3 Afs 114/2018 — Nejvyšší správní soud

6 Af 5/2018- 73 - text 11 6 Af 5/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobce: Legios Loco a.s., se sídlem █████████████████████████████, IČ: ████████, zastoupeného: Censitio s.r.o., se sídlem ████████████████████████, IČ: ████████ proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem ███████████████████████, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 1. 2018, č. j.: 1496/18/5300-21442-700225 a č. j. 1504/18/5300-21442-700225, takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 29. 1. 2018, č. j.: 1496/18/5300-21442-700225, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žaloba proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 29. 1. 2018, čj. č. j. 1504/18/5300-21442-700225, se zamítá. II. Žalovaný je povinen na náhradě nákladů řízení zaplatit žalobci částku 17 580,50 Kč do jednoho (1) měsíce od právní moci rozsudku do rukou společnosti Censitio s.r.o. Odůvodnění: [1] Žalobce napadl dvě shora uvedená správní (daňová) rozhodnutí, kterými bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzena dvě rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu ze dne 22. 2. 2017 a 16. 5. 2017. V daňovém řízení byl žalobce pravomocně vyzván jako ručitel podle ust. § 171 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „daňový řád“), a ust. § 109 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o DPH nebo zákon“). Jednalo se o zdaňovací období leden 2015 až červen 2015, a červen 2016 až říjen 2016 a prosinec 2016, kdy žalobce přijal zdanitelná plnění od společnosti HEAVY MACHINERY SERVICES a.s. (dále také jen „HMS“), a tento dlužník neuhradil svou daňovou povinnost ve výši 18 360169,43 Kč a 13 753 193,90 Kč. Na dlužníka bylo zahájeno insolvenční řízení a byl mu přidělen status nespolehlivého plátce, který byl zveřejněn dne 12. 8. 2014. [2] Žalobce se domáhal podanou žalobou zrušení napadených rozhodnutí, včetně prvostupňových správních rozhodnutí, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě uplatnil tyto žalobní body, jimiž je soud při svém přezkumu vázán. Nejprve popsal charakteristiku žalobce a svou spolupráci se společností HMS, která je vlastníkem výrobního areálu a pracovních strojů, kde dochází k výrobě žalobce, a poskytuje žalobci i personální zdroje. Poukazuje na skutečnost, že označení společnosti HMS za nespolehlivého plátce se vztahuje ke skutečnostem, které se odehrály v roce 2013, tedy před rozhodným obdobím. [3] Dále namítá porušení práva Evropské unie a uvádí, že daň z přidané hodnoty je harmonizovanou daní, kdy zákon o DPH je nutné vykládat ve světle Směrnice Rady č. 2006/112/ES (dále také jen „Směrnice“), a správce daně je tak povinen přihlédnout i k judikatuře Soudního dvora Evropské unie (dále také jen „SDEU“). Poukazuje na článek 205 Směrnice, k němuž se vztahuje rozsudek SDEU ze dne 11. května 2006 ve věci C-384/04, a rozsudek ze dne 21. prosince 2011 ve věci C-499/10. Podle názoru žalobce závěrům SDEU odpovídá na národní úrovni úprava podle ust. § 109 odst. 1 zákona o DPH, kde je zaváděn test „věděl nebo vědět mohl“; úprava podle ust. § 109 odst. 3 zákona o DPH této judikatuře naopak odporuje. Lze akceptovat, že přijetí plnění od nespolehlivého plátce nebo poskytnutí úplaty za něj na účet nespolehlivého plátce bez racionálního zdůvodnění může být jedním z indikátorů daňových úniků, musí však jít o test aplikovatelný v rámci ust. § 109 odst. 1 zákona o DPH. V daném případě žalobce uvádí, že smluvní vztah se společností HMS je pro něj klíčový a žalobce z něj nemůže vystoupit, žalobce si byl vědom toho, že společnost HMS je nespolehlivým plátcem a požadoval proto doložení, že společnost HMS v průběhu smluvního vztahu podává přiznání k dani z přidané hodnoty a hradí daň; k úhradě této daně nedošlo ze strany společnosti HMS pouze z formálních důvodů, kdy tato úhrada byla převedena na úhradu nejstarších nedoplatků na dani. Žalobce poukazuje na odstavec 24 odůvodnění rozsudku ve věci C-499/10, kdy v daném případě žalobci svědčí dobrá víra, že daň od společnosti státu byla uhrazena. Postupem správce daně byla vůči žalobci vyvozena odpovědnost bez zavinění, když s jednáním společnosti HMS ani s administrativním úkonem správce daně neměl žalobce nic společného. Podle názoru žalobce správce daně neunesl důkazní břemeno ve smyslu rozsudku ve věci C-384/04, že žalobce věděl nebo vědět mohl, že by DPH splatná za tuto operaci zůstala nezaplacená. Dále odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. ledna 2017, čj. 22 Af 102/2014-35, kde soud dospěl k závěru, že ust. § 109 odst. 2 písm. b) zákona o DPH je v rozporu s evropským právem. Závěry z tohoto rozsudku podle názoru žalobce lze vztáhnout i na tento souzený případ. [4] V dalším žalobním bodě znovu uvedl, že ze strany společnosti HMS došlo k úhradě daně, ta byla použita k započtení na úhradu nejstaršího nedoplatku, kdy je podle jeho názoru nutné rozlišovat mezi daní a nedoplatkem na dani, když nelze ve vztahu k žalobci jako ručiteli považovat tuto daň za neuhrazenou, když fakticky ze strany HMS uhrazena byla. Dále uváděl, že v ručitelské výzvě ze dne 22. 2. 2017 je odkazováno na vykonatelné platební výměry u společnosti HMS za období leden až červen 2015, přičemž Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 25. 1. 2018, čj. 4 Afs 244/2017-33, rozhodl o zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 12. 2016, čj. 57086/16/5300-22441-701296 o odvolání proti platebnímu výměru, kdy důvodem byly závažné procesní chyb. Poukázal na akcesorickou povahu ručení, když úpadek společnosti HMS byl řešen způsobem reorganizace a tato společnost aktivně přistupuje k hrazení starších daňových povinností. Dále uvedl, že žalobce byl vyzván k ručení ve větším rozsahu, než pouze z příslušného jeho plnění, kdy v předmětném období společnost HMS měla i jiné odběratele. [5] Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a navrhoval ji zamítnout jako nedůvodnou. Skutečnost, že nelze ukončit smluvní vztahy se společností HMS označil za nedůvodnou, stejně jako důvod, proč a kdy se tato společnost stala nedůvěryhodnou. Ust. § 109 odst. 3 zákona o DPH považuje za souladné s příslušnou judikaturou SDEU, když logická operace „vědět měl a mohl“ je součástí přímo tohoto ustanovení; poukázal na skutečnost, že ust. § 109 odst. 2 písm. b) zákona o DPH obsahově upravuje jinou situaci. Poukázal na možnost postupovat podle ust. § 109a zákona o DPH při obchodování s takovým plátcem. Ohledně provedení úhrady od společnosti HMS upozornil na zákonnou povinnost správce daně tak učinit podle ust. § 152 daňového řádu, termíny nezaplacená daň a nedoplatek na dani považuje obsahově za stejné. Dále uvádí, že důvodem pro zrušení rozhodnutí ze dne 201. 12. 2016 byly formální chyby, nikoliv samotné zaplacení daně, kdy tato zaplacena nebyla. Nedoplatek na dani byl a je v insolvenčním řízení vymáhán, avšak bezvýsledně, úpadek není řešen reorganizací. Ohledně rozsahu ručení uvedl, že žalobce byl vyzván k úhradě částky, která nebyla vyšší, než daň z přidané hodnoty z plnění, která přijal přímo žalobce. [6] Žalobce podal k vyjádření žalovaného repliku a dupliku, v níž setrval na svých procesních návrzích. [7] Při ústním jednání účastníci na svých procesních návrzích setrvali. [8] V odůvodnění napadených rozhodnutí (odůvodnění je pro právní hodnocení podané žaloby téměř shodné, liší se čísla odstavců a skutková vymezení výzev, která však pro právní a obecnější hodnocení není podstatné, proto je soud zbytečně neopisuje dvakrát) je mj. uvedeno, že žalobci byla doručena výzva ručiteli vydaná podle ust. § 171 odst. 1 daňového řádu a ust. § 109 odst. 3 zákona o DPH. Finanční úřad vyšel při vydání výzvy ze zjištění, že žalobce přijal plnění od společnosti HMS, která měla status nespolehlivého plátce zveřejněný od 12. 8. 2014; se společností HMS bylo zahájeno insolvenční řízení, které je v současné době ve stavu „v úpadku“. Vzhledem k tomu, že daňové nedoplatky nebyly uspokojeny v insolvenčním řízení, uspokojil je správce daně mimo insolvenční řízení. Dlužníkovi (společnosti HMS) vznikla povinnost odvést daň z přidané hodnoty, dlužník si dlouhodobě neplnil své daňové povinnosti, kdy nedoplatky na jeho daňových povinnostech ke dni 19. 1. 2017 několikanásobně překračovaly daň z přidané hodnoty za příslušná zdaňovací období. Ačkoliv správce daně přijal částku 2 798 207 Kč hrazenou dlužníkem HMS na jeho osobní daňový účet dne 9. 3. 2015, která odpovídala jím tvrzené daňové povinnosti za měsíc leden 2015 v neúčinně podaném daňovém přiznání, k úhradě daňové povinnosti za zdaňovací období leden 2015 nedošlo, neboť přijatá platba byla použita k úhradě nejstarších daňových pohledávek podle ust. § 152 daňového řádu. Obdobná situace nastala i u dalších období. U zákonných podmínek pro vydání výzvy podle ust. § 17