7 As 61/2013 — Nejvyšší správní soud

3 A 120/2015- 44 - text 9 pokračování 3A 120/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Milana Taubera a Mgr. Ivety Postulkové v právní věci žalobce: Z. Ch., bytem XXX, proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu, se sídlem Na Františku 32, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 8. 2015, č. j. MPO 37225/15/41300, t a k t o : I. Rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 5. 8. 2015, č. j. MPO 37225/15/41300, s e z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 3 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se u Městského soudu v Praze domáhal žalobou zrušení shora uvedeného rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu (dále jen „žalovaný“ nebo „ministerstvo“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví (dále jen „Úřad“ nebo „správní orgán I. stupně“) ze dne 15. 6. 2015, č. j. 05587/1002/2015-003. Tímto rozhodnutím byla odmítnuta žádost o plné znění technických norem, podle kterých stanoví postupovat stavební zákon a právní předpisy vydané k jeho provedení. V podané žalobě konstatoval žalobce, že podal dne 29. 5. 2015 k Úřadu žádost podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o informacích“), jejímž obsahem bylo poskytnutí: a) seznamu všech technických norem, podle kterých stanoví povinnost postupovat stavební zákon a právní předpisy vydané k jeho provedení, 2) internetových adres a všech míst, kde jsou tyto technické normy bezplatně a veřejně dostupné, 3) plného znění těchto technických norem. Úřad vyhověl žalobci v bodu 1) a 2) žádosti. Požadavku pod bodem 3) žádosti však nevyhověl. Tento postup schválil v napadeném rozhodnutí i žalovaný. Žalobce namítá, že napadené rozhodnutí je nezákonné nebo nicotné. Námitky žalobce lze podřadit do následujících žalobních bodů: V prvním žalobním bodu namítá žalobce, že pod napadeným rozhodnutím je sice uvedeno jméno ředitelky odboru technické harmonizace a spotřebitelské legislativy Ing. K., avšak podepsána je paní K.. Podle žalobce je vadou rozhodnutí, že v něm není uvedeno jméno, příjmení a funkce osoby, která napadené rozhodnutí podepsala. Pokud dotyčná osoba nebyla oprávněna vydat napadené rozhodnutí, pak je napadené rozhodnutí nezákonné či nicotné. Pokud oprávnění měla, pak vada spočívá v tom, že v napadeném rozhodnutí má být uvedeno, na základě jakého předpisu mohla dotyčná osoba rozhodnutí podepsat. Ve druhém žalobním bodu žalobce uvádí, že napadené rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalobce nesouhlasí s důvody uvedenými v napadeném rozhodnutí, neboť již byly vyvráceny Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 28. 5. 2015, č. j. 1 As 162/2014-63, jímž zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2014, č. j. 11 A 3/2014-32. Příkladmo žalobce poukazuje na skutečnost, že Nejvyšší správní soud vyvrátil argument žalovaného, že poskytnutí plného znění technických norem brání nejen národní právní úprava, ale také mezinárodní závazky ČR. Naopak Nejvyšší správní soud uvedl, že z použitelného unijního práva vyplývá, že Evropská Unie podporuje a snaží se vytvářet podmínky pro co nejširší přístup k technickým normám, zejména normám evropským. Dle žalobce měl žalovaný proto uvést, v čem je argumentace Nejvyššího správního soudu nesprávná, mylná, chybná či překonaná. Dle žalobce z již uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, č. j. 1 As 162/2014-63 vyplývá, že technické normy, podle kterých stanoví povinnost postupovat stavební zákon a právní předpisy vydané k jeho provedení musí být dostupné bezplatně. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby a k jednotlivým žalobním bodům uvedl, že Ing. K. je ředitelkou odboru technické harmonizace a spotřebitelské legislativy ministerstva. S ohledem na její nepřítomnost ze zdravotních důvodů je řádně zastupována JUDr. V. K., vedoucí oddělení spotřebitelské legislativy (součást odboru technické harmonizace a spotřebitelské legislativy). JUDr. K. je oficiálně pověřena zastupováním ředitelky Ing. K. a jejím jménem činí veškeré právní úkony a podepisuje veškeré právní akty, které dle interních normativních instrukcí ministerstva náleží do oblasti kompetence ředitele. JUDr. K. rozhodnutí nepodepisuje svým jménem, nýbrž v zastoupení ředitelky, včetně uvedení zkratky „v. z.“ před svým podpisem. Tento postup žalovaný považuje za zcela standardní, neboť JUDr. K. jednala zcela v mezích svého pověření k zastupování ředitelky. Dále žalovaný uvádí, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je založeno na jiných důvodech, než které byly vyvráceny v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, č. j. 1 As 162/2014-63. V bodě 53 soud uvedl: „Městský soud proto v dalším řízení bude muset zjistit, zda nejsou dány jiné důvody pro odmítnutí žádosti stěžovatele o poskytnutí požadované informace v podobě úplného znění technických norem ve stavebnictví. Za tím účelem by měl též dát prostor k vyjádření se k této otázce oběma účastníkům řízení.“ V dalším průběhu soudního řízení byl žalovaný vyzván k uvedení ještě jiných důvodů pro odmítnutí žádosti o poskytnutí požadovaných informací, které Městskému soudu v Praze předložil. Tyto důvody zahrnul i do odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde odkázal na § 6 písm. e) zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky (dále jen „zákon o technických požadavcích na výrobky“), podle něhož musí být při tvorbě a vydávání českých technických norem, jejich změnách a zrušení zajištěny podmínky stanovené v rozhodnutí o pověření, kterými jsou zejména plnění povinností vyplývajících z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, z členství v mezinárodních a evropských normalizačních organizacích a využívání výsledků mezinárodní spolupráce. Jednou z povinností je ochrana práv duševního vlastnictví, která musí být zaručena, aby Česká republika mohla být členem evropských normalizačních organizací CEN a CENELEC. Žalovaný v tomto ohledu odkazuje na důvodovou zprávu k zákonu o technických požadavcích na výrobky, podle níž se stanoví zákaz rozmnožování a rozšiřování českých technických norem směřující k dosažení částečné návratnosti státních prostředků vynaložených na jejich tvorbu a k plnění závazků na ochranu duševního vlastnictví. Podle názoru žalovaného by poskytování technických norem v režimu zákona o informacích mohlo ve svém důsledku znamenat porušení předpisů a mezinárodních smluv, které se vztahují k ochraně duševního vlastnictví. K právě projednávané žádosti žalovaný konkrétně uvádí, že odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo opřeno o jiné aspekty problematiky, než které posuzoval Nejvyšší správní soud. Za nejzávažnější důvod pro odmítnutí žádosti žalovaný považuje hrozící porušení primárního práva Evropské unie. Dále existuje řada evropských nařízení a směrnic, které České republice ukládají plnění závazků v oblasti technické normalizace. Zcela zásadní je členství ČR v CEN a CENELEC; vyloučení z těchto organizací by znemožnilo plnění unijních předpisů, a to zejména nařízení č. 1025/2012 o evropské normalizaci, směrnice 98/34/ES o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů a pravidel pro služby informační společnosti atd. Žalovaný doplňuje, že Městský soud v Praze se v původním rozsudku ze dne 22. 9. 2014, č. j. 11 A 3/2014-32 ztotožnil s názorem žalovaného, že technické normy ve stavebnictví nejsou informacemi, které by měly být poskytovány v režimu zákona o informacích. Po vrácení věci Nejvyšším správním soudem Městský soud v Praze vyzval žalovaného k předložení další argumentace. Žalovaný poté uvedl argumentaci, která obsahově odpovídá té, kterou použil v odůvodnění právě projednávaného napadeného rozhodnutí. Městský soud v Praze následně (v rozsudku č. j. 11 A 3/2014-82) uložil povinnému subjektu, aby žalobci poskytl plné znění všech technických norem ČSN, ČSN EN, podle nichž stanoví povinnost postupovat stavební zákon a právní předpisy vydané k jeho provedení. Žalovaný však proti rozsudku podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. V každém případě má žalovaný za to, že žalobce se mýlí, když uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno pouze na argumentech, které již byly vyvráceny Nejvyšším správním soudem. Závěrem žalovaný uvádí, že z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, č. j. 1 As 162/2014-63 nikterak nevyplývá, že technické normy, podle kterých stanoví povinnost postupovat stavební zákon a právní předpisy vydané k jeho provedení, musí být dostupné bezplatně. V tomto směru žalovaný opět odkazuje na 53. bod rozsudku Nejvyššího správního soudu. U ústního jednání, které se konalo dne 24. dubna 2017, žalobce setrval na všech žalobních důvodech a žalovaný s poukazem na napadené