstavec 1 lesního zákona, takže na straně žalobce nevznikla evidenční a archivační povinnost a nebylo tedy ani možné žalobci uložit pořádkovou pokutu za to, že některé části této evidence inspekci nepředložil. Žalobce namítl, že za popsaného právního stavu ani povědomí odborné veřejnosti o obsahu pojmu „vylepšování“ nemůže odůvodnit uložení pořádkové pokuty za to, že žalobci inspekci nepředložil doklady o provedeném vylepšování. Postup žalovaného i inspekce zcela postrádá zákonný podklad a je projevem naprosté svévole při uplatňování kontrolní pravomoci podle zákona o státní kontrole. Pro uložení pořádkové pokuty tak neexistuje zákonná opora, bude-li za důvod pro její uložení považováno nepředložení průvodních listů použitého reprodukčního materiálu, neboť tyto průvodní listy nebyl žalobce povinen uchovávat a archivovat a ani předkládat. Bude-li za důvod pro její uložení považováno nepředložení jiných dokumentů, odpovídajících skutečnému smyslu výzvy Inspekce, pak žádný ze žalovaným citovaných právních předpisů neposkytuje základ pro závěr, že pokud byl žalobce povinen nechat projekt zalesnění jednou zpracovat, je automaticky povinen jej též uložit a archivovat pro účely následné státní kontroly, zvláště byl-li projekt zalesnění předán orgánům veřejné moci ve smyslu nařízení vlády č. 239/2007 Sb. Napadené rozhodnutí, jakož i předchozí rozhodnutí Inspekce životního prostředí, tak bylo vydáno bez zákonné opory, neboť právu Inspekce jako kontrolního orgánu požadovat předložení dokumentů, uvedených v její výzvě, neodpovídala povinnost žalobce požadované dokumenty mít a nebylo lze jejich předložení ani vynucovat uložením pořádkové pokuty. Neexistence povinnosti žalobce mít kontrolním orgánem požadované dokumenty má současně za následek, že žalobci nelze připisovat zavinění, které je obligatorním znakem skutkové podstaty deliktu podle ustanovení § 19 odstavec 1 zákona o státní kontrole, neboť stav, kdy žalobce požadovanými dokumenty nedisponoval, byl projevem jeho práva činit vše, co zákon nezakazuje a nebýt nucen činit to, co zákon přímo neukládá. Žalobce v podané žalobě namítl, že zákon o státní kontrole ani zákon č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a o její působnosti v ochraně lesa v žádném svém ustanovení neumožňovaly, aby se kontroly prováděné Českou inspekcí životního prostředí zúčastnily i jiné orgány veřejné správy v postavení přizvaných orgánů dotčených kontrolovanou problematikou. Institut přizvání orgánů dotčených kontrolovanou problematikou ani žádný ekvivalent zákona o státní kontrole nezná. V daném případě byl Městský úřad Rakovník k výkonu kontroly přizván jako orgán státní správy lesů podle lesního zákona, stejně tak byl přizván i Státní zemědělský intervenční fond k výkonu kontroly jako správní úřad podle zákona č. 256/2000 Sb., oba orgány na pozemcích žalobce spolu s inspekcí prováděly kontrolní činnost a účinky ustanovení § 21 zákona o státní kontrole na ně dopadala v plném rozsahu. Žalobce v podané žalobě namítl, že napadené rozhodnutí je částečně nepřezkoumatelné, když se žalovaný vůbec nevypořádal s namítaným porušením ustanovení § 8 odstavec 1 a 2 správního řádu, které bylo jedním z podstatných důvodů, pro které žalobce považuje rozhodnutí Inspekce po uložení pokuty jako orgánu prvého stupně za nezákonné. Žalovaný reagoval pouze obecným konstatováním, že žalobci žádné zbytečné náklady nevznikly, neboť na něm bylo požadováno předložení dokladů, k jejichž předložení byl podle ustanovení § 14 odstavec 1 zákona o státní kontrole povinen. Žalovaný tak vykládá uvedené ustanovení zákona o státní kontrole nepřiměřeně extenzivním způsobem a jeho výklad způsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí z tohoto důvodu. V dalším žalobním bodě žalobce namítl porušení zákazu sebeobviňování. Již v odvolání proti rozhodnutí o uložení pokuty namítal, že i v případě, kdy by existovala povinnost dokumenty požadované inspekcí uchovávat a archivovat a odpovídající právo inspekce je po žalobci při výkonu státní kontroly požadovat, bylo nepředložení požadovan