2 Azs 390/2018 — Nejvyšší správní soud

10 A 102/2022- 88 - text 14 10 A 102/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a JUDr. Jaromíra Klepše ve věci žalobce: K.-E. C. zastoupen advokátem JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D. sídlem Na Podkovce 281/10, 147 00 Praha 4 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra č. j. MV-129399-3/SO-2022 z 13. 9. 2022 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci a napadené rozhodnutí. 1. Jádrem sporu je posouzení splnění podmínek pro provedení nového řízení a vydání nového rozhodnutí ve smyslu § 101 písm. b) ve spojení s § 102 odst. 9 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, o žádosti E. C., narozeného X, zemřelého X, (dále jen „žadatel“), o zachování československého státního občanství podle § 2 ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, (dále jen „dekret“) podané 13. 11. 1945, která byla pravomocně zamítnuta rozhodnutím ministra vnitra č. j. VS-335/RK/3-2004 ze 17. 2. 2005 (dále jen „původní žádost“ a „původní rozhodnutí“). Konkrétně je spor o to, zda žadatel splnil požadavek dekretu na činnou účast v boji za osvobození Československé republiky. 2. Původní rozhodnutí bylo vydáno v řízení, jehož účastníkem již byl – po zásahu Ústavního soudu v podobě nálezu IV. ÚS 114/96 z 25. 9. 1997 – žalobce jakožto žadatelův právní nástupce. Žalobce podal proti rozhodnutí správní žalobu, avšak nakonec s ní nebyl úspěšný (rozsudek městského soudu č. j. 11 Ca 82/2005-87 z 11. 11. 2005; rozsudek NSS č. j. 3 As 8/2006-136 z 25. 4. 2007; usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1658/07 z 13. 9. 2007). Poté žalobce požádal o povolení obnovy původního řízení, avšak ani s tímto návrhem nakonec nebyl úspěšný (rozsudek městského soudu č. j. 8 A 129/2015-70 z 27. 5. 2016; rozsudek NSS č. j. 8 As 144/2016-93 z 30. 11. 2017; usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 562/18 z 18. 6. 2019). 3. Následně žalobce požádal 18. 1. 2019 o vydání nového rozhodnutí o původní žádosti. Žalovaný řízení o této žádosti usnesením z 30. 7. 2019 zastavil podle § 102 odst. 4 správního řádu, protože neshledal důvody pro zahájení nového řízení, a ministr vnitra se s tímto postupem v rozhodnutí z 13. 11. 2019 ztotožnil. Toto rozhodnutí napadl žalobce správní žalobou, které městský soud rozsudkem č. j. 15 A 4/2020-158 z 10. 2. 2022 vyhověl, zrušil rozhodnutí ministra vnitra i žalovaného a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Důvodem byla skutečnost, že správní orgány při vypořádání některých důkazních návrhů, jimiž chtěl žalobce prokázat žadatelovu činnou účast v boji za osvobození republiky (notářské zápisy o prohlášení J. N. z 21. 11. 2003, R. M. z 11. 2. 2008 a J. P. z 12. 2. 2008; oběžník Ministerstva vnitra č. 20 z 24. 8. 1945; výnos Ministerstva vnitra z 2. 5. 1946, zveřejněný v jeho věstníku č. 5/1946; poukaz na porušení zásady rovnosti s ohledem na posouzení shodné žádosti B. M.), nehodnotily jejich obsah z hlediska důvodnosti původní žádosti. Namísto toho se spokojily poukazem na dřívější soudní rozhodnutí, která hodnotila výlučně relevanci těchto důkazních prostředků z hlediska obnovy původního řízení, včetně možnosti uplatnit je již v řízení o původní žádosti, tedy z hlediska pro nynější řízení bezvýznamného. Žalovaný poté posoudil žalobcovu žádost o nové rozhodnutí znova, a usnesením č. j. MV-145198-47/VS-2018 z 16. 6. 2022 řízení o ní opětovně zastavil. Žalobce podal proti tomuto usnesení rozklad, jejž ministr žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a usnesení žalovaného potvrdil. 4. Ministr se při hodnocení jednotlivých důkazů ztotožnil s názorem žalovaného. Předeslal, že všechny nově uvedené skutečnosti, obsažené v předložených důkazech, byly zachyceny až s téměř šedesátiletým odstupem od rozhodných událostí. K dobovým důkazům relevantním z hlediska posouzení žadatelovy činné účasti v boji za osvobození republiky se správní orgány a soudy již několikrát vyjádřily a shodně konstatovaly, že nejsou dostačující pro zachování žadatelova občanství. Ministr též konstatoval, že všechny tři výpovědi se vyznačují vzácnou vzájemnou shodou a jsou s nebývalou přesností zaměřeny pouze na tři okolnosti žadatelova jednání (skrýš zbraní, ilegální vysílačku a poskytnutí zbraní francouzským válečným zajatcům). Chybí jim další návaznost na předchozí i následné události té doby, a mají tak pouze nahradit relevantní svědectví neposkytnutá bezprostředně po skončení války v řízení o původní žádosti. Zároveň ministr ve shodě s žalovaným podotkl, že nová prohlášení se plně neshodují s výpověďmi v původním řízení, což je zarážející zejména proto, že pocházejí částečně od týchž osob, a nekorespondují ani s žadatelovou původní žádostí, přestože nepochybně bylo v jeho zájmu uvést vše, co mu mohlo být ku prospěchu. Kromě toho ani tato prohlášení nejsou natolik konkrétní, aby žadatelovo chování naplnilo znaky činné účasti v boji za osvobození republiky, jak je vymezila rozhodovací praxe poválečného Nejvyššího správního soudu. Úryvky z knihy „Jejich stín kráčí s námi“ pak o žadatelových činech nevypovídají vůbec nic. Ministr neshledal ani důvod odchýlit se od svých dřívějších závěrů ohledně prozatímního osvědčení o zachování žadatelova občanství dle § 2 odst. 2 dekretu, z jehož existence by se dalo na splnění podmínek dekretu částečně usuzovat. Nově předložený oběžník a výnos Ministerstva vnitra nezměnily nic na tom, že podle veškerých dostupných důkazů nebylo toto osvědčení žadateli vydáno. Případ B. M. pak není s tím žadatelovým srovnatelný zejména proto, že jeho činy dokládaly dobové důkazy poskytnuté osobami, které k němu nebyly v zaměstnaneckém nebo podobném vztahu, a protože jednomyslně kladné stanovisko k jeho žádosti udělil protifašistický výbor. Žalobcova žádost tak neodůvodňuje zahájení nového řízení o žadatelově žádosti o zachování jeho československého občanství. II. Řízení před soudem. 5. Žalobce v žalobě namítl, že žalovaný vykládá podmínky činné účasti v boji za osvobození republiky nepřiměřeně restriktivně. Žalobce předeslal, že také NSS při přezkumu původního rozhodnutí uznal, že žadatel zůstal Československé republice věrný, smýšlel protinacisticky a prokázal vysoké morální kvality, což žalobce v žalobě demonstroval řadou příkladů. V nynějším řízení pak žalobce dle svého přesvědčení novými listinami prokázal, že žadatel opakovaně naplnil kritéria nastavená poválečným Nejvyšším správním soudem pro zachování občanství, když pomohl francouzským zajatcům k útěku, vybavil je automobilem, zbraněmi a municí, ukrýval zbraně a vysílačky pro využití v odboji a hmotně zabezpečoval rodiny vězněných. Tyto skutky přitom zapadají do žadatelova celkového postoje a snažení během okupace i v letech před válkou. Žalobce v této souvislosti poukázal na rozhodnutí žalovaného z 13. 7. 2021 o zachování československého občanství B. M., jehož činná účast v boji za osvobození republiky spočívala jednak ve vědomém umožnění činnosti ruských vojáků v jeho lesích, jednak v poskytnutí zbraně a střeliva blíže neurčené odbojové skupině. Tuto podmínku je proto třeba považovat za splněnou také u E. C., jenž rovněž usnadnil bojovou činnost těch, kteří zápolili s okupantem. Žalovaný však nepřistoupil k oběma případům rovným způsobem a jím zjištěné rozdíly nelze považovat za rozhodující; služba žadatelových synů ve Wehrmachtu pak nemůže být přičítána k tíži nikomu jinému. Napadené rozhodnutí tak odporuje ústavně chráněnému principu právní jistoty, jehož součástí je povinnost správních orgánů posuzovat obdobné případy obdobným způsobem. 6. Žalobce se též ohradil proti hodnocení nových prohlášení, předložených ve formě notářských zápisů, jehož účelem je zabránit zjištění skutkového stavu v žadatelův prospěch. Tato prohlášení mají oporu rovněž v publikaci „Jejich stín kráčí s námi“, nehledě na to, že o pomoci francouzským zajatcům hovořili již svědkové v roce 1945. Žalobce poukázal na vysoký morální kredit všech svědků, jejž dokládají předložená prohlášeních dalších osob. Pokud se některá svědectví z roku 1945 výslovné nezmiňují o tom, že žadatel pomáhal odboji, nelze bez dalšího dovodit, že tak nečinil; takovou pomoc ani výslovně nepopírají. Žadatelovo rozhodnutí (ne)uvést jakoukoli informaci v turbulentní době bezprostředně po konci 2. světové války bylo vedeno radou motivací, které nelze z dnešního pohledu identifikovat, natož hodnotit. Žalobce přesto nabídl vysvětlení, že žadatel mohl o své podpoře komunistického odboje pomlčet proto, aby si nezadal před americkými úřady a armádou, na nichž byla jeho rodina závislá. Kromě toho žadatel svou aktivní roli v boji za osvobození v žádosti z 13. 11. 1945 zcela nepominul, naopak v ní podrobně popsal svou pomoc francouzským válečným zajatcům, která nebyla z hled