9 As 79/2016 — Nejvyšší správní soud

8 A 39/2020- 32 - text 12 8 A 39/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce proti žalovanému JUDr. J. P., Ph.D., soudní exekutor Exekutorský úřad X se sídlem Y Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 1. 2020, č. j. MSP-670/2018-OED-SEU/24, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalovaný na základě stížnosti JUDr. H. ze dne 5. 12. 2018 na postup žalobce v exekučním řízení vedeném proti povinnému P. N. zahájil vůči žalobci přípisem ze dne 9. 1. 2019 úkony státního dohledu nad exekuční činností podle § 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Předmětem stížnosti byla skutečnost, že měl žalobce (a rovněž i další soudní exekutor) nechat v r. 2011 do katastru nemovitostí zapsat omezení vlastnického práva k nemovitosti, která již předtím byla v rámci exekuce vedené jinou soudní exekutorkou zpeněžena (vlastnické právo tak přešlo z povinného P. N. na vydražitele JUDr. H.). 2. Na základě provedené šetření v rámci státního dohledu dospěl žalovaný ke zjištění, že žalobce vydal dne 18. 4. 2011 exekuční příkaz prodejem podílu povinného (P. N.) na specifikovaných nemovitostech. Podíl povinného přitom již dne 16. 12. 2010 vydražil JUDr. H., přičemž jako nový vlastník byl do katastru nemovitostí zapsán dne 15. 4. 2011. Podle žalovaného tedy žalobce uvedeným exekučním příkazem postihl podíl na nemovitých věcech, který v době jeho vydání již nevlastnil povinný; tím žalobce porušil § 66 odst. 2 a § 46 odst. 1 exekučního řádu a čl. 5 Pravidel profesionální etiky a soutěže exekutorů (dále také jen „první nedostatek“). Vedle toho žalovaný rovněž zjistil, že žalobcem ustanovený zástupce, exekutorský kandidát Mgr. J. K. dne 22. 6. 2011 vydal další exekuční příkaz prodejem podílu povinného na nemovitých věcech. V tomto případě tedy žalobce nezajistil dostatečnou kontrolu nad činností uvedeného zaměstnance, čímž porušil § 13 odst. 1 a rovněž § 66 odst. 2 a § 46 odst. 1 exekučního řádu a čl. 5 Pravidel profesionální etiky a soutěže exekutorů (dále také jen „druhý nedostatek“). Za uvedené nedostatky uložil žalovaný dopisem ze dne 29. 1. 2020 žalobci podle § 7a exekučního řádu výtku (dále také jen „napadené rozhodnutí“). 3. Žalobce s uložením výtky nesouhlasil a podal proti ní dne 30. 3. 2020 k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu podle § 65 s. ř. s. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 4. Žalobce proti napadenému rozhodnutí namítá zaprvé, že žalovaný vykročil z mezí své dohledové pravomoci podle § 7 odst. 2 exekučního řádu. Žalovaný nemůže žalobci vytýkat nezákonnost jím vydaných rozhodnutí; proti nim se mohou účastnící exekučního řízení bránit opravným prostředkem u soudu. Při svém rozhodování je soudní exekutor nezávislý (viz § 2 odst. 1 exekučního řádu) a jeho úkony jsou považovány za úkony soudu (viz § 28 exekučního řádu). V této souvislosti žalobce upozorňuje na rozhodnutí kárného senátu při Nejvyšším správním soudu ze dne 14. 2. 2011, č. j. 14 Kse 6/2010-181. Podle žalobce může žalovaný svou dohledovou pravomoc uplatňovat pouze ve vztahu k těm úkonům exekutora, které nejsou rozhodnutím. 5. Zadruhé žalobce namítá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno po uplynutí subjektivní i objektivní prekluzivní lhůty. Žalobce konkrétně argumentuje, že sice exekuční řád od 1. 1. 2013 neobsahuje subjektivní prekluzivní lhůtu k rozhodnutí dohledového orgánu o tom, že byl spáchán kárný delikt. Nicméně Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 10. 9. 2019, č. j. 15 Kse 5/2018-135, dovodil, že absence takové lhůty v kárném řízení s exekutory není nijak odůvodněna, a to zejména při porovnání s pravidly kárné odpovědnosti příbuzných profesí (soudci, notáři, státní zástupci), což je v rozporu s pravidly neakcesorické rovnosti podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod („Listina“) ve spojení s čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech („MPOPP“). Z tohoto důvodu je kárný žalobce i ve věcech kárných provinění soudních exekutorů vázán při podání kárné žaloby subjektivní prekluzivní lhůtou v délce trvání 6 měsíců, viz § 9 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů (dále jen „kárný řád“). Pokud jde o objektivní prekluzivní lhůtu, tak žalobce odkazuje na úpravu této lhůty ve vztahu k závažnějším kárným deliktům soudních exekutorů v § 116 odst. 14 exekučního řádu, podle něhož činí objektivní prekluzivní lhůta k podání návrhu na zahájení kárného řízení 3 roky od spáchání kárného provinění. 6. Žalobce s odkazem na uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 15 Kse 5/2018 dovozuje, že jak uvedená subjektivní lhůta, tak uvedená objektivní lhůta se použije i v případě ukládání výtek podle § 7a exekučního řádu. Podle žalobce by bylo nelogické a v rozporu s principem proporcionality, pokud by na jedné straně platily prekluzivní lhůty pro rozhodnutí o závažném provinění, ale současně neplatily pro drobná provinění. Uvedený rozdíl by mohl být kárnými žalobci zneužíván; na základě uložené výtky by totiž bylo možné dovozovat recidivu. 7. Závěrem žalobce upřesňuje okolnosti vydání napadeného rozhodnutí. Žalobce byl potrestán za provinění, kterého se dopustil dne 18. 4. 2011 (první nedostatek) a dne 22. 6. 2011 (druhý nedostatek). O vytýkaných skutcích se žalovaný dozvěděl dne 5. 12. 2018 (doručení stížnosti), nejpozději potom dne 24. 4. 2019, kdy mu žalobce odeslal exekuční spisy. Subjektivní lhůta tedy uplynula nejpozději dne 22. 10. 2019. 8. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 5. 6. 2020 k první žalobní námitce uvedl, že podle § 7 odst. 2 exekučního řádu mu náleží pravomoc při výkonu státního dozoru prověřovat zákonnost postupu soudního exekutora. Napadeným rozhodnutím přitom nebylo zasaženo do rozhodovací činnosti žalobce jakožto soudního exekutora a nebyl ani vyloučen přezkum této činnosti exekučním soudem. Žalovaný v této souvislosti odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se nezákonného postupu soudních exekutorů při výkonu jejich exekutorské činnosti (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 14 Kse 2/2014, 14 Kse 4/2014, 15 Kse 11/2015, 15 Kse 2/2017, 14 Kse 2/2017 nebo 14 Kse 1/2018). Pokud může být nezákonný postup předmětem kárného řízení, potom za něj (při užití logického argumentu a fortiori) může být uložena i výtka, která je svou povahou opatřením nejmírnějším. Navíc v době vydání exekučních příkazů proti nim nebyl přípustný opravný prostředek (viz znění § 47 odst. 3 exekučního řádu účinné do 14. 7. 2011). 9. Ke druhé žalobní námitce potom žalovaný uvádí následující: Ve vztahu k subjektivní prekluzivní lhůtě, že není na místě analogicky aplikovat pravidlo zakotvené v § 9 odst. 1 kárného řádu; toto pravidlo se aplikuje na podání návrhu na zahájení kárného řízení, nikoliv na uložení výtky (aplikaci uvedené subjektivní lhůty nelze dovodit ani z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 15 Kse 5/2018). Žalovaný dále upozorňuje na odlišnost institutu výtky podle § 7a exekučního řádu oproti institutu kárného deliktu, o němž je rozhodováno v kárném řízení. Uložení výtky nemá zásadně sankční charakter, ale je spíše upozorněním soudního exekutora na to, že postupoval nesprávně (charakter výtky je tedy spíše preventivní). Podle žalovaného ale platí, že by výtka měla být uložena v přiměřené době poté, co se dohledový orgán dozvěděl o relevantních skutkových okolnostech (srov. analogicky závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 27. 7. 2011, č. j. 6 As 15/2011-76). Žalovaný konkrétně uvádí, že se o nedostatcích v činnosti žalobce poprvé kuse dozvěděl ve stížnosti ze dne 5. 12. 2018; o všech okolnostech podstatných pro posouzení věci se ale dozvěděl až dne 5. 8. 2019, kdy žalobce odpověděl na jeho výzvu k doplnění vyjádření. 10. Pokud jde o objektivní prekluzivní lhůtu, tak žalovaný dále konstatuje, že zákon pro uložení výtky podle § 7a exekučního řádu takovou lhůtu nestanoví; není ani na místě analogicky aplikovat tříletou objektivní lhůtu podle § 116 odst. 14 exekučního řádu. Výtka byla v tomto případě uložena v přiměřené době; dohledová činnost žalovaného nad soudními exekutory není soustavná, je tedy logické, že se žalovaný dozvídá o jejich pochybeních – i s ohledem na délku exekučních řízení – až s určitým odstupem (zejména na základě podnětů od třetích osob). V posuzované věci sice byly exekuční příkazy vydány již v r. 2011, nicméně nemovitý majetek byl na jejich základě postižen až do 23. 7. 2018, kdy byly zrušeny. Až do této doby tedy trval nezákonný zásah žalobce do práv vydražitele (JUDr. H.); na nedostatky za které výtka uložena tedy nelze nahlížet jako na izolovaná pochybení, ale je třeba je naopak hodnotit jako trvající jednání. K uložení výtky došlo necelých 19 měsíců po s