3 As 84/2014 — Nejvyšší správní soud

8 A 83/2016- 52 - text 9 8 A 83/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce proti žalovanému Česká pošta, s.p., sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1 Český telekomunikační úřad sídlem Sokolovská 219, Praha 9 o žalobě proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 21. 3. 2016, č. j. ČTÚ-71 633/2015-603, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 21. 3. 2016, č. j. ČTÚ-71 633/2015-603, kterým byl zamítnut její rozklad proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2015, č. j. ČTÚ-71 073/2014-610/VII.vyř., jímž jí byla jednak uložena pokuta ve výši 500 000 Kč za porušení povinnosti stanovené v ust. § 33 odst. 1 písm. a) zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a jednak povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1000 Kč. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 2. V podané žalobě žalobkyně uvedla, že dne 27. 1. 2015 vydal Český telekomunikační úřad jako správní orgán I. stupně rozhodnutí č.j. ČTÚ-71 073/2014-610/IV. vyř., jehož výrokem I. bylo konstatováno, se žalobkyně neměla v období od 1. 1. 2013 do 26. 11. 2014 na svých internetových stránkách dostupné informace o tom, které z provozoven jsou poštami ve smyslu § 1 písm. a) vyhlášky č. 464/2012 Sb., o stanovení specifikace jednotlivých základních služeb a základních kvalitativních požadavků na jejich poskytování, a které jsou dalšími provozovnami provozovanými nad rámec zajištění požadavků dostupnosti pošt podle § 14 cit. vyhlášky. Podle správního orgánu I. stupně tak nebyly v rozporu s § 26 písm. a) cit. vyhlášky na internetových stránkách žalobkyně dostupné informace podle § 25 písm. a) cit. vyhlášky, čímž žalobkyně porušila povinnost podle § 33 odst. 1 zákona o poštovních službách plnit poštovní povinnost způsobem, který je v souladu s potřebami veřejnosti a s cit. vyhláškou, včetně soustavného poskytování informací o základních službách a způsobu jejich užití, a dopustila se správního deliktu podle § 37a odst. 3 písm. a) zákona o poštovních službách. 3. Výrokem II. byla žalobkyni za tento správní delikt uložena peněžitá pokuta podle § 37a odst. 4 písm. b) zákona o poštovních službách, ve znění účinném do 3. 12. 2014, ve výši 628.927,- Kč a ve výroku III. rozhodl správní orgán I. stupně o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb. ve výši 1.000,- Kč, neboť se nejednalo o zvláště složitý případ. 4. Na základě rozkladu vydal předseda Rady dne 17. 7. 2015 rozhodnutí č.j. ČTÚ-8 487/2015-603, jímž změnil výrok I. původního prvostupňového rozhodnutí, ovšem s tím, že žalobkyně se dopustila se správního deliktu podle § 37a odst. 3 písm. a) zákona o poštovních službách. Zároveň předseda Rady ČTÚ zrušil výroky II. a III. tohoto rozhodnutí a vrátil je k novému projednání u správního orgánu I. stupně. 5. Po novém projednání věci vydal správní orgán I. stupně dne 29. 9. 2015 rozhodnutí č.j. ČTÚ-71 073/2014-610/VII. vyř., v němž ve výroku I. uložil České poště za správní delikt uvedený ve výroku II. rozhodnutí čj. ČTÚ-8 487/2015-603 ze dne 17. 7. 2015 ukládá podle § 37a odst. 4 písm. b) zákona o poštovních službách ve znění účinném do 3. 12. 2014 pokutu ve výši 500 000 Kč, a ve výroku II. pak byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000,- Kč. 6. Pokud jde o žalobní body, žalobkyně především namítala, že jí byla uložena pokuta za jednání, jehož trestnost nemohla objektivně předvídat. Tato skutečnost měla být důvodem zastavení řízení a navíc nebyla žádným způsobem zohledněna při stanovení výše sankce. Pokuta tak byla žalobkyni uložena pouze v důsledku nepřiměřeně extenzivního výkladu veřejnoprávní normy ze strany žalovaného, čímž došlo k porušení zásady in dubio mitius. 7. Dále žalobkyně namítala, že žalovaný nesprávně vyhodnotil závažnost sankcionovaného jednání. Následek tohoto jednání v podobě nedostatečné informovanosti veřejnosti o povinném minimálním rozsahu poštovní sítě je zcela imaginární. Podezření správního orgánu, že v důsledku sankcionovaného jednání mohlo v místech, kde je podle vyhlášky povinností žalobkyně poštu provozovat, dojít k bezdůvodným obavám veřejnosti z uzavření nebo omezení provozu povinné pošty, lze obtížně považovat za významný negativní následek, lze-li navíc tuto informaci snadno zjistit jiným způsobem. Tvrzení předsedy Rady ČTÚ, že zájemci o základní služby neměli v místech s jednou provozovnou k dispozici informaci o možnosti využití jiné provozovny, pak vůbec neodpovídá skutečnosti, neboť informace o všech provozovnách byly zveřejněny v souladu s požadavkem vyhlášky (chyběla pouze informace o tom, kterou poštu žalobkyně provozuje povinně a kterou dobrovolně). 8. Konečně žalobkyně nesouhlasila s tím, že žalovaný jako zásadní přitěžující okolnost vyhodnocuje délku trvání sankcionovaného jednání, která však byla způsobena tím, že k závěru, že předmětný způsob zveřejnění informací podle § 25 písm. a) vyhlášky odporuje textu vyhlášky, dospěl správní orgán I. stupně až takřka po dvou letech od jejího vydání. 9. Žalobkyně proto navrhla, aby soud zrušil jak napadené rozhodnutí Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 21. 3. 2016, tak jemu předcházející rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2015, případně aby soud moderoval výši uložené sankce. 10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že povinnost zajistit informovanost uživatelů základních služeb vyplývá pro členské státy z článku 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/67/ES o společných pravidlech pro rozvoj vnitřního trhu poštovních služeb Společenství a zvyšování kvality služby, ve znění směrnice 2002/39/ES a směrnice 2008/6/ES. Účelem informační povinnosti je informovat uživatele základních služeb o rozsahu uložené povinnosti, tedy o tom, které služby jim musí být vždy poskytnuty a na kterých místech jim musí být vždy poskytnuty. Pro zajištění úplné informovanosti uživatelů je žalobkyni uloženo poskytovat informace nejen o poštách, nýbrž i o dalších provozovnách provozovaných dobrovolně. Podle § 25 písm. a) vyhlášky může být žalobce požádán o informaci o poštách a dalších provozovnách (včetně dalších údajů o nich), z čehož vyplývá, že žalobce je povinen sdělit i informace jen o poštách, pokud o to bude požádán, a tedy musí být schopen na žádost sdělit informace pouze o poštách nebo pouze o provozovnách, musí být tedy schopen je od sebe rozlišit. 11. Pokud jde o délku sankcionovaného jednání, žalovaný poukázal na argumentaci v rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 17. 7. 2015, č. j. ČTÚ-8 487/2015-603, a doplnil, že neprováděl žádné úkony dohledu v oblasti plnění informační povinnosti, která byla předmětem správního řízení, ani žalobci nesděloval, že daná povinnost je plněna v souladu se s vyhláškou. Interpretace ustanovení vyhlášky by měla náležet především subjektu, který ji vydal; nebylo by namístě, aby v takovém případě žalovaný „přenechal“ výklad daného ustanovení dotčenému subjektu, tedy žalobkyni. 12. Žalovaný trval na stanovisku, že běžný občan či instituce nedokáží spolehlivě rozlišit, zda v konkrétním případě se jedná o poštu nebo o provozovnu, a současně měl za to, že taková informace je pro obyvatele obce či instituce v nich působící důležitá. 13. Jelikož žalobce neuvedl žádné důvody, které by závěr žalovaného zpochybňovaly, když v podstatě jen zopakoval své rozkladové námitky, na které bylo adekvátně reagováno již v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu II. stupně, měl žalovaný za to, že žaloba není důvodná a navrhl její zamítnutí. III. Posouzení žaloby 14. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. 15. Soud především konstatoval, že žalobou napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto pouze v otázce trestu za spáchaný delikt, nikoliv však v otázce viny, neboť ta již byla zodpovězena v předchozích rozhodnutích žalovaného, resp. předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu. Tato skutečnost pak měla podstatný vliv na vypořádání jednotlivých žalobních námitek. 16. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že Český telekomunikační úřad vydal dne 27. 1. 2015 rozhodnutí č. j. ČTÚ-71 073/2014-610/IV. vyř., v jehož výroku I. rozhodl, že žalobkyně neměla v období od 1. 1. 2013 do 26. 11. 2014 na svých internetových stránkách dostupné informace o tom, které z provozoven jsou poštami ve smyslu § 1 písm. a) vyhlášky č. 464/2012 Sb., o stanovení specifikace jednotlivých základních služeb a základních kvalitativních požadavků na jejich poskytování, a které jsou dalšími provozovnami provozovanými nad rámec zajištění požadavků dostupnosti pošt podle § 14 cit. vyhlá