4 As 63/2005 — Nejvyšší správní soud

6 A 37/2022- 54 - text 6 6 A 37/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobkyně: Marcela Švadleňáková bytem Pradlisko 2, Ludkovice s adresou pro doručování Vlachovice 358, Vlachovice zastoupena advokátkou Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou sídlem Národní 973/41, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2022, č.j. MV-12619-4/P/VR-2022 takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 15. 2. 2022, č.j. MV-12619-4/P/VR-2022, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení 11.228 Kč, a to k rukám zástupkyně žalobkyně Mgr. Lucie Tycové Rambouskové, advokátky. Odůvodnění 1 Žalobkyně se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl její žádost o poskytnutí jednorázového odškodnění dle zákona č. 324/2021 Sb., o jednorázovém odškodnění subjektů dotčených mimořádnou událostí v areálu muničních skladů Vlachovice-Vrbětice a o změně některých zákonů, ve znění do 30. 6. 2022. Žalobkyně totiž dle úřední evidence obyvatel nebyla v rozhodném období od 16. 10. 2014 do 13. 10. 2020 dle § 2 odst. 2 zákona č. 324/2021 Sb. přihlášena k trvalému pobytu v žádné z obcí uvedených v § 3 odst. 2 zákona č. 324/2021 Sb., nebyla tedy osobou oprávněnou ve smyslu § 3 odst. 3 zákona č. 324/2021 Sb. 2 Žalobkyně v žalobě uvedla, že na adrese svého trvalého bydliště nežije, již od roku 2010 fakticky žije a vede společnou domácnost se svým partnerem a společnou nezletilou dcerou v rodinném domě, který je ve výlučném vlastnictví žalobkynina partnera, na adrese Vlachovice 358, Vlachovice, tedy v obci uvedené v § 3 odst. 2 písm. b) zákona č. 324/2021 Sb. Žalobkyně se spolu s rodinou v nemovitosti v obci Vlachovice fakticky vyskytuje, k nemovitosti plní příslušné poplatkové povinnosti, na tuto adresu provádí nákupy spotřebního zboží a má zde doručovací adresu. 3 Žalobkyně pokládala podmínku trvalého pobytu uvedenou v § 3 odst. 3 zákona č. 324/2021 Sb. za nespravedlivou a rozpornou s kautelami ústavního pořádku. Odkázala na účel zákona č. 324/2021 Sb. vyjádřený v důvodové zprávě, dále na to, že se v obci Vlachovice fakticky a trvale zdržovala, a pociťovala tak újmu způsobenou situací v místě. Již během přijímání zákona č. 324/2021 Sb. bylo diskutováno kritérium trvalého pobytu a byly k němu uplatněny výhrady, předmětný zákon byl též přijímán v časové tísni. Neposkytnutí jednorázového odškodnění osobám, které fakticky žily v dotčené lokalitě, ač zde neměly trvalý pobyt, porušuje zásadu rovnosti, neboť tyto osoby utrpěly stejnou újmu jako osoby s trvalým pobytem (u nichž je ostatně otázkou, zda v dotčené lokalitě fakticky pobývaly). Ze zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), přitom nevyplývá povinnost osob zapisovat konkrétní místa, kde se zdržují. 4 Žalobkyně odkázala na zásadu rovnosti a zákaz diskriminace na základě tzv. jiného postavení dle čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, obsaženou i v čl. 14 Evropské úmluvy o lidských právech. Dále poukázala na to, že jiné právní předpisy nespojují vznik jakéhokoli nároku s veřejnosprávním zápisem v úřední evidenci, ale vždy se vznikem újmy (škody) na straně fyzické (příp. právnické) osoby. Také z judikatury Evropského soudu pro lidská práva je zřejmé, že jiným postavením lze v tomto případě rozumět právě i místo trvalého bydliště osoby (rozhodnutí ze dne 16. 3. 2010, č. 42184/05, či ze dne 7. 11. 2013, č. 10441/06). Také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 3. 2007, č. j. 4 As 63/2005-69, dospěl k závěru, že jednání mělo diskriminační povahu, pokud slevu na jízdném mohli uplatňovat toliko občané mající trvalý pobyt v Liberci, zatímco občané ČR a cizinci s trvalým pobytem jinde stejné výhody užívat nemohli. 5 Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, sice ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy jako protiprávní diskriminaci, leč k porušení tohoto principu dojde, pokud s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, je zacházeno rozdílným způsobem, aniž by pro to existovaly objektivní a rozumné důvody (nálezy ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 15/02, a ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/04). Kritérium trvalého pobytu dle žalobkyně nesměřuje k ochraně veřejných hodnot, tedy nepokrývá dostatečně ty osoby, jichž se mimořádná událost fakticky dotkla. V napadeném rozhodnutí tak zcela absentuje vypořádání se s konformitou tohoto kritéria s principem rovnosti. 6 Zákonodárce se omezil na to, že označil toto kritérium za administrativně lépe uchopitelné, méně zatěžující fyzické osoby z hlediska unesení důkazního břemene než v případě faktického bydliště na území obce, a dále jej označil za navazující na systém odškodnění poskytnutého na základě usnesení vlády České republiky č. 1090 ze dne 21. 12. 2015. 7 Zákonodárce mohl dle žalobkyně stanovit podmínku trvalého pobytu, ale aby daný požadavek nevybočil z kritérií demokratického právního státu, měl stanovit rovněž možnosti, jak tuto neexistenci trvalého pobytu překlenout, jestliže se osoba v rozhodném období v dotčené lokalitě fakticky dlouhodobě zdržovala. Kritérium fakticity přitom je českou legislativou ve vztahu k občanům obcí užíváno [srov. zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, či zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních]. Pokud jde o navázání na systém odškodnění na základě usnesení vlády České republiky, žalobkyně takové srovnání nepovažovala za relevantní. Kontinuitu nelze hledat již v samotném nároku, resp. druhu náhrady vzniklé újmy, neboť v citovaném případě se jednalo o odškodnění dle § 29 a 30 zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému, tedy o zcela jiný systém odškodnění podle jiného právního předpisu. Navíc šlo v daném případě o vládní dotační titul. 8 Žalobkyně podotkla, že problematický je též § 6 odst. 5 zákona č. 324/2021 Sb., podle nějž oprávněná osoba nemá nárok na poskytnutí jednorázového odškodnění za tu část rozhodného období, kdy bylo místem jejího trvalého pobytu sídlo ohlašovny obce. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení uvádí toliko to, že z možnosti nárokovat odškodnění nejsou vyloučeny ty osoby, které skutečně bydlí na adrese sídla ohlašovny (např. pokud se v budově sídla úřadu nacházejí byty). 9 Závěrem žalobkyně upozornila, že dne 6. 4. 2022 byl k Ústavnímu soudu podán senátní návrh na přezkum zákona a zrušení některých ustanovení zákona č. 324/2021 Sb. 10 Žalovaný navrhl žalobu zamítnout, přičemž úvodem odkázal na napadené rozhodnutí. Uvedl, že vznik nároku na odškodnění se zakládá na formálním (trvalý pobyt) a nikoliv faktickém kritériu (faktický pobyt), které by dokládalo vznik škody, resp. omezení běžného života. 11 Žalovaný nesouhlasil s názorem žalobkyně, že předmětná právní úprava je v rozporu s ústavním pořádkem. Žalovaný poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/04, dle něhož je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Podmínka trvalého pobytu není podle názoru žalovaného neobhajitelná. Smyslem zákona je, aby odškodnění bylo poskytnuto dotčeným osobám rychle a v řízení, které nebude nijak procesně složité. Z tohoto pohledu je pak kritérium trvalého pobytu zcela legitimní, neboť jej lze v úředních evidencích jednoduše ověřit - není třeba provádět výslechy svědků, dokazování apod. V případě, že by měla být zkoumána fakticita pobytu (navíc zpětně za dlouhé časové období), trval by celý proces výrazně déle, přičemž i na žadatele by byly kladeny zvýšené nároky stran prokazování jejich nároku. Obecně rovněž platí princip, že místem trvalého pobytu se rozumí adresa pobytu občana v České republice, kterou si občan sám zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání, přičemž takovou adresu (místo) trvalého pobytu může mít pouze jednu. Pokud si tedy občan z jakýchkoli důvodů ponechával místo trvalého pobytu jinde než v místě, kde se skutečně zdržoval, pak to bylo jeho volba a nelze přisvědčit tezi, že je diskriminován, resp. že kritérium trvalého pobytu je v rozporu s ústavním pořádkem. 12 Kritérium trvalého pobytu v obci rovněž koresponduje s kritérii, které byly použity již v minulosti při odškodnění poskytnutého na základě usnesení vlády České republiky č. 1090 ze dne 21. 12. 2015, s tím že podle § 16 odst. 1 písm. b) obecního zřízení je občanem obce fyzická osoba, která je v obci hlášena k trvalému pobytu. 13 Žalobkyně ve svém doplňujícím vyjádření upozornila na vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 10/22, s tím, že j