7 As 95/2015 — Nejvyšší správní soud

8 Ad 15/2014- 80 - text 9 8 Ad 15/2014 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a JUDr. Hany Pipkové ve věci žalobce: genmjr. v záloze Ing. O. K. zastoupený JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno, proti žalovanému: Ministr obrany, se sídlem Praha 6, Tychonova 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2014, č. j. 728/2013-1140, t a k t o: I. Rozhodnutí žalovaného Ministra obrany ze dne 9. 5. 2014, č. j. 728/2013-1140, a rozhodnutí náčelníka Vojenské policie ze dne 6. 6. 2013, č. j. 26-14/2011-5104, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 19 389,45Kč a to k rukám právního zástupce žalobce. O d ů v o d n ě n í: 1. Rozhodnutím náčelníka Vojenské policie ze dne 6. 6. 2013, č. j. 26-14/2011-5104, ve spojení s napadeným rozhodnutím, byla žalobci uložena povinnost zaplatit České republice – Ministerstvu obrany 8 558,-Kč k částečné úhradě škody, která vznikla zaplacením stanoveného odvodu a penále ve výši 2 419 052,- Kč za porušení rozpočtové kázně v případu investiční akce č. 207745-1905 „stany nafukovací pro VP – nákup“ vedené v EKŠ č. 11510400000242. 2. Žalobce navrhuje, aby soud zrušil shora uvedené rozhodnutí žalovaného a současně i rozhodnutí náčelníka Vojenské policie ze dne 6. 6. 2013, č. j. 26-14/2011-5104, a dále, aby soud podle § 48 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen ,,s.ř.s.“), přerušil řízení a předložil věc s návrhem na zrušení § 11 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále jen ,,zákon č. 221/1999 Sb.“) Ústavnímu soudu. 3. V podané žalobě žalobce vznesl tyto žalobní námitky: - Odepření práva na soudní ochranu, nedostatek věcné a funkční příslušnosti - Diskriminační postavení vojáků, porušení čl. 37 Listiny - Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí - Neexistence škody - Nedostatek zavinění žalobce - Promlčení nároku na náhradu škody - Porušení práva žalobce na spravedlivý proces 4. Pokud jde o nedostatek věcné a funkční příslušnosti správních orgánů, žalobce činí sporným, zda žalovaný byl orgánem příslušným o náhradě škody rozhodnout vrchnostenským správním aktem v podobě správního rozhodnutí. Věcnou příslušnost jak žalovaného, tak nalézacího správního úřadu zakládá § 111 odst. 1 zák. č. 221/1999 Sb. Žalovaný má za to, že soud musí v prvé řadě posoudit ústavní rovinu zákonné výluky z obecné úpravy rozhodování o odpovědnosti za škodu v případě vojáků z povolání, kdy o této náhradě pravomocně rozhoduje s účinky vykonatelnosti správní úřad, zatímco v případě jiných osob ve služebním poměru či jiných zaměstnanců tak činí soud. 5. Vedle věcné příslušnosti žalobce označil za spornou i příslušnost funkční. Jako nalézací správní úřad je v napadeném rozhodnutí I. stupně označen „Náčelník vojenské policie“ jehož funkční příslušnost je v souladu s § 68 odst. 2 správního řádu specifikována odkazem na § 2 odst. 2 zák. č. 221/1999 Sb. bez dalšího. V § 2 odst. 2 však je uvedeno „Náčelník Vojenské policie“, kdy lze dovodit, že funkční příslušnost náčelníka vojenské policie je ve smyslu založena některým z rozkazů buď ministra, nebo prezidenta. Žádný takový rozkaz však ani žalovaný ani nalézací správní úřad již v rozhodnutí necitují, proto nelze funkční příslušnost nalézacího správního úřadu nijak ověřit, když dané rozkazy nejsou publikovány ve veřejně přístupných sbírkách. 6. V době vydání obou napadených rozhodnutí již žalobce nebyl vojákem z povolání, kdy se v jeho případě jednalo o vojáka v záloze. Za této situace tedy nemohl být náčelník vojenské policie vůči žalobci v postavení služebního orgánu, neboť v době, kdy se řízení vedlo, byl již žalobce tabulkově zařazen pod jiným služebním orgánem, kterým v jeho případě bylo příslušné krajské vojenské velitelství. 7. Žalobce dále namítl, že z celého rozhodnutí jak nalézací ho správního úřadu tak žalovaného není zřejmé, jakými úvahami se správní úřady řídily, když posuzovaly věcnou, místní a funkční příslušnost nalézacího správního úřadu popř. z jakých interních normativních aktů vycházely, čímž došlo k porušení zásady zákonnosti dle ust. § 2 odst. 1 správního řádu. V důsledku porušení ust. § 68 odst. 3 správního řádu napadená rozhodnutí jako celek rovněž zatížily zásadní vadou nepřezkoumatelnosti. 8. Pokud jde o existenci samotné škody, žalobce od počátku řízení zpochybňuje existenci škody jako takové. Sám žalovaný napadeným rozhodnutím ukládá žalobci zaplatit „České republice – ministerstvu obrany“ stanovenou částku, kdy výrokem napadeného rozhodnutí za poškozeného označuje Českou republiku. Za stát v konkrétních závazkových a jiných vztazích vystupují jeho organizační složky, které mají ke konkrétnímu majetku právo hospodaření. To však podle žalobce neznamená, že tyto organizační složky mají samostatnou právní subjektivitu či se v jejich konkrétním případě jedná o samostatné právnické osoby. Žalobce má za to, že Česká republika jako stát je jednou právnickou osobou s jednotným majetkem spravovaným jednotlivými organizačními složkami státu s právem hospodaření k tomuto majetku. Poškozeným je Česká republika, kdy za obecně míněnou škodu je dle názoru žalobce nutno považovat škodu, kterou představuje újma na majetku České republiky, tedy újma vyčíslitelná v penězích o kterou se zmenšil majetek České republiky obecně, nikoliv velikost konkrétní rozpočtové kapitoly příslušné organizační složky. 9. Žalobce má za to, že nedošlo ke zmenšení majetku státu, nýbrž toliko k přesunu rozpočtových prostředků státu mezi jednotlivými kapitolami státního rozpočtu spravovanými odlišnými organizačními složkami státu bez právní subjektivity. Majetek státu jakožto právnické osoby nebyl zmenšen, ke škodě tudíž nedošlo; žalovaný se nedostatečným způsobem vypořádal s odvolacím důvodem založeným na tvrzení žalobce, že v rámci řízení o sporných veřejných zakázkách nedošlo k porušení právní povinnosti z jeho strany. 10. Pokud jde o zavinění, žalobce trval na tom, že vznik škody nezavinil. Nalézací správní úřad podrobně nerozvedl, jaké konkrétní povinnosti měl žalobce porušit a jakým konkrétním jednáním popř. jakou konkrétní činnost nevykonával, ačkoliv ji vykonávat měl. Jak nalézací správní úřad tak zejména žalovaný pak podíl žalobce na vzniku údajné škody vymezil toliko formálně procentuálním vyjádřením v případě první investiční akce podílem 40-40-20 mezi spoluviníky a v 50-50 v případě druhé investiční akce, aniž by řádným a přezkoumatelným způsobem rozvedl a odůvodnění napadených rozhodnutí odůvodnil, jak k těmto poměrům dospěl. 11. Vedle toho, jak žalobce dále namítl, žalovaný a zejména nalézací správní úřad porušil § 68 odst. 3 správního řádu v tom, že své odůvodnění nedoplnil úvahami, jak dospěl ke stanovenému procentuálnímu vyjádření odpovědnosti žalobce, zatížil napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, k níž je nutno přihlížet z moci úřední i bez návrhu. 12. Co se týče námitky promlčení, žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal na § 159 odst. 4 ve spojení s ust. § 161 odst. 3, odst. 4 zák. č. 221/1999 Sb., podle kterého nárok uplatňuje služební orgán rozhodnutí v subjektivní lhůtě dvou let ode dne, kdy se poškozený dozví o tom, že škoda vznikla a o tom, kdo za ni odpovídá s tím, že nárok se promlčí v objektivní lhůtě tří let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. 13. Žalobce má za nesporné, že v dané tříleté objektivní lhůtě musí služební orgán vydat pravomocné meritorní rozhodnutí ve věci samé, tedy rozhodnutí o náhradě škody. Pro daný případ je rozhodná tříletá objektivní lhůta, která se počítá ode dne, kde došlo k události, z níž měla vzniknout škoda. Ani žalovaný ani nalézací správní úřad však v napadených rozhodnutích neuvádějí okamžik, od kterého počítají běh této objektivní lhůty. Podle § 161 odst. 4 počátkem běhu subjektivní lhůty musí být okamžik porušení rozpočtové kázně, z níž vznikla dovozovaná škoda v podobě odvodu za toto porušení. Vzhledem k tomu, že se v daném případě jedná o dvě samostatné investiční akce s rozdílným časovým dějem a tedy i časově odlišným okamžikem vzniku událostí, z nichž škoda vznikla, je nutno volit opačnou cestu, tedy stanovit maximální možný počátek běhu této objektivní lhůty. Z ust. § 159 odst. 4 je zřejmé, že nárok uplatňuje služební orgán rozhodnutím. Konec této lhůty je pak nutno v daném případě vymezit rozhodnutím služebního orgánu. Vzhledem k zásadě, že nalézací a odvolací řízení před správním úřadem tvoří jeden funkční celek, je nutno za okamžik uplatnění nároku v daném případě považovat okamžik oznámení rozhodnutí žalovaného o odvolání, tedy 2. 12. 2013. 14. Pokud by tento den měl být posledním dnem objektivní lhůty ve smyslu ust. § 161 odst. 4, pak její počátek by měl nastat nejdříve 2. 12. 2010. V tento den nejdříve mělo na straně žalobce dojít k