6 Azs 309/2016 — Nejvyšší správní soud

13 Az 19/2019- 57 - text 17 pokračování 13Az 19/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Loudou ve věci žalobce: V. T. N. státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 3. 2019, č. j. OAM-46/LE-LE05-LE05-R2-2013 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů v řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a žalobní body 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-46/LE-LE05-LE05-R2-2013 ze dne 29. 3. 2019, kterým bylo rozhodnuto o žádosti žalobce tak, že azyl pro existenci důvodů podle § 15 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), nelze udělit, a tak, že doplňkovou ochranu pro existenci důvodů podle § 15a zákona o azylu nelze udělit. 2. Žalobce namítal, že žalovaný uplatnil vylučovací klauzuli na zcela neodůvodněném a nezákonném základě, když žalovaný neměl ani hrubou představu o skutku, potažmo trestném činu, který následně hodnotí jako „vážný nepolitický zločin“ ve smyslu § 15 zákona o azylu, resp. „vážný zločin“ ve smyslu § 15a zákona o azylu. Žalovaný nevěděl, jak byl skutek právně kvalifikován, o jaký skutek šlo hmotně, jak se na něm podílel právě žalobce, v jakém rozsahu se on sám konkrétně podílel na vzniklé škodě, zda a k čemu byl žadatel odsouzen a podobně. Rozsudek Nejvyššího správního soudu přitom uvádí: „Pokud by byl naplněn důkazní standard „důvodného podezření“, že stěžovatel uvedený trestný čin spáchal, další otázkou bylo, zda čin, který je mu kladen za vinu, lze považovat za „vážný nepolitický trestný čin“. Jak bylo uvedeno, právní kvalifikace trestného činu musí být postavena najisto,“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 60/2007 - 136 ze dne 31. 3. 2011.) Nejen tedy skutek samotný, ale i jeho právní kvalifikace musí být postavena najisto. Na tyto otázky však nedává rozhodnutí žalovaného odpověď, jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné a již pro tuto vadu by mělo být zrušeno. V témže rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud i k následujícímu závěru: „Krajský soud rovněž pochybil, pokud rozhodnutí žalovaného nezrušil též pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem (žalovaným), které spočívalo v tom, že nepředestřel stěžovateli skutečnosti, které ve smyslu § 15 zákona o azylu považoval za relevantní, v důsledku čehož stěžovateli v postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany neumožnil, aby se k nim mohl vyjádřit a případně navrhnul doplnění dokazování.“ Takový postup by měl být aplikován i v předloženém případě, neboť ani zde nebyly stěžovateli předestřeny skutečnosti, které žalovaný považoval za relevantní pro aplikaci tzv. vylučovací klauzule. Tuto nezákonnost následně završil tím, že takového zdůvodnění mu nebylo dáno ani meritorním rozhodnutím. Žalobce tedy namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí ve vztahu k tomu, že správní orgán naprosto nedostatečně specifikoval samotný skutek, potažmo trestný čin. Přesto zároveň nemá pochyby o tom, že je vinen, byť sám neví, z čeho přibližně je viněn. Sám žadatel neprohlásil, jak tvrdí v napadeném rozhodnutí správní orgán, že by spáchal vážný zločin, přiznal toliko účast na skupině obchodující s heroinem. To samo však nezavdává ani dostatečně důvodnou pochybnost o tom, že by jeho konkrétní případ spadal do tzv. vylučovací klauzule. I pokud by účastník řízení přistoupil na vratký základ skutkových zjištění, na kterých žalovaný vystavěl svou argumentaci, ani na něm nelze dojít k závěru, že by bylo možné žadateli přičíst „vážný nepolitický zločin“. 3. Jak objasnil Krajský soud v Praze v rozhodnutí ze dne 30. 8. 2016, č. j. 49 Az 71/2015 - 26, pojmy „zvlášť závažný zločin“ v § 15a zákona o azylu, ve znění účinném do 17. 12. 2015, a „vážný zločin“ v § 15a zákona o azylu, ve znění účinném ode dne 18. 12. 2015, vyjadřují totéž. Současně je třeba tyto pojmy interpretovat nezávisle na pojmu „zvlášť závažný zločin“ v § 14 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dále jen „trestní zákoník“. Při posuzování toho, zda je určité jednání „vážným zločinem“ ve smyslu § 15a zákona o azylu je třeba posuzovat jak individuální, tak typový charakter předmětného jednání. Nelze se přitom spokojit s konstatováním, že dané jednání je (typově) trestním zákoníkem z roku 2009 označeno jako zvlášť závažný zločin. Přesně s takovou úvahou se však správní orgán spokojil, když nad typovou kategorizaci činu přikládal k tíži účastníka ještě domněnky o tom, že „objem finančních transferů spojených s touto [trestnou] činností dosahoval přinejmenším mnoha set tisíc USD a rozhodně tedy překročil hodnotu 5 000 000 Kč, stanovenou jako hranici škody, resp. prospěchu velkého rozsahu,“ což jej má kvalifikovat v českém právním řádu jako zvlášť závažného zločince. Tato úvaha nejenže je nepodložená a do jisté míry zcestná, ale sama o sobě je naprosto nepostačující k dovození závěru o spáchání vážného zločinu. Totéž potvrdil Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 6 Azs 309/2016 - 28 ze dne 1. 2. 2017, když vyslovil: „Pojem „vážný zločin“ [§ 15a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu] je autonomním pojmem azylového práva a je třeba jej vykládat s přihlédnutím k významu, jaký mu přikládá směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU (kvalifikační směrnice) a Úmluva o právním postavení uprchlíků (č. 208/1993 Sb.). Závěr o tom, že se žadatel o mezinárodní ochranu dopustil vážného zločinu, a tudíž mu nelze udělit doplňkovou ochranu, nelze odůvodnit pouze s odkazem na skutečnost, že byl odsouzen za spáchání činu, jenž je ve vnitrostátním trestním právu kvalifikován jako zvlášť závažný zločin, nýbrž je vždy třeba posoudit individuální okolnosti případu.“ 4. Výkladem pojmu závažný nepolitický čin užitého v čl. 12 odst. 2 písm. b) kvalifikační směrnice se zabýval Soudní dvůr v rozsudku velkého senátu ze dne 9. 11. 2010, Spolková republika Německo proti B a D, spojené věci C 57/09 a C-101/09, v němž dospěl k závěru, že vyloučení osoby z postavení uprchlíka je podmíněno individuálním přezkumem konkrétních skutečností. Generální advokát Paolo Mengozzi ve svém stanovisku k této věci ve vztahu ke znakům „závažnosti“ a „zločinu“ konstatoval, že ,,[z] přípravných prací na Úmluvě a ze systematického výkladu čl. 1F písm. b), jakož i obecněji z povahy a účelu tohoto ustanovení vyplývá, že se důvod vyloučení, který je v něm stanoven, použije pouze v případě vysokého stupně závažnosti dotčeného zločinu. Toto pojetí je potvrzeno výkladem poskytnutým odděleními různých úrovní v rámci UNHCR a aplikační praxí smluvních států, a rovněž je sdílí odborná literatura. Posouzení závažnosti zločinu musí být konkrétně prováděno případ od případu ve světle všech polehčujících a přitěžujících okolností, a rovněž všech dalších relevantních subjektivních nebo objektivních okolností, ať již nastaly před předmětným chováním nebo po něm, a vyžaduje přijetí spíše mezinárodních než místních standardů. Toto posouzení nevyhnutelně ponechává orgánu pověřenému jeho provedením velkou volnost rozhodování. Mezi faktory, které je třeba vzít v úvahu, UNHCR v Pokynech ze dne 4. 9. 2003 [...] demonstrativně uvádí povahu činu, skutečně způsobenou škodu, postup použitý pro zahájení trestního stíhání, povahu trestu a skutečnost, zda většina soudů považuje tento čin za vážný zločin. (...) Za vážné zločiny jsou obecně považovány zločiny proti životu, fyzické integritě nebo svobodě člověka.“. Správní orgán však žádné individuální okolnosti případu nezohlednil. Žalobci připsal k tíži neznámou výši škody. Žalobce doznal jistou míru spoluúčasti na aktivitách, které byly kvalifikovány jako kriminální. S tímto vědomím se mu však žalovaný nezdráhal přičíst „celý objem finančních transferů spojených s touto činností“. Tímto způsobem nelze klást žadateli k tíži jakoukoli způsobenou škodu, protože nejen že nejde o škodu skutečně způsobenou, potažmo skutečně způsobenou jím vykonanou trestnou činností. 5. I přes nepřípustné držení se typového hodnocení trestné činnosti je nutno dodat, že i v této rovině selhává dovození míry společenské škodlivosti. Samotný závěr o tom, že v trestné činnosti šlo o větší množství drog a „motivem byl hmotný prospěch“ nepostačuje, nehledě na to, že motivem drtivé většiny trestné činnosti je v tom či onom ohledu hmotný prospěch. Správní orgán provedl zcela nesprávnou a nepřezkoumatelnou úvahu při aplikaci § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, když trestný čin spáchaný žalobcem podřadil pod „vážný zločin“ uvedený v daném ustanovení. Již při pohledu na další dva důvody neudělení doplňkové ochrany je přitom zjevné, že čin, za který byl žalobce odsouzen, není stejné závažnosti jako činy spadající do kategorie písmen a), c) či d). Úmyslem zákonodárce bylo zjevně obsáhnout kategorii vážných zločinů mimo specifické a jasně dané kat