4 Ads 58/2011 — Nejvyšší správní soud

5 Ad 13/2014- 29 - text 9 pokračování 5Ad 13/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Gabriely Bašné a Mgr. Milana Taubera v právní věci žalobce: JUDr. P. V., práv. zast. JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, se sídlem Praha 8, Sokolovská 5/49, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 5. 3. 2014, č. KM-143-5/PK-2013, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobce podal k Městskému soudu v Praze žalobu proti rozhodnutí uvedenému v záhlaví tohoto rozsudku, jímž ministr vnitra (dále jen „žalovaný“) zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ve věcech služebního poměru (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 18. 10. 2010, č.j. OSZ-130755-6/D-Bv-2010, kterým byl žalobci podle § 157, § 158, § 160, § 165, § 166 a § 224 odst. 4 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o služebním poměru“) přiznán výsluhový příspěvek od 1. 9. 2010 ve výši 14.457,- Kč měsíčně s tím, že dle § 160 zákona o služebním poměru žalobci náleží výplata výsluhového příspěvku ve výši 2.887,- Kč měsíčně z důvodu souběhu nároku na výplatu výsluhového příspěvku s nárokem na výplatu starobního důchodu. Žalobce v podané žalobě uvedl, že je bývalým příslušníkem bezpečnostního sboru Policie České republiky. Zdůraznil, že jeho služební poměr u Policie ČR trval nepřetržitě od 1. 6. 1975 do 31. 8. 2010, tudíž mu za tuto dobu svědčí nárok na výsluhový příspěvek. V obecné rovině žalobce namítal nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, neboť jím byla krácena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivé řízení a právo na ochranu majetku v podobě legitimního očekávání. Dále v žalobou napadeném rozhodnutí spatřoval porušení ústavního principu rovnosti lidí v jejich právech a lidské důstojnosti a tvrdil, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě protiústavních zákonných ustanovení. Nesouhlasil s právním názorem žalovaného ohledně jeho vázanosti pravomocným rozhodnutím ředitele Policie České republiky okresního ředitelství Hradec Králové, č. ORHK-928/2007, ze dne 14. 5. 2007, týkající se zápočtu doby rozhodné pro výplatu žalobcova výsluhového příspěvku, v délce 31 let a 222 dní, jež bylo žalobci doručeno dne 22. 5. 2007 (dále též „rozhodnutí o zápočtu doby“). Namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí o zápočtu doby v části zabývající se trváním jeho služebního poměru před rokem 1989. S poukazem na čl. 4 Ústavy totiž dovodil, že služební funkcionáři nebyli v dané věci vázáni rozhodnutím o zápočtu doby, neboť jím byla dotčena žalobcova ústavně zaručená základní práva. Správním orgánům vytkl, že v řízení nepřezkoumaly zákonnost rozhodnutí o zápočtu doby, jakožto podkladového aktu žalobou napadeného rozhodnutí. Tvrdil, že proti rozhodnutí o zápočtu doby nelze podat samostatnou žalobu, neboť jím nebyla dotčena jeho právní sféra. V době vydání rozhodnutí o zápočtu doby totiž služební poměr žalobce trval, čímž nebyly splněny podmínky pro vyplácení výsluhového příspěvku žalobci a jednalo se tak o čistě akademický výrok bez přímého dopadu do právní sféry žalobce. Namítal, že § 224 odst. 4 zákona o služebním poměru je protiústavní, neboť je v rozporu s čl. 1 odst. 2 Ústavy; čl. 1, 4 odst. 2 a 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod; s čl. 1 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Konstatoval, že sporné zákonné ustanovení je vymezeno velmi vágně, čímž nenaplňuje požadavek určitosti a předvídatelnosti zákona. Zároveň nezohledňuje individuální okolnosti každého jednotlivého případu, když namísto obsahové náplně služby vychází z organizačního členění bezpečnostních složek, tudíž neposkytuje prostor pro zhodnocení konkrétních skutků dotčené osoby. Zdůraznil, že byl v roce 1990 v zaměstnání podroben prověrkám a po jejich absolvování mohl pokračovat v činné službě. Uvedl, že pouhá příslušnost k určité skupině osob nemůže být v právním státě důvodem pro vznik odpovědnosti, jelikož institut kolektivní viny je s konceptem právního státu neslučitelný. Dále namítal, že sporné zákonné ustanovení rovněž porušuje zásadu rovnosti v právech, důstojnosti a právo na ochranu majetku v podobě legitimního očekávání. Tvrdil, že právní úprava dehonestuje a degraduje určité osoby na občany druhé kategorie a tím odporuje principu presumpce neviny. Konstatoval, že výsluhový příspěvek představuje standardní složku hmotného zabezpečení příslušníků ozbrojených sil po ukončení jejich činné služby, nárok na něj vzniká po odsloužení zákonem stanoveného počtu let zásadně všem, přičemž krácení výsluhového příspěvku je výjimečné a musí pro něj existovat legitimní důvody. Uvedl, že žalobou napadeným rozhodnutím byl rovněž dotčen na právu na ochranu majetku, neboť výsluhový příspěvek mu byl snížen se zpětnou účinností, ačkoli po řádném absolvování prověrek v roce 1990 očekával, že s ním bude zacházeno stejně jako s ostatními příslušníky bezpečnostních složek. Žalobce v této souvislosti žádal soud, aby přerušil řízení a předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 224 odst. 4 zákona o služebním poměru dle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Žalobce navrhl soudu, aby žalobou napadené rozhodnutí zrušil. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 6. 6. 2014 s podanou žalobou nesouhlasil. Konstatoval, že rozhodnutím o zápočtu doby byla žalobci správně podle § 224 zákona o služebním poměru započtena do doby rozhodné pro nárok na výsluhový příspěvek doba 18 let a 274 dní, přičemž mu nebyla započtena doba služby dle § 224 odst. 4 písm. a) zákona o služebním poměru. Upozornil, že žalobce proti rozhodnutí o zápočtu doby nepodal opravný prostředek, a rozhodnutí tak nabylo právní moci. Vysvětlil, že zápočet doby byl k 1. 1. 2007 proveden všem příslušníkům bezpečnostních sborů, aby se předešlo případným nesrovnalostem. Zdůraznil, že při rozhodování ve věci byl vázán pravomocným rozhodnutím o zápočtu doby dle § 180 odst. 5 věta prvá zákona o služebním poměru. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č.j. 4 Ads 58/2011 – 72. Nesouhlasil se závěrem žalobce, že rozhodnutí o zápočtu doby není samostatně přezkoumatelné. Naopak proti němu bylo možné podat odvolání, popř. správní žalobu (viz relevantní judikatura Nejvyššího správního soudu např. rozhodnutí ze dne 11. 8. 2010, č.j. 4 Ads 45/2010 – 61 a ze dne 21. 7. 2011, č.j. 3 Ans 6/2011 – 101). Poukázal na to, že právní úprava nespojuje nezapočtení dob s existencí obvinění příslušníka z protiprávního jednání nebo odsouzení za něj. Žalovaný k namítané protiústavnosti § 224 odst. 4 zákona o služebním poměru uvedl, že mu nepřísluší posuzovat ústavnost zákonného ustanovení. Žalovaný navrhl soudu, aby nedůvodnou žalobu zamítl. Na ústním jednání právní zástupce žalobce setrval na svém procesním stanovisku. Shrnul, že podstatnými jsou v dané věci dvě právní otázky, jednak problematika vázanosti správního orgánu rozhodnutím o zápočtu doby; dále způsob rozhodnutí o zápočtu doby žalobce. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č.j. 4 Ads 58/2011 – 72, z nějž žalovaný nesprávně dovodil vázanost rozhodnutí o zápočtu doby pro služební funkcionáře i v dané věci. Vysvětlil, že rozhodnutí je pro daný případ nepřiléhavé, jelikož v době, kdy Nejvyšší správní soud rozhodoval, bylo již o zápočtu doby žalobce pravomocně rozhodnuto a žalobce neměl potřebu proti němu protestovat, neboť tehdy se důsledky rozhodnutí v jeho právní sféře neprojevily. Jelikož žalobci nebyla v době rozhodnutí o zápočtu doby známa uvedená judikatura, neměl by být nyní zbaven možnosti se domáhat přezkoumání i rozhodnutí o zápočtu doby. Navíc za situace, kdy rozhodnutí o zápočtu doby nebylo v době svého vydání samostatně přezkoumatelné. Žalovaný rovněž setrval na svém procesním stanovisku a odkázal na vyjádření k žalobě. Ze správního spisu soud zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti: Rozhodnutím ze dne 14. 5. 2007, č. ORHK-928/2007, ředitel Policie České republiky okresního ředitelství Hradec Králové dle § 224 zákona o služebním poměru započetl žalobci dnem 1. 1. 2007 do doby rozhodné pro nárok na výsluhový příspěvek dobu 18 let a 274 dní. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 7. 6. 2007 a bylo odůvodněno tak, že žalobci trval služebního poměr příslušníka Sboru národní bezpečnosti od 1. 6. 1975 do 30. 6. 1992 a služební poměr příslušníka Policie České republiky po dobu od 1. 7. 1992 do 31. 12. 2006. Do doby rozhodné pro nárok na výsluhový příspěvek nebyla započtena doba od 1. 6. 1975 do 3. 9. 1989, po kterou byl žalobce příslušníkem Sboru národní bezpečnosti zařazen ve složce Státní bezpečnosti na úseku s kontrarozvědným nebo rozvědným zařazením nebo ve funkci vyšetřovatele nebo náčelníka odboru a vyšší