9 As 172/2015 — Nejvyšší správní soud

6 A 109/2019- 68 - text 16 6 A 109/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: Barrandov Televizní Studio a. s., se sídlem Kříženeckého nám. 322, Praha 5, IČ: 416 93 311, zastoupen Mgr. Kateřinou Čápovou, advokátkou, se sídlem Mikuleckého 1311/8, Praha 4, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 4. 2019, č.j. X, sp.zn. X, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalované ze dne 9. 4. 2019, č.j. X, sp.zn. X (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl uznán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení § 60 odst. 1 písm. l) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 231/2001 Sb.“), z důvodu porušení ustanovení § 48 odst. 1 písm. b) téhož zákona, kterého se dopustil odvysíláním teleshoppingu Klenot TV dne 18. 7. 2018 od 12:15 hod. na programu Kino Barrandov, neboť v teleshoppingu se prohlašuje, že výrobek „Terapeutický prsten dr. Woo“ (prezentovaný v čase mezi 13:31 – 14:10 hod.) může odstranit rozličné tělesné duševní problémy. Dle žalované může prezentace spotřebitele přimět učinit rozhodnutí (nákup produktu), které by za běžných okolností neučinili. Důsledkem může být případné ohrožení zdraví spotřebitelů, kteří mohou na základě daných informací zanedbat péči o své zdraví, resp. mohou lékařskou péči nahradit koupí daného produktu. To hrozí především u zranitelných skupin spotřebitelů, především starších osob, na které sdělení (vzhledem k nemocem, o kterých hovoří) primárně cílí. Za uvedený přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 200.000 Kč. [2] Žalobce v podané žalobě namítal, že dostal pokutu za přestupek, jehož skutkovou podstatu nenaplnil. V přestupkovém řízení se totiž žalovaná ani nepokusila prokázat, že obchodní sdělení vysílané žalobce vyvolávalo reálné nebezpečí, že opravdu zbývá pouze málo k poškození zdraví diváků, což je standard pro naplnění předmětné skutkové podstaty, jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“). Dle žalobce žalovaná rozhodla na základě vlastního, ničím nepodloženého a hypotetického názoru spekulativní povahy. Rozhodnutí žalované pak dle žalobce rovněž vychází z nemalé předpojatosti žalované vůči žalobci, který musí čelit presumpci viny. [3] K námitce, že nenaplnil skutkovou podstatu přestupku, z jehož spáchání ho žalovaná shledala vinným, žalobce uvedl, že trestání za přestupky musí podléhat stejnému režimu jako trestání za trestné činy, a proto se uplatní zásada dle čl. 39 Listiny základních práv a svobod, podle které tvoří trestní právo prostředek ultima ratio. Žalobce dále odkázal na princip proporcionality a na zásadu, že pokud je k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec, resp. co nejméně zasahuje do toho kterého základního práva či svobody (in dubio pro libertate). V této souvislosti pak namítal rovněž porušení svého práva na svobodu projevu dle čl. 17 Listiny, z něhož plyne i ústavní garance ochrany tzv. komerčního projevu (commercial speech). Tento komerční projev pak chrání jak judikatura Evropského soudu pro lidská práva, tak judikatura NSS. Jako relevantní pro předmětnou věc žalobce označil nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2018, sp.zn. I.ÚS 4035/14. K výkladu ustanovení § 48 odst. 1 písm. b) zákona č. 231/2001 Sb. odkázal na rozsudek NSS ze dne 25. 8. 2016, č.j. 9 As 172/2015-67, publ. pod č. 4542/2016 Sb. NSS. V tomto rozsudku NSS zdůraznil, že zákonodárce zkonstruoval předmětnou skutkovou podstatu ve formě tzv. ohrožovacího deliktu; k jeho dokonání tak postačuje ohrožení chráněného zájmu. Pro účely aplikace tohoto ustanovení pak vytvořil NSS test, podle nějž je třeba vždy zkoumat, zda došlo k vyvolání situace, při níž: · hrozilo reálné nebezpečí, že zbývá · pouze málo k tomu, · aby došlo k poruše v podobě poškození zdraví. [4] Žalobce namítal, že žalovaná vůbec nevzala uvedená východiska v potaz, a proto neaplikovala předmětný zákon správně. Dle žalobce žalovaná namísto restriktivního přístupu zvolila výklad, který rozšiřuje její sankční pravomoci. Po skutkové stránce pak neprokázala, že by žalobce podporoval chování ohrožující zdraví. Žalobce dále citoval ze skutkové věty výroku I. napadeného rozhodnutí s tím, že ustanovení § 48 odst. 1 písm. b) předmětného zákona nezakazuje vysílání obchodních sdělení, která podporují chování, které může ohrozit zdraví, ale chování zdraví reálně ohrožující. Dle žalobce je proto třeba trvat na určitém standardu intenzity hrozby pro chráněný zájem, který musí správní orgán prokázat. Dále uvedl, že z napadeného rozhodnutí neplyne, že by obchodní sdělení týkající se Prstenu vůbec vyvolávalo reálné nebezpečí pro zdraví žalobce, pouhá hypotetická možnost dle žalobce nemůže postačovat. V takovém případě by pak mezi svobodou komerčního projevu a ochranou zdraví adresátů obchodního sdělení neexistovala spravedlivá rovnováha, neboť by předmětná svoboda musela vždy ustoupit. [5] Dle žalobce pak z napadeného rozhodnutí nevyplývá ani to, že by chybělo jen málo k tomu, aby došlo k poruše v podobě ohrožení zdraví. V této souvislosti namítal, že zájem na ochraně zdraví adresátů obchodního sdělení na zákonem vyžadované úrovni neohrozil. Jeho jednání by musel být mnohem intenzivnější a konkrétnější tak, jako tomu bylo např. v odkazovaném rozsudku NSS, kde moderátorka v rámci vysílání obchodního sdělení přijímala telefonické hovory od konkrétních osob; předkládala tvrzení o zdravotním stavu jako fakta; přiřazovala jim diagnózu a následně jim určovala prostředek k léčbě – kúru od jisté společnosti a „modlitbu“. Dle žalobce se proto žalovaná měla zabývat otázkou (a vést k ní dokazování), zda Prsten ve skutečnosti nemá vlastnosti, které mu přisuzuje předmětné obchodní sdělení, což je otázka, která má přímý dopad na odpovědnost žalobce za přestupek. Žalobce zmínil, že Prsten měl přinášet řešení mimo jiné i mnohých psychologických a emocionálních problémů, u nichž nelze vyloučit jeho účinnost, což srovnal s užíváním tzv. antistresových míčků. V tomto směru tedy dle žalobce žalovaná rezignovala na svou povinnost nést v daném řízení důkazní břemeno. [6] Žalobce dále napadenému rozhodnutí vytýkal, že se žalovaná vyjadřovala k přípustnosti některých marketingových a jiných reklamních metod, což však z ustanovení § 48 odst. 1 písm. b) předmětného zákona nevyplývá. Výtku žalované, že žalobce na svou obhajobu nepředložil žádné odborné studie atd., pak žalobce označil za nepochopení rozložení důkazního břemene v přestupkovém řízení. Za nesrozumitelné pak žalobce považoval odůvodnění výše uložené pokuty, neboť žalovaná identifikovala dvě polehčující okolnosti (malou sledovanost pořadu, nedbalostní zavinění žalobce), ale současně za přitěžující okolnost označila skutečnost, že se předmětného jednání žalobce dopustil v rámci své podnikatelské činnosti, což se dle žalobce neslučuje s tím, že jeho zavinění bylo současně označeno za polehčující okolnost. Rovněž pak žalobci není jasná hranice, resp. korelace závažnosti škodlivého následku a přitěžující/polehčující povahou této okolnosti, neboť to nebylo v napadeném rozhodnutí blíže rozvedeno. Výši uložené sankce pak žalobce označil jako nepřiměřenou, neboť uložené pokuty ve výši 200.000 Kč je za daných konkrétních okolností extrémně disproporcionálním trestem. Tímto aspektem se rovněž žalovaná nezabývala. [7] V dalším žalobním bodu žalobce namítal, že žalovaná jej v rozporu s ustanovením § 59 zákona č. 231/2001 Sb. neupozornila na porušování zákona jednáním, ve kterém nyní spatřuje přestupek. Žalobce v tomto směru odkázal na judikaturu NSS s tím, že sice žalovaná žalobce dříve upozornil na jiné typově obdobné jednání, nicméně tato jednání jsou dle žalobce odlišena velmi významnou skutkovou okolností, které je program, na kterém teleshopping vysílal. Televizní programy Kino Barrandov a Barrandov je třeba odlišovat v jejich diváckém zaměření, které se projevuje v rozdílné míře sledovanosti obou programů, a tedy i dopadu vysílaného obsahu na diváky. Na programu Kino Barrandov se pravděpodobnost, že dojde k následku ve smyslu ustanovení § 48 odst. 1 písm. b) zákona č. 231/2001 Sb., totiž ve srovnání s programem Barrandov o mnoho snižuje. V tomto směru konstatoval, že žalobce naopak jednal v souladu s upozorněním žalované, když předmětný teleshopping odvysílal na programu Kino Barrandov s užší skladbou jeho diváků. Žalobce proto shrnul, že upozornění se proto v podstatných rysech neshodovalo s jednáním, ve kterém žalovaná shledala napadeným rozhodnutím přestupek. [8] Žalovaná v písemném vyjádření k podané žalobě navrhovala její zamítnutí,