4 As 148/2013 — Nejvyšší správní soud

9 A 10/2013- 115 - text 7 pokračování 9A 10/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: ARRIVA Trnava, a.s., se sídlem Nitrianska 5, Trnava, Slovenská republika, IČO: 36 249 840, zast. JUDr. Štefanem Levickým, hostujícím evropským advokátem se sídlem Nám. J. Herdu 1, Trnava, Slovenská republika, jehož zmocněncem pro doručování písemností je JUDr. Olga Sovová, Ph.D., advokátka se sídlem Bartákova 1109/34, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 12/1222, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra dopravy ze dne 9. 11. 2012 č. j. 36/2012-510-RK/3 t a k t o: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: Ministerstvo dopravy rozhodnutím ze dne 4.6.2012č.j. 41/2011-190-STSP/15 rozhodlo o žádosti žalobce o vydání zvláštního povolení podle § 32 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční dopravě“) k provozování městské autobusové dopravy v Přerově tak, že žalobci se podle § 32 odst. 2 zákona o silniční dopravě zvláštní povolení k provozování městské autobusové dopravy v Přerově nevydává. Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) ministr dopravy zamítl žalobcův rozklad a rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 4.6.2012č.j. 41/2011-190-STSP/15 potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí orgán rozhodující o rozkladu konstatoval, že správní orgán I. stupně správně aplikoval ustanovení § 32 zákona o silniční dopravě ve znění účinném ke dni jeho rozhodování, a poté přisvědčil závěru správního orgánu I. stupně, že žádosti žalobce nebylo možno vyhovět, protože nebyla splněna zákonem stanovená podmínka existence mimořádných dopravních potřeb, které nelze zabezpečit dopravci usazenými v České republice. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně. V žalobě obšírně popsal průběh řízení, které vyústilo ve vydání napadeného rozhodnutí. Mj. uvedl, že na základě vítězství ve veřejné soutěži vyhlášené Magistrátem města Přerov začal od 1. 1. 2010 prostřednictvím své organizační složky vykonávat v Přerově hromadnou autobusovou dopravu. Po celou dobu vykonávání MHD v Přerově, tj. v období od 1. 1. 2010 – 30. 11. 2011 měl žalobce platnou koncesní listinu a též platné osvědčení a oprávnění k podnikání v městské autobusové dopravě. Poté, co se na něj zaměstnanci Magistrátu města Přerov obrátili s požadavkem na předložení povolení vydaného Ministerstvem dopravy podle § 32 zákona o silniční dopravě, žalobce požádal žalovaného o vydání tohoto zvláštního povolení, avšak žalovaný jeho žádosti nevyhověl. Žalobce namítl, že podklady, které ke své žádosti připojil, byly dostatečným podkladem pro vydání požadovaného zvláštního povolení. Nesouhlasí s názorem žalovaného, že o žádosti bylo třeba rozhodnout podle právní úpravy platné v době rozhodování správního orgánu. Poukazuje na to, že do 31. 5. 2012, než byl zákon o silniční dopravě novelizován zákonem č. 119/2012 Sb., byl na vydání zvláštního povolení při splnění zákonem stanovených podmínek právní nárok. Žalobce dále nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že při provozování městské autobusové dopravy v Přerově šlo o běžnou a nikoliv mimořádnou dopravní potřebu. Na základě veřejné soutěže se kromě žalobce přihlásil pouze jeden z tuzemských dopravců, který ale nesplnil zadávací kritéria. Situaci, kdy by v soutěži nebyl úspěšný žádný z dopravců a původní dopravce by přestal provozovat MHD v Přerově, takže MHD v Přerově by nebyla provozovaná, nelze hodnotit jako běžnou dopravní potřebu města Přerov. To, že žalovaný po zrušení jeho předchozího rozhodnutí ze dne 7. 6. 2011 o předmětné žádosti rozhodl až dne 4. 6. 2012, tj. 4 dny po nabytí účinnosti novely zákona o silniční dopravě, se podle žalobce může jevit jako záměrné oddálení rozhodnutí do doby nabytí účinnosti nové právní úpravy, která je pro žalobce nevýhodnější. Vzhledem k tomu, že po celou dobu, kdy vykonával MHD v Přerově, měl žalobce všechna oprávnění potřebná k vykonávání této činnosti, mělo mu být zvláštní povolení podle § 32 zákona o silniční dopravě vydáno. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že zvláštní povolení vydávané podle § 32 zákona o silniční dopravě je mimořádným institutem, jehož vydání není nárokem žadatelů, ale jde o zcela výjimečný způsob řešení mimořádné situace krátkodobého charakteru. Správní orgány jsou povinny aplikovat právní předpisy ve znění účinném ke dni jejich rozhodování. Žalovaný nesouhlasí s názorem žalobce, že do 31. 5. 2012 existoval právní nárok na vydání zvláštního povolení, přičemž poukazuje na slovní spojení „Zvláštní povolení může být vydáno“ obsažené v dikci zákonného ustanovení, které dokládá diskreční pravomoc správního orgánu. Žalovaný nadále setrvává na závěru, že žalobcova žádost nesplňovala podmínku existence mimořádných dopravních potřeb, které nelze zabezpečit dopravci usazenými v České republice. Na splnění této podmínky nelze usuzovat z pouhého faktu, že město Přerov vypsalo na zajištění MHD výběrové řízení. Město Přerov má dle žalovaného řadu nástrojů, jak zajistit kontinuální pokračování městské autobusové dopravy na svém území. V replice ze dne 25. 7. 2013 setrval žalobce na dosud uplatněných žalobních námitkách. V podání ze dne 16. 9. 2015 žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2015 č. j. 4 As 148/2013 – 126 a chronologicky popsal jednotlivé úkonu správních orgánů a soudů, které vydání tohoto rozsudku předcházely. Při ústním jednání před soudem setrvali účastníci na svých procesních stanoviscích. Žalobce k věci uvedl, že v podstatě by chtěl očistit své jméno, protože byl v minulosti napadán, že nemá potřebné povolení, které podle tehdy platné legislativy měl mít. Stejné stanovisko o nutnosti takového povolení k provozování MHD v Přerově zastával dříve i žalovaný. Ostatně i dle napadeného rozhodnutí nebylo předmětné povolení žalobci vydání ne proto, že ho nepotřebuje, ale proto, že nesplnil zákonem stanovené podmínky pro jeho vydání. Proti žalobci bylo vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání přečinu nedovoleného podnikání. Protože mu požadované zvláštní povolení nebylo žalovaným vydáno, byla mu uložena pokuta, která byla až následně zrušena. Žalobce je toho názoru, že v dané době byly z jeho strany splněny všechny podmínky pro vydání zvláštního povolení. Předmětné ustanovení zákona o silniční dopravě považuje žalobce za diskriminační. Novelizace tohoto zákona byla zjevně účelová. Dle mínění žalobce by bylo vhodné, aby žalovaný vydaná rozhodnutí zrušil, protože tehdy zastával nesprávný právní názor. Žalovaný při jednání před soudem popřel důvodnost žalobcova tvrzení, že měl právní nárok na to, aby mu bylo vydáno zvláštní povolení podle § 32 zákona o silniční dopravě, protože splnil veškeré podmínky pro jeho vydání. Žalovaný v dané věci rozhodl tak, že podle § 32 odst. 2 zákona o silniční dopravě se žalobci zvláštní povolení k provozování městské autobusové dopravy v Přerově nevydává. Podle výkladu, který poskytl Evropský soudní dvůr, žalobce jakožto dopravce žádné zvláštní povolení nepotřebuje, z čehož plyne, že mu žádné zvláštní povolení vydáváno být nemělo. Pokud by mu vydáno bylo, stalo by se tak v rozporu s eurokonformním výkladem. Žalovaný nemohl zastavit řízení z důvodu zjevné právní nepřípustnosti žádosti o vydání zvláštního povolení. Nepřípustnost žádosti nebyla zjevná krajskému soudu ani NSS, a teprve z výkladu ESD vyplývá, že žádost ani nemusela být podána. Žalobní body jsou však postaveny na nezákonnosti napadeného rozhodnutí spočívající v tom, že žalobci mělo být zvláštní povolení vydáno. Soud při jednání rozhodl, že nebude provádět dokazování žalobcem navrženými důkazy, neboť dospěl k závěru, že o žalobě lze rozhodnout na základě správního spisu; provádění jakýchkoliv dalších důkazů proto soud shledal nadbytečným. V posuzované věci vyšel soud z následně uvedené právní úpravy: Podle § 32 odst. 1 zákona o silniční dopravě, ve znění účinném od 1. 6. 2012, pokud nestanoví jinak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nebo přímo použitelný předpis Evropské unie, jsou zahraniční dopravci oprávněni provozovat silniční dopravu mezi místy ležícími na území České republiky jen na základě zvláštního povolení Ministerstva dopravy. Podle § 32 odst. 2 zákona o silniční dopravě zvláštní povolení může být vydáno jen zahraničnímu dopravci, který je podle předpisů platných ve státě, na jehož území má sídlo nebo bydliště, oprávněn provozovat mezinárodní silniční dopravu, a to pouze z důvodu mimořádných dopravních potřeb, které nelze zabezpečit dopravci usazenými v České republice, a na základě vzájemnosti nebo vyhlášené mezinár