4 As 238/2016 — Nejvyšší správní soud

10 Ad 3/2022- 33 - text 10 10 Ad 3/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobce: Mgr. M. P. zastoupený JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem sídlem Václavské náměstí 819/43, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministr vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 10. 1. 2022, č. j. MV-156978-7/SO-2021 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. Rozhodnutím ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ve věcech služebního poměru ze dne 5. 8. 2021, č. j. OSZ-133074-43/D-Ni-2021 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) byla žalobci podle § 213 a § 206 a 207 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v platném a účinném znění (dále jen “zákon o služebním poměru”), stanovena povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané na výsluhovém příspěvku za dobu od 1. 4. 2007 do 31. 8. 2020 v celkové výši X Kč. 2. Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí ministra vnitra ze dne 10. 1. 2022, č. j. MV-156978-7/SO-2021(dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí. II. Napadené rozhodnutí 3. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve zrekapituloval předchozí průběh správního řízení, především uvedl, že ke dni 1. 4. 2007 skončil služební poměr žalobce jako příslušníka Policie České republiky, přičemž žalobce požádal ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra o přiznání příspěvku za službu ve smyslu zákona o služebním poměru, a to od 1. 4. 2007. Rozhodnutím ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 30. 7. 2007, č. j. OSZ-133074/VO-Bu-2007, byl žalobci podle § 116 a § 117 v návaznosti na § 226 větu druhou zákona o služebním poměru přiznán výsluhový příspěvek ve výši X Kč měsíčně. Ve věci bylo zjištěno, že žalobce je ode dne 1. 4. 2007 ve služebním poměru vojáka z povolání, rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 10. 9. 2020, č. j. OSZ-133074-21/D-Ni-2020, bylo tudíž podle § 162 odst. 2 zákona o služebním poměru rozhodnuto o zániku nároku na výplatu výsluhového příspěvku, a to dnem 1. 4. 2007. Prvostupňovým rozhodnutím následně správní orgán prvního stupně stanovil povinnost žalobce vydat bezdůvodné obohacení získané na výsluhovém příspěvku za dobu od 1. 4. 2007 do 31. 8. 2020 v celkové výši X Kč. 4. Ministr vnitra dospěl k závěru, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem o služebním poměru. Zůstává prokázanou skutečností, že žalobce byl ke dni 1. 4. 2007 přijat do služebního poměru vojáka z povolání, a nebylo zjištěno, že by tuto skutečnost oznámil bezpečnostnímu sboru nebo odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra. Žalobci tak k tomuto dni nevznikl nárok na výplatu výsluhového příspěvku, jeho výplata mu tak nenáleží a vyplacené částky se ve smyslu § 213 zákona o služebním poměru staly bezdůvodným obohacením, které je žalobce s odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2006, č. j. 11 Ca 158/2005-72, povinen vrátit. Po dobu trvání opětovného služebního poměru výsluhový příspěvek nelze pobírat a v procesní rovině se to projeví v tom, že služební funkcionář je povinen ex offo rozhodnout o tom, že výplata výsluhového příspěvku již příslušníkovi dále nenáleží (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 238/2016-42). Je proto zřejmé, že v případě žalobce se jedná o plnění bez právního důvodu podle § 213 zákona o služebním poměru, které má povinnost vrátit, a ředitel odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra má povinnost vrácení neoprávněně vyplacených částek požadovat. 5. K promlčení práva na vrácení bezdůvodného obohacení uvedl ministr vnitra následující. Ustanovení § 213 zákona o služebním poměru nestanoví vlastní promlčecí lhůtu, postupuje se proto podle obecného ustanovení § 207 téhož zákona, a to s odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2015, č. j. 8 Ad 16/2012-47. Podle tohoto ustanovení činí lhůta pro uplatnění peněžitých nároků ze služebního poměru tři roky. Žalobci bylo poskytnuto plnění v celkové výši X Kč, které mu bylo vypláceno v měsíčních splátkách od dubna 2007 do srpna 2020. Nabytím právní moci rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 10. 9. 2020, č. j. OSZ-133074-21/D-Ni-2020, kterým byl deklarován zánik nároku na výplatu výsluhového příspěvku, se takto vyplacená částka stala bezdůvodným obohacením, a zároveň začala běžet lhůta pro uplatnění nároku bezpečnostního sboru na jeho vydání. Tento nárok uplatnil ředitel odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra zahájením řízení o vydání bezdůvodného obohacení. K promlčení nároku proto nedošlo a námitka promlčení je v tomto směru nedůvodná. V této souvislosti ministr vnitra odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2013, č. j. 9 Ca 214/2009-51, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2021, č. j. 3 Ad 10/2018-36. Pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení je v ustanovení § 207 odst. 1 zákona o služebním poměru stanovena subjektivní promlčecí lhůta v délce tří let, která plyne od doby, kdy se služební funkcionář dozvěděl o vzniku bezdůvodného obohacení. Objektivní lhůta v daném ustanovení stanovena není, přičemž pokud by zákonodárce měl v úmyslu ji stanovit, učinil by tak jako v případě promlčení uplatnění nároku na náhradu škody podle § 207 odst. 3 citovaného zákona. 6. V závěru napadeného rozhodnutí ministr vnitra posuzoval, zda správní orgán prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením § 180 zákona o služebním poměru, přičemž protizákonnost neshledal. III. Žaloba 7. Žalobce v podané žalobě po stručné rekapitulaci průběhu správního řízení nejdříve uvedl, že skutečnost, že došlo ke skartaci pro věc velmi důležitých dokumentů, nelze přičítat k tíži žalobce. Vlivem špatné procesní erudice administrativy bezpečnostního sboru byla žádost o výsluhový příspěvek podaná na nevhodném formuláři, čímž došlo k vydání výsluhových náležitostí. V případě, že by žalobci byl dodán vhodný formulář, k jejich vydání by nedošlo. 8. Žalobce uvedl, že se dle jeho názoru nejednalo o plnění bez právního důvodu. Právní důvod totiž i nadále trvá, když rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 30. 7. 2007, č. j. OSZ-133074/VO-Bu-2007, nikdy nebylo zrušeno, a nedošlo tak k naplnění zákonných podmínek bezdůvodného obohacení. 9. Argumentace žalovaného týkající se promlčecí lhůty je dle žalobce nepřesvědčivá. Podle žalobce by se v daném případě měla aplikovat promlčecí lhůta uvedená v § 207 odst. 2 zákona o služebním poměru, neboť se jedná o opakující se dávky. Jedná se o pravidelné měsíční výsluhy a nikoliv o jednu částku, u níž by promlčecí lhůta ve vztahu k celé částce počala běžet dnem, kdy by takové bezdůvodné obohacení vzniklo. Jednotlivé opakující se platby výsluhových příspěvků se však dle žalobce promlčují každá zvlášť. V § 207 odst. 1 i 2 citovaného zákona se dle žalobce jedná o objektivní promlčecí lhůty. K tomuto závěru lze dospět i jazykovým výkladem ustanovení § 207 odst. 2, neboť tato lhůta je navázána na splatnost jednotlivých opětujících se plnění a nikoli na vědomost osoby, která by takovou pohledávku měla. Stěžejní je tak okamžik splatnosti pohledávky. 10. Žalobce je přesvědčen, že žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí ohledně promlčecích lhůt nepodložená tvrzení, a způsobuje tak vadu nepřezkoumatelnosti. Tvrzení žalovaného, že v ustanovení § 207 odst. 1 zákona o služebním poměru je stanovena subjektivní promlčecí lhůta v délce 3 roky, která plyne od doby, kdy se služební funkcionář dozvěděl o vzniku bezdůvodného obohacení, považuje žalobce za nepravdivé, neboť v daném ustanovení nic není a naopak je v něm uvedeno „není-li stanoveno jinak“. IV. Vyjádření žalovaného k žalobě 11. Městský soud v Praze vyzval žalovaného k vyjádření k žalobě. Za stranu hájící postoj žalovaného se vyjádřil odbor sociálního zabezpečení ministerstva vnitra dne 28. 3. 2022 pověřený k jednání před soudy. Odkázal k námitce, týkající se špatného procesního postupu při skartaci a vydání formuláře, na znění § 180 zákona o služebním poměru. Žalobce tvrdil, že splnil oznamovací povinnost podle § 163 odst. 2 citovaného zákona, ředitel odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra však provedl šetření na útvaru posledního služebního zařazení žalobce i v Archivu Policie České republiky a zjistil, že se tam dokumenty o tomto tvrzení nenacházejí. Žalobce zároveň žádné důkazy prokazující jeho tvrzení nedoložil, a nepotvrdil ho ani výslech svědka – tehdejšího velitele jednotky, u níž byl žalobce zařazen. Následně bylo provedeno šetření u Hlavního ve