1 Afs 76/2013 — Nejvyšší správní soud

9 Af 39/2013- 66 - text 7 pokračování 9Af 39/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: Scatec Solar PV1, s.r.o., se sídlem Praha 6, Na Zátorce 590/12, IČ: 284 61 886, zast. JUDr. Petrem Kališem Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Týn 639/1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Brno, Masarykova 427/31, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 6. 2013, č. j. 16942/13/5000-14203-706599, takto: I. Žaloba se zamítá II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu (dále jen správce daně) ze dne 1. 11. 2012 č. j. 72817/12/013063303318, jímž byla podle § 237 odst. 4 zákona č. 280/2009Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen daňový řád) zamítnuta jeho stížnost ze dne 22. 10. 2012 na postup plátce daně, a rozhodnuto podle § 116 odst. 1 písm. c) daňového řádu v souladu s § 7e a 7g zákona č. 180/2005Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen zákon o podpoře), a prvoinstanční správní rozhodnutí potvrzeno. Žalobce v úvodu žaloby popsal skutkový stav a v prvním žalobním bodu tvrdil, že zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření (dále jen solární odvod) je v rozporu se základními náležitostmi demokratického a právního státu (článek 1 Ústavy), jakož i ústavně zaručeným právem vlastnit majetek (článek 11 Listiny základních práv a svobod, respektive článek 17 Listiny EU), se zákazem retroaktivity (patřící mezi základní náležitosti demokratického a právního státu podle článku 9 odst. 1 Ústavy a s ústavní zásadou rovnosti před zákonem (článek 1, 3 Listiny základních práv a svobod). K porušení základních náležitostí demokratického právního státu poukázal na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/93. Zdůraznil, že v době, kdy se rozhodovalo o výstavbě fotovoltaické elektrárny, návratnosti investic a způsobu financování, vycházel ze záruky udržení výše výkupních cen. Následně však stát uložil odvod z elektřiny ze slunečního záření na základě data uvedení zařízení do provozu, ale toto datum nebylo v době uvedení zařízení do provozu z pohledu daňového režimu relevantní. Tímto postupem státu došlo k porušení práv a svobod jednotlivce ve smyslu nálezu Ústavního soudu I. ÚS. 420/09. V něm se Ústavní soud zabýval zákazem mocenské libovůle a předvídatelností práva, jako neodmyslitelné součásti pojmu právní jistoty a principu legitimního očekávání jednotlivci, jehož práva mají být chráněna. K tomu žalobce dále poukázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS. 185/04 a namítal, že je v právním státě nutno klást určité požadavky na povahu právních norem a zákon má být, jak z hlediska formy, tak z hlediska obsahového, předvídatelným a konzistentním pramenem práva. S tím souvisí požadavek odmítnutí zpětné účinnosti právních norem. K tomu poukázal na jiný nález Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 215/94, sp. zn. Pl.ÚS 21/96 a pojednání Ústavního soudu o retroaktivitě. Tvrdil, že zákonodárce při přijímání zákona č. 402/2010Sb. existenci veřejného zájmu netvrdil, ani neprokázal. Zavedením odvodu bylo neoprávněně zasaženo do legitimního očekávání žalobce, tedy do jeho majetkového práva chráněného článkem 1 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V zavedení solárního odvodu spatřoval i nerovnost, neboť odvodem byly zatíženy pouze solární elektrárny uvedené do provozu v dvouletém období od začátku ledna 2009 do konce prosince 2010, zatímco ostatní obnovitelné zdroje energie žádnou dávkou postiženy nebyly. Podnikatelé v oblasti výroby energie tak byli rozděleni do dvou skupin, z nichž jedna byla znevýhodněna odvodem, a to vše bez jakéhokoliv vztahu k veřejnému zájmu. V druhém žalobním bodu žalobce namítal porušení základních zásad správy daní ve smyslu § 5 daňového řádu, kam nepochybně náleží právo státu na vybírání daní a povinnost šetřit práva a právem chráněné zájmy daňového subjektu. Podle žalobce má daňová politika státu odpovídat jeho zájmům, ale nesmí mít jednostranný charakter. Zopakoval, že ustanovení zákona o podpoře a rozhodnutí dle nich učiněná porušují právo na legitimní očekávání, jemuž náleží ochrana, jak z hlediska principu právní jistoty a ochrany důvěry v právo, respektive ochrany nabytých práv podle článku 1 odst. 1 Ústavy, tak s ohledem na majetkovou povahu nároku podle článku 11 odst. 1 Listiny a článku 1 Dodatkového protokolu. Podle žalobce je zákon o podpoře neústavní a neaplikovatelný, proto jsou i rozhodnutí učiněná podle něj v rozporu s ústavním pořádkem, tedy protiústavní. Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správce daně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný argumentoval obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že zákonem č. 402/2010Sb., kterým se mění zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, byl zaveden solární odvod, jehož předmětem je elektřina vyrobená ze slunečního záření v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013 v zařízeních uvedených do provozu v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010. Ze zákona vyplývá, že poplatníkem odvodu je výrobce elektřiny ze slunečního záření, plátcem odvodu, který je povinen srazit nebo vybrat odvod ze základu odvodu, je provozovatel přenosové nebo regionální distribuční soustavy, při správě odvodu se postupuje dle daňového řádu. Z toho je patrno, že odvod je pro účely daňového řádu daní a provozovatel soustavy je povinen jej srazit a vybrat. Žalobcem namítaný rozpor institutu odvodu s ústavně právními principy žalovanému nepřísluší posuzovat, to je pouze v kompetenci Ústavního soudu. Otázku protiústavnosti solárního odvodu již Ústavní soud posoudil ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012, kde dospěl k závěru, že zavedením odvodu sice došlo ke snížení faktické podpory poskytované provozovatelům fotovoltaických elektráren, ale nejednalo se o zásah, který by ve svém důsledku znamenal porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, ať již právo vlastnické či svobodu podnikání, případně nerespektování základních náležitostí demokratického právního státu. K namítanému porušení § 5 odst.1 daňového řádu žalovaný konstatoval, že daně a poplatky lze ukládat pouze na základě zákona (článek 11 odst.5 Listiny základních práv a svobod). V dané věci upravuje solární odvod zákon o podpoře. Správce daně v daňovém řízení postupoval v souladu se základními zásadami a dle § 237 daňového řádu přezkoumal, zda plátce srazil odvod v zákonem stanovené výši a odvedl jej v zákonném termínu svému příslušnému správci daně. Správce daně k postupu plátce neshledal žádné pochybení. Jestliže tedy plátce neporušil žádné právní předpisy, ale naopak postupoval způsobem, k němuž byl zákonem zavázán, když již i Ústavní soud judikoval, že takový postup není v rozporu s ústavním pořádkem, neshledal správce daně namítanou protiústavnost jako oprávněnou, stížnost zamítl, což potvrdil i žalovaný v napadeném rozhodnutí. K tomu žalovaný poukázal na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) například ve věci sp.zn. 1Afs 80/2012 a 1Afs 81/2012. Žalovaný žádal, aby soud žalobu zamítl. V replice k vyjádření žalovaného v podání ze dne 8. 11. 2013 žalobce uváděl obdobně jako v podané žalobě a vyjadřoval se k nálezu Ústavního soudu zmíněným žalovaným, a sice ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012, s nímž nesouhlasil a tvrdil, že zavedení solárního odvodu je přinejmenším nepravě retroaktivní. Podle žalobce správce daně při řešení stížnosti rovněž nešetřil práva a právem chráněné zájmy žalobce coby poplatníka v postavení daňového subjektu. K rozsudkům NSS, na nějž poukazoval žalovaný ve vyjádření, konstatoval, že podle těchto rozsudků není problémem, zda je odvod protiústavní, nýbrž zda státem garantovaná cena, za níž je elektřina vykupována, je stanovena Energetickým regulačním úřadem (dále též ERÚ) v dostatečné výši. Při ústním jednání, na které se žalovaný omluvil a žádal, aby soud rozhodl ve věci v jeho nepřítomnosti, přičemž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a písemné vyjádření k žalobě, zástupkyně žalobce setrvala na svém stanovisku a vzala zpět návrhy důkazů, včetně příloh označených v žalobě, soud proto o nich nerozhodoval. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které přecházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při posouzení soud vyšel z následující právní úpravy: Podle § 237 daňového řádu v rozhodném znění má-li poplatník pochyby o správnosti sražené nebo vybrané daně, může nejpozději do 60 dnů ode d