10 As 229/2021 — Nejvyšší správní soud

17 A 2/2022- 42 - text 7 17 A 2/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci žalobkyně: proti žalované: a) nezl. K. M. zastoupená zákonnou zástupkyní JUDr. R. M. b) JUDr. R. M. obě bytem P. obě zastoupeny advokátkou JUDr. Lucií Strakovou se sídlem Praha 4, Babická 2379/1a Hygienická stanice hlavního města Prahy se sídlem Praha 1, Rytířská 404/12 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného správního orgánu, takto: I. Výzva žalované a vynucování toho, aby žalobkyně a) ve dnech 13.–15. 12. 2021 absolvovala karanténu a PCR test na přítomnost koronaviru SARS-CoV-2, byla nezákonným zásahem. II. Žaloba žalobkyně b) se zamítá. III. Žalovaná je povinna do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni a) na nákladech řízení částku 10 228 Kč, a to do rukou její zástupkyně JUDr. Lucie Strakové, advokátky. IV. Žalobkyně b) nemá právo na náhradu nákladů řízení. V. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení vůči žalobkyni b). Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhaly ochrany před nezákonným zásahem žalované a žádaly, aby soud označil výzvu a vynucování toho, aby žalobkyně a) absolvovala karanténu a PCR test na přítomnost covidu-19 ve dnech 13.–15. prosince 2021, za nezákonný zásah. II. Obsah žaloby 2. V podané žalobě žalobkyně uvedly, že dne 10. 12. 2021 bylo žalobkyni b) [matka žalobkyně a)] v 16.44 hod. e-mailem doručeno oznámení G. (dále jen „gymnázium“), že žalobkyni a) nebude od 13. do 15. 12. 2021 z důvodu omezení možného přenosu onemocnění covid-19 a v důsledku zhoršení epidemické situace v ČR umožněna osobní přítomnost ve škole, neboť žák v její školní třídě byl pozitivně testován na covid-19 a žalobkyni a) z tohoto důvodu byla nařízena karanténa. V uvedeném e-mailu se škola odvolávala na připojenou velmi obecnou informaci žalované. V následném telefonickém kontaktu bylo zástupkyní ředitele gymnázia žalobkyni b) sděleno, že „v nouzovém stavu může hygiena nařídit karanténu i SMS zprávou nebo mailem“. 3. Dne 13. 12. 2021 žalobkyně b) kontaktovala žalovanou s dotazem, na základě jakého právního předpisu lze vydávat správní rozhodnutí jinou než písemnou formou. Žalovaná žalobkyni b) sdělila, že „my to tak děláme, protože nemáme kontakt na děti a na zákonné zástupce a nemáme veškeré nacionále“. Žalobkyně b) uvedla, že pokud žalovaná komunikuje s gymnáziem, tyto informace žalovaná má, nebo si je může zjistit. Nakonec žalovaná žalobkyni b) sdělila, že žádný předpis, který by žalované umožňoval učinit správní rozhodnutí SMS zprávou, telefonicky nebo e-mailem není. Žalovaná tak ví, že postupuje v rozporu se zákonem, a přesto tak nadále jedná. Žalobkyně b) poznamenala, že zdání závaznosti sdělení bylo umocněno telefonickým kontaktem, který žalovaná uskutečnila dne 13. 12. 2021 v 18.39 hod., kdy bylo žalobkyni b) pouze sděleno, že žalobkyni a) byla karanténa nařízena a že je povinna: 1. setrvat v karanténě a 2. absolvovat ve dnech 13. - 15. 12. 2021 PCR test, který jí umožní návrat do školy. Žalobkyně tvrdily, že žalovaná nevydala žádné písemné rozhodnutí v této věci. Žalobkyně zdůraznily, že žalobkyně a) byla zodpovědná, setrvala i přes nezákonné jednání doma a podrobila se dvakrát PCR testu. Poznamenaly, že ani v současné době nelze rezignovat na znění zákona a na dodržování povinností stanovených zákonem. 4. Závěrem žaloby žalobkyně b) odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2021, č. j. 10 As 229/2021-102, ve kterém Nejvyšší správní soud řešil prakticky totožnou věc. III. Vyjádření žalované k podané žalobě 5. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaná uvedla, že má za to, že v tomto případě nejsou kumulativně splněny podmínky pro poskytnutí soudní ochrany před nezákonným zásahem podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Namítala, že nařízení karanténních opatření v určitých případech, respektive izolace má charakter správního rozhodnutí, a není tudíž zásahem správního orgánu, ale rozhodnutím. Případné písemné nevyhotovení rozhodnutí či prodlení s písemným vyhotovením rozhodnutí nemá dle žalované za následek neexistenci nebo nicotnost rozhodnutí. Dle žalované je tak žaloba nedůvodná. Žalovaná tak žalobkyni odkázala na řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. V takovém případě je ale žaloba nepřípustná podle § 68 písm. a) s. ř. s., neboť žalobkyně nevyčerpala řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem. 6. Dále žalovaná uvedla, že posuzování zákonnosti jejích aktů je třeba provádět též v kontextu ochrany základních práv a svobod. Uvedla, že v současné situaci je zcela zřejmé, že hmotněprávní úprava ne zcela a procesně právní úprava značnou měrou neodpovídá objektivním potřebám ochrany lidského života v podmínkách pandemie. Je nepochybné, že výkonná moc nemůže prodlevu zákonodárné moci překonat a soudní moc má povinnost na dodržování zákonnosti trvat. Přesto dle žalované nelze přisvědčit přístupu založenému na slepém dodržování procesních pravidel i za cenu ohrožování lidských životů. Proto je dle žalované vhodné nahlížet na vydávání správních aktů se zřetelem na prvořadou ochranu lidského života, a nikoliv s přepjatým formalismem, kdy zdlouhavost administrativní náročnost a kapacitní nezvládnutelnost vydávání perfektních správních aktů je reálně spojena se zvýšeným šířením nákazy, ohrožováním veřejného zdraví, a i reálně možnými zbytečnými úmrtími. Závěrem poznamenala, že v prosinci 2021 musela nařídit 36 195 izolací a 36 087 karantén. Zákonodárce pak byl nucen na situaci reagovat zákonem č. 39/2022 Sb., kterým se mění zákon č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 4/2022 Sb., a zákon č. 520/2021 Sb., o dalších úpravách poskytování ošetřovného v souvislosti s mimořádnými opatřeními při epidemii onemocnění COVID-19 (dále jen „pandemický zákon“), konkrétně § 8a pandemického zákona. IV. Replika žalobkyní 7. V replice ze dne 17. 5. 2022 žalobkyně uvedly, že k nezákonnému zásahu došlo v prosinci 2021. Pandemický zákon, kterého se žalovaná dovolává, nabyl účinnosti až dne 26. 2. 2022. V době, kdy k žalovanému nezákonnému zásahu došlo, tak žádný § 8a pandemického zákona nebyl v platnosti. Žalovaná tak nebyla v prosinci 2021 oprávněna nařizovat ústně nebo písemně prostřednictvím prostředku komunikace na dálku izolaci či jiné karanténní opatření. Nelze se pak dovolávat právních předpisů, které budou platiti teprve v budoucnu. 8. Dále pak žalobkyně opakovaně odkázaly na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2021, č. j. 10 As 229/2021-102. VI. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze 9. Jelikož se žalobkyně domáhaly pouze určení toho, že zásah byl nezákonný, vyšel soud podle § 87 odst. 1 část věty za středníkem s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době zásahu. 10. Soud v dané věci rozhodl bez jednání, jelikož žalobkyně výslovně sdělily, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a žalovaná s rozhodnutím věci bez jednání nevyjádřila nesouhlas. 11. Soud při posouzení věci vyšel z následující právní úpravy: - Podle § 67 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“) orgán ochrany veřejného zdraví příslušný podle místa výskytu infekčního onemocnění rozhodne o druhu a způsobu provedení protiepidemických opatření v ohnisku nákazy. Odvolání nemá odkladný účinek. 12. Soud o podané žalobě uvážil následovně: 13. Podstata žalobkyněmi tvrzeného nezákonného zásahu žalované spočívá ve skutečnosti, že žalovaná o protiepidemickém opatření dle zákona o ochraně veřejného zdraví, konkrétně o karanténě žalobkyně a) a povinnosti podrobit se PCR testu nevydala písemné rozhodnutí, když pouze o této skutečnosti žalobkyni b) telefonicky vyrozuměla. 14. Otázkou, zda je v případě ukládání některého z protiepidemických opatření dle zákona o ochraně veřejného zdraví nutno vydat rozhodnutí ve smyslu zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2021, č. j. 10 As 229/2021-31. V uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajská hygienická stanice musí o protiepidemických opatřeních podle § 64 zákona o ochraně veřejného zdraví rozhodnout dle § 67 správního řádu. Zejména pak tato opatření (např. karanténa) nelze stanovit jen telefonicky. 15. V projednávaném případě soud dospěl k závěru, že žalobkyni a) byla karanténa a povinnost podrobit se PCR testu nařízena telefonicky. Tato skutečnost vyplývá z obsahu správního spisu předloženého žalovanou, konkrétně ze záznamu telefonického hovoru žalované se žalobkyní b) ze dne 13. 12. 2021 a rovněž i z písemného záznamu tohoto hovoru. Z těchto podkladů je bez jakýchkoliv pochyb zřejmé, že karanténa byla žalobkyni a) naříz