4 Ads 105/2009 — Nejvyšší správní soud

6 Ad 20/2012- 26 - text 8 pokračování 6Ad 20/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Dany Černé v právní věci žalobce: M. V., zastoupen JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem Pražská 140, Příbram, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem nám. Hrdinů 3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 6. 9. 2012, č. 425/2012, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 6. 9. 2012, č. 425/2012 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 13. 11. 2008, č.j. OSZ-139229/VO-Že-2008 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobci přiznán příspěvek za službu podle ust. § 226 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“), ve spojení s ust. § 116 a 117 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 186/1992 Sb.), a to počínaje dnem 1. 10. 2008 s tím, že přiznaný příspěvek za službu bude považován za výsluhový příspěvek podle zákona č. 361/2003 Sb. Tímto rozhodnutím bylo taktéž ve smyslu ust. § 162 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb. rozhodnuto o zániku nároku na výplatu výsluhového příspěvku dnem 1. 10. 2008 z důvodu vzniku služebního poměru vojáka z povolání. Žalobce namítl, že správní orgány obou stupňů nesprávně právně posoudily otázku možnosti aplikace ustanovení § 162 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb. na právní vztahy vyplývající ze služebního poměru, na který se vztahuje předchozí právní úprava, tj. 186/1992 Sb. Žalobce dále namítl, že správní orgány obou stupňů taktéž nesprávně právně posoudily aplikaci ustanovení § 226 zákona č. 361/2003 Sb. Dle žalobce citované ustanovení přiznává žalobci nárok na příspěvek za službu podle předpisů platných před nabytím účinnosti zákona č. 361/2003 Sb., tedy podle zákona č. 186/1992 Sb. Z tohoto důvodu je dle žalobce nutno podle těchto předpisů postupovat nejen při přiznání uvedeného příspěvku, ale i při jeho výplatě a případném zániku nároku na jeho výplatu. Z dikce ust. § 226 zákona č. 361/2003 Sb. dle žalobce jednoznačně vyplývá, že má nárok na příspěvek za službu podle dosavadních právních předpisů, přičemž otázku příspěvku za službu je nutno řešit komplexně ve smyslu zákona č. 186/1992 Sb. Příspěvek za službu podle zákona č. 186/1992 Sb. je dle žalobce možno vyplácet i v případě vzniku služebního poměru u jiné složky ozbrojených sil. Podle názoru žalobce měla být podle zákona č. 186/1992 Sb. posouzena nejen otázka vzniku nároku, ale i jeho změn, výplaty či zániku. V opačném případě, pokud by podle zákona č. 186/1992 Sb. byl posuzován pouze vznik nároku, nebylo by možno příspěvek za službu podle § 226 zákona č. 361/2003 Sb. vyplácet nikomu, neboť by byl splněn jen nárok na jeho vznik, ale ve smyslu dalších ustanovení zákona č. 361/2003 Sb. by bylo nutno takový příspěvek zase odejmout. Výklad zákona, který byl zvolen správními orgány, dle žalobce odporuje záměru zákonodárce a účelu ustanovení § 226 zákona č. 361/2003 Sb. Účelem tohoto ustanovení bylo zachovat stávajícím příslušníkům policie a dalších složek možnost využít předchozí právní úpravy a rozhodnout se, zda chtějí ve služebním poměru setrvat či nikoliv. Postupem správních orgánů obou stupňů tak byl dle žalobce porušen ústavně chráněný princip legitimního očekávání, když jsou v rozporu s tímto principem měněny podmínky služebního poměru žalobce oproti stavu, v jakém do služebního poměru s očekáváním trvalosti takových podmínek vstupoval. Dle názoru žalobce došlo rovněž k porušení dalších ustanovení, a to § 116 a § 117 zákona č. 186/1992 Sb., když v rozporu s těmito ustanoveními správní orgány žalobci nevyplácí příspěvek za službu z důvodu zániku nároku na tento příspěvek podle § 162 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb. Toto ustanovení však upravuje zánik nároku na výplatu výsluhového příspěvku, nikoliv však příspěvku za službu dle předchozí právní úpravy. Rozpor s ustanovením § 116 zákona č. 186/1992 Sb. spatřoval žalobce dále v tom, že nebyly naplněny zde uvedené podmínky pro zánik nároku na příspěvek za službu. Z důvodů uvedených v žalobě žalobce navrhl, aby soud žalobou napadené rozhodnutí, včetně prvostupňového rozhodnutí, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. K žalobě se vyjádřil žalovaný správní orgán a navrhl její zamítnutí. Žalovaný uvedl, že je nezpochybnitelné, že byl žalobci přiznán příspěvek za službu podle zákona č. 186/1992 Sb. v souladu s ustanovením § 226 zákona č. 361/2003 Sb., neboť žalobce nesplnil podmínky pro přiznání výsluhového příspěvku podle zákona č. 361/2003 Sb., avšak splnil podmínky pro přiznání příspěvku za službu podle zákona č. 186/1992 Sb. Takto přiznaný příspěvek za službu se podle ust. § 226 věty druhé zákona č. 361/2003 Sb. považuje za výsluhový příspěvek podle tohoto zákona. Pro nárok na výplatu příspěvku na dobu, po kterou se vyplácí, se plně vztahují ustanovení zákona č. 361/2003 Sb. Žalovaný dále uvedl, že žalobce nesplňuje zákonné podmínky nároku na výplatu výsluhového příspěvku, neboť ke dni 1. 10. 2008 byl přijat do služebního poměru vojáka z povolání. Podle ust. § 162 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb. jestliže je bývalý příslušník přijat do služebního poměru vojáka z povolání, zaniká mu nárok na výplatu výsluhového příspěvku dnem, který předchází dni jeho přijetí do služebního poměru vojáka z povolání. Žalobci od 1. 10. 2008 vznikl služební poměr vojáka z povolání, a proto mu podle ust. § 162 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb. zanikl nárok na výplatu výsluhového příspěvku. Tím není dle žalovaného dotčen nárok na výsluhový příspěvek, který stále trvá. V případě skončení služebního poměru vojáka z povolání může být uvolněna výplata tohoto výsluhového příspěvku, a to pokud by výsluhový příspěvek ze služebního poměru vojáka z povolání nebyl přiznán ve vyšší výměře, nebo pokud by při skončení poměru žalobce jako vojáka z povolání podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, nevznikl nárok na výsluhový příspěvek vůbec. Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti: Rozhodnutím ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 13. 11. 2008, č.j. OSZ-139229/VO-Že-2008 bylo s odkazem na ustanovení § 116 a 117 zákona č. 186/1992 Sb. rozhodnuto tak, že žalobci byl od 1. 10. 2008 přiznán příspěvek za službu ve výši 5.894,- Kč měsíčně. Podle § 226 věty druhé zákona č. 361/2003 Sb. se příspěvek za službu ve výši 5.894,- Kč považuje od 1. 10. 2008 za výsluhový příspěvek podle zákona č. 361/2003 Sb. Podle ustanovení § 162 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb. zanikl nárok na výplatu výsluhového příspěvku od 1. 10. 2008. V odůvodnění správní orgán uvedl, že služební poměr žalobce skončil dne 30. 9. 2008. Bylo odkázáno na znění ustanovení § 226 věty první zákona č. 361/2003 Sb. se závěrem, že žalobci vznikl nárok na příspěvek za službu, s odkazem na znění § 117 zákona č. 186/1992 Sb. pak bylo uzavřeno, že příspěvek za službu činí 20 % posledního hrubého měsíčního příjmu ve výši 29.467,- Kč, tj. ve výši 5.894,- Kč. Dále bylo konstatováno, že jestliže je bývalý příslušník přijat do služebního poměru vojáka z povolání, zaniká mu nárok na výplatu výsluhového příspěvku dnem, který předchází dni přijetí do služebního poměru vojáka z povolání. Podle rozhodnutí Ředitele personální podpory ze dne 13. 8. 2008, č.j. 68-153/2008-4614 byl žalobce dnem 1. 10. 2008 povolán do služebního poměru vojáka z povolání. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které bylo rozhodnutím ministra vnitra ze dne 26. 2. 2009, č. 46/2009 zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Proti rozhodnutí o odvolání se žalobce bránil správní žalobou. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 7. 2012, č.j. 11 Ca 137/2009-36 žalobou napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný se dle názoru soudu nevypořádal s námitkami, které žalobce uplatnil v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, ani nezdůvodnil, proč postupoval podle zákona č. 361/2003 Sb. a nikoli podle zákona č. 186/1992 Sb., jak se v odvolání žalobce domáhal. Žalobou napadeným rozhodnutím ministra vnitra ze dne 6. 9. 2012, č. 425/2012 bylo opětovně rozhodnuto o zamítnutí odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. V odůvodnění napadeného rozhod