10 Afs 216/2020 — Nejvyšší správní soud

5 Af 57/2016- 54 - text 14 pokračování 5Af 57/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. Věry Jachurové a Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D., v právní věci žalobce: ENERGIEALLIANZ Austria GmbH, sídlem Wienerbergstrasse 11, Wien, Republika Rakousko, zastoupeného Mag. Bernhardem Hagerem, advokátem sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, sídlem Budějovická 7, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2016 čj. 1909-2/2016-900000-302 takto: I. Rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 10. 6. 2016 č.j. 1909-2/2016-900000-302 a rozhodnutí Celního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 2. 11. 2015 č.j. 145504-4/2015-510000-11 se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11.228,- Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mag. Bernharda Hagera, advokáta. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2016 č.j. 1909-2/2016-900000-302 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu pro hlavní město Prahu (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 2. 11. 2015, č.j. 145504-4/2015-510000-11 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán prvního stupně zamítl návrh žalobce na vydání povolení k nabytí elektřiny bez daně podle § 14 části čtyřicáté sedmé zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „část 47. stabilizačního zákona“). 2. Jádro sporu mezi účastníky řízení spočívá ve skutečnosti, že žalovaný neudělil žalobci povolení k nabytí elektřiny bez daně podle části 47. stabilizačního zákona (dále jen „povolení“), protože žalobce, resp. jeho organizační složka nebo závod, nebyl zapsán v tuzemském obchodním rejstříku, zatímco žalobce tomuto závěru oponoval tvrzením, že k vydání povolení takového zápisu v tuzemském obchodním rejstříku nebylo zapotřebí, neboť žalobce byl již zapsán v rakouském obchodním rejstříku a doložení zápisu žalobce v obchodním rejstříku ani český právní řád závazně žalobci pro získání povolení neukládal. Žalobce rovněž napadenému rozhodnutí oponoval argumentací, že žalovaný, stejně jako před ním správní orgán prvního stupně, neměli právem aprobovanou možnost rozhodnout jinak, nežli povolení vydat, nikoliv v projednávané věci uplatňovat svou diskreční pravomoc, protože takový prostor celním orgánům nedávalo samotné znění § 14 odst. 2 části 47. stabilizačního zákona. II. Napadené rozhodnutí 3. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí zrekapituloval předchozí průběh řízení (str. 1  2 napadeného rozhodnutí) a následně se věnoval vlastnímu vypořádání odvolacích námitek. Zároveň žalovaný v napadeném rozhodnutí (str. 3) shrnul právní názor správního orgánu prvního stupně, že když žalobce jako podnikající zahraniční osoba nebyl zapsán v obchodním rejstříku, nebo tam nebyl zapsán jeho závod či odštěpný závod, nemohl na území České republiky při dodržení zásady rovnosti zacházení se žalobcem jako se státními příslušníky podnikat, čili vyvíjet „soustavnou výdělečnou činnost za účelem dosažení zisku“. 4. Žalovaný především odmítl odvolací námitku žalobce, že žádný právní předpis žalobci nepřikazoval zřídit na území České republiky odštěpný závod nebo se zapsat do tuzemského obchodního rejstříku. Žalobce podle žalovaného totiž mohl na území České republiky podnikat jen za podmínek stanovených pro právnické osoby se sídlem v České republice podle tuzemského práva, tudíž nebylo možné, aby žalovaný činil při podnikání žalobce nedůvodný rozdíl v jeho prospěch a nepožadoval zápis v tuzemském obchodním rejstříku, byť jeho samotné právo podnikat již nebylo vázáno na zápis žalobce do obchodního rejstříku, nýbrž na uznání zahraniční licence žalobce na obchod s elektřinou ve smyslu § 7a zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“). Žalobce tak nebyl vyňat z povinnosti veřejné registrace v obchodním rejstříku, když z ustanovení § 43 a § 44 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „rejstříkový zákon“) nebylo možno vyvozovat, že byl jako zahraniční osoba se sídlem v Evropské unii oproštěn od povinnosti zápisu do obchodního rejstříku. Měly-li všechny právnické osoby povinnost se zapisovat do obchodního rejstříku, musel být rejstříkový zákon vykládán tak, že z této povinnosti nebylo možné vyjímat proti tuzemským právnickým osobám a právnickým osobám se sídlem mimo Evropskou unii žalobce jako právnickou osobu se sídlem v Evropské unii. Tím by došlo k narušení principů formální a materiální publicity u „unijních zahraničních osob“, na kterých je založen rejstříkový zákon, když by si podnikatelé o nich jako nezapsaných podnikatelích nemohli „zjistit, s kým do právních vztahů vstupují“. Další argument pro „dovození povinnosti“ zápisu žalobce do obchodního rejstříku žalovaný spatřoval v tom, že právě v důsledku absence zápisu žalobce do obchodního rejstříku žalobce nedisponoval ani obchodní firmou, tudíž by mohl „vyvstat problém se zásadou nezaměnitelnosti … či zásadou jedné obchodní firmy podnikatele“. Bez zápisu v obchodním rejstříku by podle argumentace žalovaného také nebylo možné s odkazem na ustanovení § 429 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) identifikovat „skutečné sídlo zahraniční právnické osoby, kde ji lze kontaktovat…“. Zmařena či ztížena by tak byla v důsledku absentující identifikace sídla například i kontrola žalobce ze strany celních orgánů. Ustanovení § 2 odst. 1 rejstříkového zákona pak navíc ohledně žalobce předpokládalo, jestliže zamýšlel vyvíjet podnikatelskou činnost na území České republiky, že měl na výběr zapsat svůj závod nebo odštěpný závod ve smyslu ustanovení § 502 a § 503 občanského zákoníku. 5. K související odvolací námitce žalobce pak žalovaný uvedl, že povinnost žalobce zapsat se do obchodního rejstříku, a to do 90 dnů ode dne doručení rozhodnutí o udělení licence, vyplývala i z ustanovení § 8 odst. 7 energetického zákona, a sice pod sankcí zániku licence ze zákona. Z energetického zákona sice zároveň nevyplývala v poloze podmínky podnikání pro žalobce povinnost zřídit odštěpný závod, nicméně žalobce mohl na území České republiky podnikat i jiným způsobem, např. si mohl zřídit obchodní závod zahraniční osoby ve smyslu § 502 občanského zákoníku. 6. Jestliže žalobce v další odvolací námitce tvrdil, že na území České republiky nevykonával podnikání, nýbrž jen nakupoval a prodával obchodníkům elektřinu, žalovaný takové námitce oponoval tím, že žalobce vykonával „samostatnou soustavnou činnost, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku“, čili žalobce bylo třeba považovat za podnikatele. 7. Žalovaný neshledal důvodnou ani námitku, v níž se žalobce bránil závěru žalovaného, že z ustanovení § 50 rejstříkového zákona, týkajícího se výčtu skutečností povinně zapisovaných do obchodního rejstříku ohledně závodu zahraniční osoby a odštěpného závodu zahraniční osoby, nebylo lze dovozovat povinnost žalobce jako zahraniční osoby se sídlem v Evropské unii zapisovat se do obchodního rejstříku. Svůj závěr přitom žalovaný opřel o skutečnost, že tento vyplynul z již žalovaným uvedených ustanovení občanského zákoníku, rejstříkového zákona, energetického zákona i Smlouvy o fungování Evropské unie, stejně jako z důvodové zprávy k rejstříkovému zákonu, z níž vyplýval „jasný úmysl zákonodárce“ zachovat z „evidenčních důvodů“ i po rekodifikaci soukromého práva povinnost žalobce jako osoby neuvedené v § 43 rejstříkového zákona zapisovat sebe, resp. svou organizační složku, do obchodního rejstříku. Žalovaný zároveň odmítl akceptovat žalobcem namítaný odborný článek z časopisu Právní rádce, a to z toho důvodu, že se nejednalo o závazný právní výklad, ale jen o názor jednotlivců v reakci na aplikační problémy rekodifikovaného soukromého práva v jeho počátcích. 8. S následnou námitkou žalobce, že pro udělení povolení ke svému návrhu předložil veškeré dokumenty v zákonném rozsahu podle § 13 odst. 2 části 47. stabilizačního zákona, se žalovaný vypořádal tak, že z citovaného ustanovení nebylo možné dovodit, že by zahraniční osoba nemusela předkládat k návrhu na udělení povolení výpis z tuzemského obchodního rejstříku, protože povinnost takového zápisu byla dána „dalšími právními předpisy“. Opačný výklad by pak podle žalovaného vedl k tomu, že by výpis z obchodního rejstříku nemusela předložit ani zahraniční fyzická nebo právnická osoba se sídlem (bydlištěm) mimo Evropskou unii, neboť by jí pro podání takov