5 Afs 16/2003 — Nejvyšší správní soud

8 A 119/2017- 76 - text 7 8 A 119/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové ve věci žalobkyně: ███████████████████ bytem █████████████████████ zastoupená advokátem Mgr. Jiřím Douskem se sídlem 8. Března 21/13, Liberec proti žalovanému: Ministerstvo dopravy se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí ministra dopravy ze dne 28. 4. 2017, č. j. 14/2017-510-RK/3, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Obsah žaloby 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnut její rozklad a potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 1. 2017, č. j. 29/2016-160-ADP/4 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto tak, že žalobkyni nebyla udělena akreditace k provádění dopravně psychologického vyšetření (dále jen „předmětná akreditace“) z důvodu, že přiloženými podklady spolehlivě neprokázala splnění zákonného požadavku délky praxe v rozsahu alespoň tří let. 2. Žalobkyně v žalobě předně uvedla, že se správní orgány omezily na posouzení jediné z podmínek pro udělení předmětné akreditace, kterou shledaly nesplněnou, aniž by se jakkoli vyjádřily k ostatním podmínkám a k podkladům dodaným žalobkyní, v čemž spatřuje zásadní nedostatek odůvodnění obou správních rozhodnutí. Žalobkyně je přesvědčena, že tyto ostatní, správními orgány opomenuté podmínky splňuje. S ohledem na posouzení tohoto žalobního bodu (viz bod 26 odůvodnění), soud pro stručnost tuto část argumentace žalobkyně vypustil. 3. Co se týče sporné otázky délky praxe, kterou žalobkyně prokazovala potvrzením Autoškoly Feprona a potvrzením █████████████, dle žalobkyně žalovaný podmiňuje možnost získávat plnohodnotnou praxi pro udělení předmětné akreditace až získáním nejen vysokoškolského diplomu, ale také postgraduálního studia či programu pro celoživotní vzdělávání. Okamžik počátku získávání započitatelné praxe ovšem dle žalobkyně není zákonem stanoven a není vázán na získání vysokoškolského diplomu, případně na to navazujícího studia. Žalovaný tak nepřípustně rozšiřuje zákonem stanovené podmínky. 4. Žalovaný rovněž nepřímo a neoprávněně váže získání uznatelné praxe na výkon v oblasti dopravní psychologie pod supervizí akreditovaného dopravního psychologa. Žalobkyně poznamenala, že do 31. 7. 2011 mohl dopravně psychologické vyšetření provádět každý psycholog, když postačovala praxe 3-5 let v oboru psychologie obecně. Posléze byl zákonem č. 133/2011 Sb. novelizován zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „ZPPK“), a od 1. 8. 2011 může dopravně psychologické vyšetření provádět pouze fyzická osoba s předmětnou akreditací. Dle přechodného ustanovení zmíněné novely mohly osoby bez předmětné akreditace provádět dopravně psychologické vyšetření až do 1. 8. 2012. Žalobkyně připustila, že █████████████████████████ (Autoškola Feprona) nebyl akreditovaným dopravním psychologem, nicméně požadavek na supervizi akreditovaného dopravního psychologa, případně na spolupráci s ním je dalším nepřípustným rozšířením zákonem stanovených podmínek, neboť nevyplývá ani ze ZPPK (ani z jeho pozdějších novelizací), ani z jiného právního předpisu. ZPPK zná po celou dobu pouze pojem „praxe v oblasti dopravní psychologie“, kterou žalobkyně doložila. 5. Pokud by totiž žalovaný přistupoval ke všem žadatelům o udělení předmětné akreditace shodně jako k žalobkyni, pak by předmětná akreditace nemohla být v letech 2012-2015 udělena žádnému žadateli, neboť by nikdo nebyl schopen splnit požadavek žalovaného na tříletou délku praxe pod dohledem akreditovaného dopravního psychologa, což se žalobkyni jeví jako nereálné. 6. Žalobkyně je dále toho názoru, že se žalovaný nevypořádal s její argumentací stran pojmu „oblast dopravní psychologie“, k němuž poskytla obsáhlý výklad ve svém rozkladu, přičemž žalovaný tento pojem nijak nerozvedl. Žalovaný patrně tento pojem ztotožňuje s výkonem dopravně psychologických vyšetření, což ovšem žalobkyně považuje za nemístně zužující a v rozporu s dikcí ZPPK. Žalovaný tedy pouze uvádí, co on sám považuje za náležitou praxi, a to bez odkazů na jakékoli zdroje (literaturu, vyjádření, judikaturu atd.). 7. Další pochybení žalovaného shledává žalobkyně v tom, že u potvrzení Autoškoly Feprona žalovaný konstatoval jeho obsahovou nedostatečnost (nebyla uvedena žádná bližší specifikace výkonu činnosti v oblasti dopravní psychologie, ani např. jméno dopravního psychologa, s nímž žalobkyně spolupracovala), zatímco potvrzení dopravní psycholožky ██████████████████████, nezpochybňuje, byť v něm rovněž není uvedena bližší specifikace výkonu činnosti. Žalobkyně se domnívá, že potvrzení Autoškoly Feprona bylo obsahově adekvátní, nadto měl žalovaný dostatečným způsobem zjistit skutkový stav, tj. v případě pochybností měl žalobkyni vyzvat k objasnění podkladů. 8. Žalobkyně poukázala též na zásah do svého práva na svobodnou volbu povolání ve smyslu čl. 26 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod, na ušlý zisk a vzniklé náklady na prostory a technologie, které musela mít zajištěné současně s podáním své žádosti. 9. Závěrem žalobkyně uvedla, že postupovala v dobré víře a je na místě žalobě vyhovět na základě principu in dubio mitius, dle nějž jsou orgány veřejné moci při více možnostech aplikace právních norem povinny zvolit ten způsob, který do práv daného subjektu zasahuje nejméně. Vyjádření žalovaného 10. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout, přičemž předně zdůraznil, že podmínky stanovené ZPPK pro udělení předmětné akreditace musí být splněny kumulativně. 11. Dle žalovaného není pojem „dopravní psychologie“ nikde legislativně upraven, jeho výklad upřesňují právě dopravní psychologové. S ohledem na důležitost oboru dopravní psychologie, který má v krajním případě vyloučit agresivní a potenciálně nebezpečné řidiče (§ 87b odst. 1 ZPPK), a s tím související náročností a zodpovědností této práce, žalovaný dovozuje, že zákonem vyžadovaná praxe může být prováděná toliko pod dohledem jiného dopravního psychologa. To vyplývá i z požadavků na vzdělání, kdy je kromě obecného magisterského studia psychologie nutné absolvovat také postgraduální studium, či program celoživotního vzdělávání se specializací v oboru dopravní psychologie. Osoba potvrzující praxi musí splňovat vyšší požadavky než praktikant, jinak by nebyla způsobilá jej odborně vést. Již ze samotného slovního spojení „dopravně psychologická praxe“ sémanticky a logicky plyne, že k jejímu potvrzení je oprávněn výhradně dopravní psycholog. 12. K úpravě ZPPK v období let 2012-2015, kdy dle žalobkyně nemohl žádný z žadatelů o předmětnou akreditaci splňovat podmínku praxe pod supervizí dopravního psychologa, žalovaný podotkl, že v tomto období byla praxe prokazována potvrzením od psychologa, resp. klinické psychologické poradny, z něhož bylo zřejmé, že se žadatel věnoval oblasti dopravní psychologie. V současné době (srpen 2017) je již více než 200 akreditovaných dopravních psychologů, nejvhodnější praxí je tudíž ta v rámci jejich klinické poradny. 13. Naproti tomu žalobkyně prokazovala svou praxi potvrzením od osoby (Autoškola Feprona - █████████████████████████), která nemá vzdělání v oblasti psychologie, nadto za období, kdy žalobkyně neměla dokončené své studium v magisterském oboru psychologie (k tomu došlo až 21. 5. 2015). 14. Žalovaný přitom setrval na svém přesvědčení, že o uznatelné praxi lze hovořit až po absolvování magisterského studia, ergo po získání teoretických znalostí, které žadatel následně rozvíjí při praktickém výkonu dopravní psychologie. 15. Žalovaný připustil, že se výslovně nevyjádřil k dalším podmínkám udělení předmětné akreditace, leč nedomnívá se, že by to mělo vést k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť z jeho výrokové části je zřejmé, na základě jakého zákonného ustanovení byla žádost žalobkyně zamítnuta, včetně konkrétních důvodů. Jednání před soudem 16. Při jednání dne 7. 12. 2020 žalobkyně odkázala na svou žalobu, stručně shrnula její obsah a setrvala na ní. Žalovaný rovněž odkázal na své vyjádření a dále na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2020, č. j. 11 A 3/2018-47, jenž se zaobíral obdobnou věcí a ztotožnil se s argumentací žalovaného. Posouzení žaloby soudem 17. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu [§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Po posouzení věci dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 18. Podle § 87a odst. 5 ZPPK, ve znění do 30. 6. 2017, ministerstvo udělí akreditaci k provádění dopravně psychologického vyšetření na žádost fyzické osobě, která a) absolvovala akreditované magistersk