2 Afs 24/2007 — Nejvyšší správní soud

14 Af 31/2021- 62 - text 10 14 Af 31/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Karly Cháberové a soudců Štěpána Výborného a Martina Bobáka ve věci žalobkyně: Česká spořitelna, a.s., IČO 45244782 sídlem Olbrachtova 1929/62, 140 00 Praha 4 zastoupena advokátem Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D. sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2021, č. j. 11907/21/5200-11431-711413 takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 23. 4. 2021, č. j. 11907/21/5200-11431-711413, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 11 228 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Františka Korbela, Ph.D., advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh řízení před správními orgány 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“ či „rozhodnutí“), kterým žalovaný z části změnil rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu (dále jen „správce daně“) ze dne 22. 5. 2019, č. j. 93324/19/4200-13781-050632 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a v ostatním ponechal prvostupňové rozhodnutí beze změny. V rámci daňového řízení správce daně doměřil žalobkyni daň z příjmů právnických osob za období roku 2013 a současně jí stanovil povinnost zaplatit penále. 2. Žalovaný k odvolání žalobkyně prvostupňové rozhodnutí změnil v dílčím rozsahu. Konkrétně snížil doměřenou daň, pokud jde o uplatněný odpočet na podporu výzkumu a vývoje podle § 34 odst. 4 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Tato změna výroku prvostupňového rozhodnutí není předmětem žaloby. 3. Naopak potvrdil závěry správce daně, pokud se jedná o neuznané snížení základu daně podle § 20 odst. 8 zákona o daních z příjmů. Žalobkyně v daňovém přiznání snížila základ daně o částku 1 086 570 000 Kč, která představovala dar poskytnutý Nadaci Depositum Bonum, (dále jen „nadace“). Správce daně vyhodnotil, že nešlo o dar, jenž by svým užitím naplňoval zákonné ustanovení § 20 odst. 8 zákona o daních z příjmů. Vyšel ze zjištění, že nadace převážnou částí daru zvýšila své nadační jmění, které dále investovala do nákupu cenných papírů. Takové užití daru neodpovídá znění zákona. Dar totiž nebyl využit na účely taxativně vymezené zákonem, tedy pro dobročinné účely, na podporu vědy, výzkumu, kultury, vzdělávání atd. Dále správce daně poukázal i na personální propojení statutárních orgánů žalobkyně a nadace. 4. Žalovaný potvrdil závěry správce daně, že užití daru nadací pro investiční účely není v režimu § 20 odst. 8 zákona o daních z příjmů možné. Žalobkyně nemůže uplatnit snížení základu daně o hodnotu daru, neboť dar nebyl využit přímo k zákonem stanoveným účelům. Žalobkyně proto na snížení základu daně nemá nárok a správce daně postupoval správně, když jí daň včetně penále doměřil. 5. Ke skutkovému základu věci, o němž není mezi stranami sporu, lze shrnout následující. Po zrušení anonymních vkladních knížek v roce 2002 proběhla desetiletá promlčecí lhůta pro výplatu zůstatků vkladů na nich. Tato promlčecí lhůta uplynula k 31. 12. 2012. Veškeré nevyzvednuté vklady se staly výnosem (příjmem) žalobkyně. Ta se rozhodla věnovat tyto prostředky na veřejně prospěšné účely. Za tím účelem zřídila nadaci, jež bude prostředky v rámci svého nadačního jmění spravovat a rozdělovat na stanovený dobročinný účel, který vyplývá ze statutu nadace. Na základě darovací smlouvy ze dne 18. 3. 2013 (dále jen „darovací smlouva“) žalobkyně darovala nadaci částku 1,45 miliardy Kč. Tento dar pak v rámci daňového přiznání za rok 2013 odečetla z daňového základu v maximální výši. Nadace o část poskytnutého daru zvýšila své nadační jmění. To investovala do nákupu cenných papírů (převážně podílových listů, státních a spořících dluhopisů). K nákupu i správě portfolia zmocnila žalobkyni na základě smlouvy o obhospodařování cenných papírů ze dne 20. 3. 2013 (dále jen „smlouva o cenných papírech“). II. Podání účastníků 6. Žalobkyně označila napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť spočívá na nesprávném výkladu § 20 odst. 8 zákona o daních z příjmů. Nezákonnost namítla i z důvodu, že žalovaný odmítl její odvolací argumentaci, podle níž by bylo možné na skutkový základ použít alternativně i ustanovení § 24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů. Rozhodnutí je dle názoru žalobkyně nepřezkoumatelné z důvodu jeho vnitřní rozpornosti. 7. Na úvod žalobkyně zdůraznila, že v souzené věci jde o dar mimořádně vysoké hodnoty. Žalobkyně se cítí být ze strany správce daně postižena právě za to, že darovala na dobročinné účely natolik vysokou částku, že ji nelze jednorázově spotřebovat tak, jak to předpokládá žalovaný. U částky převyšující jednu miliardu Kč je neúčelné a prakticky i nemožné trvat na jednorázovém „utracení“ na konkrétní účel. Naopak, rozmnožení darované hodnoty investicí do cenných papírů lépe poslouží sledovanému účelu, tedy dlouhodobé podpoře vzdělání, vědy a výzkumu. Na nákup cenných papírů z daru navíc nelze pohlížet jako na jeho spotřebování (užití, dispozici), ale je obdobou uložení prostředků, jako je tomu například u vložení darované částky na termínovaný bankovní účet. Optikou žalovaného by pak každá taková transakce s darovanou částkou na straně obdarovaného představovala rozpor s § 20 odst. 8 zákona o daních z příjmů. 8. Dle žalobkyně se v odůvodnění rozhodnutí odráží nepochopení fungování nadace. Žalobkyně zdůrazňuje, že nadace má ve statutu pevně stanoven účel, jímž je podpora vzdělání, vědy a výzkumu. Její podstatou je dále dlouhodobost. Z právní formy nadace také vyplývá, že zneužití nadačního jmění, tedy vynaložení na jiné než stanovené účely, je prakticky vyloučeno. To, že nadace dar vložený do nadačního jmění obratem investovala do nákupu cenných papírů, sledovalo výhradně účel rozmnožení nadačního jmění a jeho ochranu před znehodnocením. Mělo zajistit jeho trvalost, udržitelnost a dlouhodobé fungování nadace. Nejednalo se o žádné zneužití, ale naopak o správu jmění v duchu zásady péče řádného hospodáře. 9. Dále je dle názoru žalobkyně rozhodnutí vnitřně rozporné a žalovaný v něm dospěl k závěru, který popírá jeho vlastní skutková zjištění. Vychází z prvotního zjištění, že dar v celkové hodnotě 1,45 mld. Kč nadace rozdělila tak, že část v hodnotě 1 322 500 000 Kč připadla na nadační jmění, jež dále použila k nákupu cenných papírů. Zbývající část v hodně 217 500 000 Kč se stala součástí ostatního majetku nadace. Pokud žalovaný neuznal odpočet daru z důvodu, že byl užit k nákupu cenných papírů, měl v souladu s tímto svým závěrem uznat alespoň dílčí část, jež zůstala neinvestována a nadace ji měla možnost užít přímo ke své činnosti. To však žalovaný v rozhodnutí neučinil a popřel tak své vlastní závěry. Rozhodnutí je proto v této části vnitřně rozporné a nepřezkoumatelné. 10. Dle žalobkyně žalovaný nesprávně vyložil § 20 odst. 8 zákona o daních z příjmů, i pokud jde o okamžik vzniku nároku na odpočet. Žalobkyně je toho názoru, že předmětné ustanovení zakotvuje vznik nároku na odpočet již k okamžiku poskytnutí daru. To dle ní potvrzuje i Pokyn Generálního ředitelství D-6 (dále jen „pokyn GFŘ“). Žalovaný oproti tomu zastává názor, že rozhodným je až využití daru obdarovaným na dobročinný účel. O tom pak správce daně může vést další šetření. Žalobkyně se brání tím, že žalovaný směšuje pojmy „poskytnutí daru“ dárcem a „využití daru“ obdarovaným. 11. Žalobkyně namítá, že zkoumání toho, jak přesně byly prostředky z daru nadací použity, je nadbytečné. Odporuje to totiž znění § 20 odst. 8 zákona o daních z příjmů, neboť základní tam stanovená podmínka pro odpočet ze základu daně byla žalobkyní splněna již okamžikem, kdy dar poukázala na účet nadace. Užití daru v tak vysoké hodnotě jako v souzené věci může trvat desítky let. Dle žalobkyně by použitý výklad zákona znemožnil odečtení daru poskytnutého ke konci zdaňovacího období, neboť by již během něj nemohl být využit. 12. Žalobkyně dále namítá, že žalovaný nesprávně zatížil žalobkyni důkazním břemenem, pokud požadoval prokázání, jak konkrétně nadace dar využila. Konkrétní způsob užití daru tíží v důkazní rovině obdarovanou nadaci a jeho prokázání by bylo významné v rámci jiného typu řízení, a sice o osvobození nadace od daně z příjmů podle § 19b odst. písm. 2. b) zákona o daních z příjmů. To však není předmětem souzené věci a nijak to nesouvisí s daňovou povinností žalobkyně. 13. Žalobkyně považuje výklad § 20 odst. 8 zákona o daních z příjmů, jak jej provedl žalovaný, za nepřípustně zužující. Žalovaný opomíjí zákonem obecně vyjádřený dobročinný účel poskytnutí daru a naopak požaduje, aby byly darované prostředky přímo spotřebovány. To však odporuje vůbec principu fungování nadací. Jde o výklad nesprávný, protože by v krajním případě znamena