1 Afs 28/2007 — Nejvyšší správní soud

10 Af 26/2014- 50 - text Číslo jednací: 10Af 26/2014 - 50-56 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Martina Lachmanna a JUDr. Jaromíra Klepše v právní věci žalobce: Ing. Ľ. S. bytem [adresa] proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 4. 2014, čj. 9193/14/5000-14503-703692, a ze dne 16. 5. 2014, čj. 12672/14/5000-14103-701743 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství (dále též „žalovaný“) ze dne 7. 4. 2014, čj. 9193/14/5000-14503-703692 (dále též „Napadené rozhodnutí I.“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, územního pracoviště pro Prahu 5 (dále jen „správce daně“) ze dne 29. 8. 2013, čj. 4651879/13/2005-25201-109749 (dále jen „Exekuční příkaz“). Exekučním příkazem správce daně podle § 178 odst. 1 a odst. 5 písm. b) a § 190 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), nařídil daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu k vymožení nedoplatku ve výši 10 980 Kč, úroku z prodlení ve výši 1 229,64 Kč a nákladů exekuce ve výši 500 Kč zvýšených o úrok z prodlení z nedoplatku od 27. 8. 2013 do zaplacení. 2. Žalobce dále podanou žalobou brojil rovněž proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 5. 2014, čj. 12672/14/5000-14103-701743 (dále též „Napadené rozhodnutí II.“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí správce daně ze dne 26. 8. 2013, čj. 4640732/13/2005-24804-106091 (dále jen „Platební výměr“), kterým správce daně vyrozuměl žalobce o předpisu úroku z prodlení ve výši 5 980 Kč z důvodu prodlení s úhradou daňové povinnosti na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2008. 3. Žalovaný napadenými rozhodnutími odvolání žalobce proti Exekučnímu příkazu a Platebnímu výměru zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil. II. Rozhodnutí žalovaného (napadená rozhodnutí) 4. Soud předně podotýká, že obě napadená rozhodnutí úzce souvisí s posouzením otázky aplikace § 59 odst. 5 písm. e) a f) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 337/1992 Sb.“), na platbu provedenou žalobcem dne 30. 3. 2009 ve výši 10 980 Kč, kterou žalobce směroval na úhradu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2008, avšak správce daně ji s odkazem na § 59 odst. 5 písm. f) zákona č. 337/1992 Sb. použil na úhradu starších nedoplatků žalobce na příslušenství daně. 5. Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí I. rekapituloval předchozí průběh řízení, shrnul závěry uvedené v Exekučním příkazu a sumarizoval námitky, které žalobce v odvolání proti Exekučnímu příkazu vznesl. K námitkám týkajícím se otázek, které jsou předmětem nyní posuzované věci, žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí I. uvedl, že z předloženého správního spisu ověřil, že nedoplatky na dani z příjmů fyzických osob a jejím příslušenství (včetně nákladů exekuce) byly v době vydání Exekučního příkazu evidovány na osobním daňovém účtu žalobce. Žalovaný dále na str. 3 dále rozvedl důvody, pro které nepřisvědčil odvolacím námitkám žalobce poukazujícím na porušení konkrétních ustanovení zákona č. 337/1992 Sb. a daňového řádu. K námitce, že předmětná daňová povinnost byla zaplacena řádně a včas a nikoli až platbami daně splatné za následující zdaňovací období, žalovaný uzavřel, že žalobce podal dne 30. 3. 2009 daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2008 a tento den rovněž tvrzenou daň ve výši 10 980 Kč uhradil složenkou, přičemž správce daně tvrzenou daň ve výši 10 980 Kč konkludentně vyměřil. Žalovaný uzavřel, že vzhledem k tomu, že splatnost daňové povinnosti na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2008 nastala teprve dne 31. 3. 2009, správce daně nakládal podle žalovaného s touto platbou dle § 59 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. a úhradu ve výši 10 980 Kč tedy použil na nedoplatek na příslušenství daně. 6. V odůvodnění Napadeného rozhodnutí II. pak žalovaný obdobně rekapituloval předchozí průběh řízení, shrnul závěry uvedené v Platebním výměru a sumarizoval námitky, které žalobce v odvolání proti Platebnímu výměru vznesl. Žalovaný popsal zjištění plynoucí z obsahu správního spisu týkající se stavu osobního daňového účtu žalobce na dani z příjmů fyzických osob před předepsáním daňové povinnosti za zdaňovací období 2008 a použití platby provedené žalobcem dne 30. 3. 2009 ve výši 10 980 Kč na úhradu nedoplatku na příslušenství daně. Na straně 4 – 6 odůvodnění Napadeného rozhodnutí II. pak vysvětlil důvody, pro které shledal nedůvodnými námitky žalobce poukazující na nesprávnou aplikaci § 59 odst. 5 písm. f) zákona č. 337/1992 Sb. založené na závěru, že předmětná platba byla provedena v rámci intervalu splatnosti daně, nelze ji považovat za předčasnou a správce daně byl proto povinen v souladu s § 59 odst. 5 písm. e) zákona č. 337/1992 Sb. použít předmětnou platbu na úhradu daňové povinnosti na dani z příjmů za zdaňovací období roku 2008. III. Žaloba 7. Žalobce v podané žalobě předeslal, že obě napadená rozhodnutí mají stejný skutkový základ a jsou přímým důsledkem nesprávného posouzení právní otázky spočívající v tom, že správce daně běžnou platbu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2008 uhrazenou dne 30. 3. 2009 v den podání daňového přiznání nepoužil podle § 59 odst. 5 písm. e) zákona č. 337/1992 Sb., nýbrž postupoval podle písm. f) předmětného ustanovení. 8. V rámci prvního okruhu žalobních bodů žalobce namítal, že Napadené rozhodnutí I. je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť se žalovaný podle žalobce v odůvodnění rozhodnutí nezabýval odvolací námitkou poukazující na to, že exekuční titul – vykonatelný výkaz nedoplatků sestavený ke dni 26. 8. 2013, čj. 4640583/13/2005-24804-106091 (dále jen „exekuční titul“), byl sestaven nesprávně v rozporu s právní úpravou. Žalobce rovněž v této souvislosti namítal, že závěr žalovaného na str. 3 Napadeného rozhodnutí I., podle něhož byla úhrada daně použita na nedoplatek na nákladech řízení a na penále na předmětné dani, nemá oporu v zákoně a skutkovém stavu. Žalobce poukázal na to, že dle § 40 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. je daň splatná v lhůtě pro podání daňového přiznání, tj. v daném případě do 31. 3. 2009, a nikoliv dne 31. 3. 2009. Podle žalobce žalovaný neuvedl, na jaké náklady řízení byla část platby použita. Žalobci přitom nebyla uložena žádná povinnost uhradit náklady řízení dle § 59 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. Uvedené konstatování je nadto podle žalobce v rozporu s odůvodněním Napadeného rozhodnutí II. 9. Ve vztahu k Napadenému rozhodnutí II. pak žalobce namítl (druhý žalobní bod), že žalovaný nesprávně posoudil rozhodnou právní otázku aplikace § 59 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. Namítl, že lhůta pro úhradu platby daně je v platné právní úpravě definována jako interval a není určena jediným konkrétním dnem, tj. posledním dnem lhůty stanovené pro podání daňového přiznání. Žalobce uvedl, že pokud zákon stanovuje prioritu/pořadí pro použití plateb daně, rozhodujícím kritériem pro zúčtování/použití plateb ze strany správce daně je pouze skutečnost, zda v okamžiku úhrady ze strany daňového poplatníka existuje neuhrazená daňová povinnost v daném pořadí. Dle názoru žalobce v daném případě povinnost podat daňové přiznání a ve stejné lhůtě též uhradit předmětnou daň vznikla na základě zákona na tom skutkovém základě, že za zdaňovací období roku 2008 žalobci vznikl příjem, ze kterého měl odvést zákonem předepsanou daň. Pokud správce daně platbu uhrazenou žalobcem ke dni 30. 3. 2009 použil na úhradu úroku nebo penále a nikoliv na běžnou platbu daně, nepostupoval podle žalobce v souladu se zákonem. Žalobce v této souvislosti v žalobě poukazoval na možnost přiměřené aplikace závěrů vyslovených v několika rozhodnutích Nejvyššího správního soudu a odkazoval na doktrinální závěry, dle nichž je splatnost daně definována lhůtou a nikoli jejím posledním dnem. Namítl, že výklad, který splatnost omezuje na poslední den lhůty, by vedl k absurdním závěrům, a měl za to, že je v rozporu se základními zásadami daňového řízení, podle něhož má správce daně volit takové prostředky, které daňový subjekt nejméně zatěžují. Z žalobcem označených rozsudků Nejvyššího správního soudu podle jeho přesvědčení rozhodně nevyplývá, že pod pojmem běžné platby na dani je třeba rozumět pouze platbu provedenou v posledním dni splatnosti. IV. Vyjádření žalovaného 10. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 30. 9. 2014 k námitkám vzneseným v rámci prvního žalobního bodu odmítl, že by se nezabýval námitkou žalobce, že exekuční titul byl sestaven nesprávným postupem v rozporu s platnou a účinnou právní úpravou. Uvedl, že tato n