2 Afs 176/2006 — Nejvyšší správní soud

9 A 156/2017- 33 - text 11 9A 156/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobkyně: Advokátní kancelář Nespala s.r.o. sídlem Vyšehradská 21, Praha 2 zastoupený advokátem Mgr. Tomášem Ourodou sídlem U studánky 349/30, Praha 7 proti žalovanému: Finanční arbitr sídlem Legerova 1581/69, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2017, evid. č. FA/21097/2017, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2017, evid. č. FA/21097/2017, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 7. 2017, evid. č. FA/11433/2017, o odmítnutí žádosti žalobce o poskytnutí informací. 2. Prvostupňovým rozhodnutím žalovaného byla podle § 15 odst. 1 a § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“) odmítnuta žádost žalobce ze dne 29. 6. 2017 o poskytnutí informace, kterou se žalobce domáhal zaslání kopií protokolů žalovaného o ústních jednáních s institucí Česká pojišťovna a. s., které žalovaný vyhotovil od 1. 6. 2014 do doby podání žádosti v již ukončených řízeních (dále jen „Instituce“). Žádost žalobce byla odmítnuta z důvodu, že žalovaný, shodně jako soud, nemůže poskytovat informace o své rozhodovací činnosti. Proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti podal žalobce odvolání, o kterém bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím. II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí) 3. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že v rámci své pravomoci k rozhodování sporů podle § 1 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o finančním arbitrovi“) je v postavení povinného subjektu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, na kterého dopadá povinnost poskytovat informace vztahující se k jeho působnosti. Žalovaný uvedl, že způsob, rozsah a obsah poskytování informací týkajících se řízení, která jsou před ním vedena, jsou vyjádřené v ustanovení § 21 zákona o finančním arbitrovi, majícího povahu speciální právní úpravy. Samotné právo na informace je jednak ústavně garantováno Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jednak konkretizováno zákonem o svobodném přístupu k informacím, který obsahuje řadu výjimek, kdy povinné subjekty žádosti o poskytnutí informace nevyhoví. Mezi výjimky spadá i povinnost soudů neposkytovat informace vztahující se k jejich rozhodovací činnosti s výjimkou rozsudků, a to podle § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím. 4. Žalovaný reagoval na námitku žalobce, že se uvedená výjimka nevztahuje na jiné orgány než na soudy, tak, že žalobce nedbal skutečnosti, že institut finančního arbitra vznikl až s účinností od 1. 1. 2003, tj. 3 roky po účinnosti zákona o svobodném přístupu k informacím. Zdůraznil, že v době nabytí účinnosti zákona o svobodném přístupu k informacím nemohl zákonodárce předvídat existenci nezávislého orgánu mimosoudního řešení sporů, kterým finanční arbitr nepochybně je. S ohledem na povahu žalovaného se nelze omezit na jeho formální označení a postavení v systému dělby moci, ale je nutné posoudit i materiální znaky jeho činnosti v kontextu zákona o finančním arbitrovi, a dále zkoumat podobnost se řízením soudním. Žalovaný předložil bohatou judikaturu Ústavního soudu zabývající se výkladem práva se zaměřením na vyloučení aplikace práva bez ohledu na účel právní normy a na povinnost obecného soudu odchýlit se od doslovného znění, vyžaduje-li to účel zákona nebo systematická souvislost [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 50/03 či usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 92/06 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nalus.usoud.cz). 5. Podle žalovaného může být jedině správný ten výklad § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím, který spočívá v omezení možnosti, aby kdokoliv nahlížel do spisů o soukromoprávních sporech účastníků řízení vedených před finančním arbitrem, čímž by došlo k nadřazení práva veřejnosti na informace nad právy účastníků řízení. Zveřejnění informace o ukončených řízeních by mohlo představovat zásah do práv a svobod účastníků dosud vedených řízení, případně ohrožení citlivých údajů o pojistných smlouvách Instituce či postupu při vyjednávání smíru s navrhovateli, což by mohlo být prostředkem k ovlivnění probíhajících řízení. 6. Žalovaný rovněž odmítl argumentaci žalobce ustanovením § 2 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím a § 38 odst. 2 zákona č. 500/2004, správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) o nahlížení do spisu, když se žalobce domáhal poskytnutí informací na základě zákona o svobodném přístupu k informacím a podle tohoto zákona žalovaný postupoval, nadto institut nahlížení do spisu slouží k získání informací o řízení za splnění podmínek § 38 odst. 2 správního řádu. III. Žaloba 7. Žalobce v podané žalobě brojil proti aplikaci ust. § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím s tím, že toto ustanovení se vztahuje pouze na rozhodovací činnost soudů, a s ohledem na skutečnost, že představuje výjimku z ústavně garantovaného práva na informace, jej nelze vykládat extenzivně. Pokud by se výjimka vztahovala i na rozhodovací činnost finančního arbitra jako povinného subjektu, nepochybně by to zákonodárce výslovně uvedl. Zpochybnil tak vyjádření žalovaného, že s ohledem na časovou souslednost přijatých zákonů nemohl zákonodárce předvídat vznik orgánu mimosoudního řešení sporů, jako je finanční arbitr. Současně dodal, že pokud by zákonodárce zamýšlel rozšířit působnost ustanovení i na rozhodovací činnost jiných institucí než soudu, pak by konkrétně toto ustanovení v souladu s nově přijatým zákonem o finančním arbitrovi novelizoval. Zákonodárce tak dodatečně neučinil, ačkoliv za účinnosti zákona o finančním arbitrovi bylo předmětné ustanovení novelizováno dvakrát. Nadto žalovaný uvedl, že výjimka formulovaná v § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím nedopadá na rozhodčí řízení upravené zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“). 8. Žalobce dále namítal, že žalovaný porušil princip rovného procesního postavení účastníků, neboť odmítl poskytnout informaci, kterou Instituce obdržela již v řadě řízení, ovšem žalobce, který je nyní v postavení účastníka řízení vedeného proti Instituci tuto informaci k dispozici nemá. Žalovaný informoval Instituci v řadě řízení o svém právním názoru na spory, shodné s řízením, které proti Instituci vede žalobce, rovněž o vadách pojistných smluv, které v řízení detekoval, proto je Instituci známo, jakým způsobem žalovaný vede své úvahy, jak předběžně posoudil sporné pojistné smlouvy. Instituce tak díky znalosti právního názoru žalovaného může tuto znalost využívat při taktice procesního vedení sporu a při formulaci navrhovaných smírů s navrhovateli, tedy i se žalobcem. Žalobce se proto v porovnání s Institucí cítí být značně znevýhodněn. Poskytnutí informací nebrání obava z úniku citlivých informací, když dle zákona je dána možnost postupu podle § 12 zákona. IV. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný ve svém vyjádření k podané žalobě uvedl, že v souladu s § 1 odst. 1 ve spojení s § 5 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi rozhoduje nezávisle a nestranně jako orgán veřejné moci o sporech taxativně vymezených, které jinak spadají do pravomoci soudů. Současně odkázal na důvodovou zprávu téhož zákona, vycházející z práva Evropské unie, podle které je zřízení instituce finančního arbitra je vedeno potřebou zpřístupnit právo na soudní ochranu osobám se základním právním povědomím, tj. spotřebitelům. S ohledem na specifickou povahu žalovaného jsou proto na jeho rozhodovací činnost kladeny obdobné požadavky jako na soud, což doložil i příslušnou judikaturou (rozhodnutí NSS ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 2 Afs 176/2006, všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz). 10. Žalovaný je podle § 22 zákona o finančním arbitrovi vázán mlčenlivostí, kterou částečně prolamuje ustanovení o obecné informační povinnosti (§ 21 téhož zákona), upravující postup žalovaného v souvislosti s poskytováním informací. Žalovaný připomenul, že důvodem pro odepření informace nebyla povinnost zachovávat mlčenlivost ohledně zjištěných skutečností, ale má za to, že na něj nelze nahlížet jako na jiné správní orgány. 11. V reakci na tvrzení žalobce, že se výjimka uvedená v § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím na žalovaného nevztahuje, žalovaný odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 6 Ca 114/2009 – 52, podle kterého se naopak uplatní v závis