16 Ad 19/2020

Žalobce se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce ČR - krajské pobočky pro hl. m. Prahu, č. j. 1081/2020/AAF ze dne 10. 1. 2020, kterým nebyla žalobci přiznána dávka pomoci v hmotné nouzi doplatek na bydlení.

Žalobce namítá, že závěry žalovaného nemohou obstát. Žalovaný měl konkrétně uvést, že správní orgán I. st. správně stanovil částku živobytí, ale nesprávně stanovil započitatelný příjem. Dále konstatoval, že nárok na doplatek na bydlení nevznikl, neboť započitatelný příjem přesáhl částku živobytí, jakož i její 1,3 násobek. Žalovaný se nevypořádal se zákonností požadavku na sociální šetření, ani s tím, že žalobci přísluší zvýšení životního minima a plná částka živobytí 7 060,-Kč, respektive, že je osobou v hmotné nouzi z důvodu aktivního hledání zaměstnání, snahy o řešení odpovídající závažnému zdravotnímu stavu. Pominul porovnání příjmů s náklady na bydlení, které v daném období činily částku ve výši 13 200,-Kč. Žalovaný při aplikaci § 33 odst. 2 zákona č. 111/2006 Sb. o pomoci v hmotné nouzi (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“ či „zákon“) porovnává započitatelný příjem s přiměřenými náklady na bydlení, místo, aby je porovnal s odůvodněnými náklady na bydlení. Text § 33 odst. 2 uvedeného zákona sice neobsahuje nic o tom, že započitatelný příjem má být snížen o náklady na bydlení, ale ze smyslu zákona je zřejmé, že příjem ve smyslu daného ustanovení musí být porovnáván až po odečtení nákladů na bydlení, porovnávat započitatelný příjem bez zohlednění nákladů na bydlení je dle žalobce nesmysl. Je-li předmětné ustanovení výjimka, respektive dobrodiní z § 33 odst. 1 zákona, je zřejmé, že nemůže stanovit přísnější podmínky. Musí se ale jednat o odůvodněné, nikoli jen přiměřené náklady na bydlení. Okolnost, že do textu ust. odst. 2 nebyla zařazena slova "po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení", je legislativně-technická chyba. Řešení představuje postup popsaný v nálezu Ústavního soudu č. j. Pl. US 21/96 ze dne 4. 2. 1997, o odchýlení se od doslovného znění, vyžaduje-li to smysl ustanovení. Ani na tento argument žalovaný nereagoval. Pokud se odečte od započitatelného příjmu 14 745 Kč částka za bydlení 13 200,-Kč, zbyde 1 545,-Kč tj. matce a žalobci nezůstane ani existenční minimum, pokud by se odečítaly pouze normativní náklady tj. 11 444,-Kč (vl. nar. č. 320/2018 Sb.), zbyde 3 301,-Kč, tj. o 3 759,-Kč méně, než je částka živobytí. Tolik by měla činit nejméně výše dávky. Sečtou-li se příjmy žalobce a matky bez redukcí, tj. 6 550,-Kč a 11 881,-Kč a odečtou-li se náklady na bydlení, zůstane 5 231,-Kč, což je částka o cca 1 800,-Kč nižší, než je částka živobytí. I z toho je zřejmý stav hmotné nouze, resp. nutnost ústavně konformního výkladu rozhodných ustanovení zmíněného zákona.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Částka živobytí žalobce byla stanovena podle § 24 odst. 1 písm. g) zákona o pomoci v hmotné nouzi jako částka existenčního minima 2 200,- Kč, se zvýšením z důvodu dietního stravování 1 090,-Kč, za uplatnění pohledávek dle § 27 odst. 1 písm. b) zákona 189,-Kč, za majetek dle § 26 odst. 1 písm. a) zákona ve výši 189,-Kč, ve výši 3 668,-Kč. Částka živobytí společně posuzované osoby byla stanovena dle § 24 odst. 1 písm. a) zákona jako částka životního minima 3 140,-Kč. Částka živobytí činí celkem 6 808,-Kč. Příjem žalobce a společně posuzované osoby tvoří invalidní důchod žalobce ve výši 6 550,-Kč měsíčně, starobní důchod společně posuzované osoby ve výši 11 881,-Kč měsíčně, které se pro potřeby zjištění nároku na dávku započítávají dle § 9 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona z 80%. Celkový příjem v rozhodném období činil 14 745,-Kč. Žalobci nelze doplatek na bydlení přiznat podle § 33 odst. 2 věty druhé zákona, neboť příjem společně posuzovaných osob ve výši 14 745,-Kč přesahuje 1,3 násobek částky živobytí 8 850,-Kč. Bylo také vysvětleno, proč správní orgán započítal existenční, a nikoli životní minimum (§ 24 odst. 1 písm. a) zákona). Pro účely § 33 odst. 2 věty druhé zákona se zjišťuje příjem podle § 9 odst. 1 zákona, nikoli příjem podle § 9 odst. 2 zákona, tedy po odečtení přiměřených nákladů na bydlení, odst. 2 je výslovně určen pro účely příspěvku na živobytí, nikoli doplatku na bydlení. Nárok na dávky by však žalobci nevznikl ani v případě, že by byly přiměřené náklady na bydlení ve výši 5 161,-Kč zohledněny. Zákon neumožňuje započítat skutečné náklady na bydlení, jak požaduje žalobce.

Soud vyzval žalovaného k doplnění tvrzení o účelu stanovení limitu 1,3násobku částky živobytí v § 33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi a předložil matematickou argumentaci o vztahu započtení odůvodněných a přiměřených nákladů za použití minimálních a maximálních vstupních hodnot tak, aby byly zřejmé důsledky analogické aplikace § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi i § 33 odst. 1 o pomoci v hmotné nouzi při stanovení doplatku na bydlení dle § 33 odst. 2 téhož zákona. Soud zároveň odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 20/2018 - 357 a zdejšího soudu č. j. 4 Ad 20/2020 - 28, a na Praktický komentář zákona o pomoci v hmotné nouzi autorů Pavelková, Grunerová, Beck, dle kterých u doplatku na bydlení dle § 33 odst. 2 zákona se příjem započítává z příspěvku na živobytí, tzn. snížený o přiměřené náklady na bydlení (srov. § 9 odst. 2 a 3). Soud zároveň konstatoval, že postup žalovaného odepírající jakékoliv započtení nákladů na bydlení popírá účel § 33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Lze mít důvodně za to, že výklad žalovaného o nepřihlédnutí k nákladům na bydlení by vedl k vyloučení aplikovatelnosti daného ustanovení, neboť bydlící osoby s příjmem do 1,3násobku částky živobytí by byly příjemci příspěvku na živobytí (soud pomíjí žadatele, kteří nejsou příjemci výlučně z důvodu nepodání žádosti o dávku).

Dále soud ve výzvě č. j. 16 Ad 19/2020 – 14 uvedl, že pro posouzení, zda je nutné přihlédnout k přiměřeným nákladům analogicky dle § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi nebo k odůvodněným nákladům se zřetelem dle § 33 odst. 1, resp. § 35 zákona v případě doplatku na bydlení dle § 33 odst. 2 zákona, je třeba ozřejmit sledovaný účel § 33 odst. 2 zákona o 1,3 násobku částky živobytí, tedy pro jaké majetkové poměry žadatelů byl určen, a zároveň sledovanému záměru podrobit modelové matematické výpočty s přihlédnutím k odůvodněným a přiměřeným nákladům na bydlení. Soud předpokládá, že faktickým předkladatelem zákona i případných změn je žalovaný, tudíž žalovaný by měl znát důvody stanovení limitu 1,3násobku částky živobytí v § 33 odst. 2 zákona. Zároveň soud předpokládal, že provázanost dávek má fiskální základ daný snahou o proporcionalitu dávek nebo jejich cílenou podmíněnost, a tudíž má většinově soustava dávek sociální pomoci nějaký racionálně podmíněný systém

Žalovaný v doplnění vyjádření k žalobě uvedl, že jeho úvaha v napadeném rozhodnutí o nezapočtení přiměřených nákladů na bydlení byla nesprávná, neboť alternativní podmínka doplatku na bydlení dle § 33 odst. 2 věta druhá zákona o pomoci v hmotné nouzi je vázána na příspěvek na živobytí, proto se vychází z částek, které by byly rozhodné pro příspěvek na živobytí. Jestliže žadatel nemá nárok na příspěvek na živobytí, protože má vysoký příjem (vyšší než částka živobytí), ale tento příjem (stále se jedná o stejný příjem, tzn. příjem z příspěvku na živobytí, kde se odečítají přiměřené náklady na bydlení) nepřesahuje 1,3násobku částky živobytí (stále z příspěvku na živobytí), může vzniknout nárok na doplatek na bydlení. Částka živobytí se vždy váže k příspěvku na živobytí, proto je potřeba pro tuto situaci vycházet také z příjmu, který byl určen pro příspěvek na živobytí.

K výzvě soudu žalovaný provedl příkladovou analýzu hraničních příjmů : částka živobytí jednotlivce 4 860 Kč, 1,3násobek částky živobytí (1,3x4 860) 6 318 Kč, maximální výše přiměřených nákladů na bydlení (PNB) pro příjem 6 318 Kč (již upraveného dle § 9 odst. 1) mimo Prahu (0,3 x 6 318) 1 895 Kč. V případě hraničního příjmu 6 318 Kč, který by byl ještě možný pro nárok dle § 33 odst. 2 věty druhé, pokud by se tento příjem neupravoval dle § 9 odst. 2 (odečtení přiměřených nákladů na bydlení), tj. poslední částka, která nepřesáhne 1,3násobek částky živobytí v našem příkladě. Pokud by se příjmu 6 318 Kč pro nárok na příspěvek na živobytí odečetly přiměřené náklady na bydlení v maximální výši příjmu (6 318 - 1 895) je rozdíl 4 423 Kč, který je nižší než částka živobytí (4 860 Kč), což znamená, že k tomuto příjmu by vznikl nárok na příspěvek na živobytí. Byla by tedy splněna podmínka pro nárok na doplatek na bydlení uvedené v § 33 odst. 2 věta první, nebylo by nutno postupovat dle věty druhé. Z výše uvedeného vyplývá, že situace, kdy by žadateli mohl vzniknout nárok na doplatek na bydlení dle § 33 odst. 2 věty druhé, by fakticky nemohla nastat v případě, kdyby byl zohledňován příjem bez započtení přiměřených nákladů na bydlení, neboť i v hraničním případě by současně vznikl žadateli nárok na příspěvek na živobytí, tudíž by splnil podmínku § 33 odst. 2 věta první. Odůvodněné náklady na bydlení jsou zohledňovány v podmínce pro nárok dávku dle § 33 odst. 1 zákon a ve výpočtu výše dávky, není tedy důvodu, aby byly zohledňovány v podmínkách pro nárok dle § 33 odst. 2 zákona, které se vážou k příspěvku na živobytí.

Žalovaný nadále setrval na stanovisku, že i s přihlédnutím k přiměřeným nákladům na bydlení by žalobci nevznikl nárok na doplatek na bydlení, neboť jeho příjem po odečtení přiměřených nákladů na bydlení je vyšší než 1,3násobek částky na živobytí.

Ze správního spisu soud zjistil následující pro řízení podstatné skutečnosti.

Žalobce dne 29. 4. 2019 podal žádost o doplatek na bydlení za duben 2019. Jeho jediným příjmem je invalidní důchod 6 550,-Kč pro invaliditu II. st. Žije s matkou, která je starobní důchodkyně, její důchod činí 11 881,-Kč. Předložil doklady o platbě za ubytování v Penzionu X. Součástí spisu je dále potvrzení o nutnosti dietního stravování. Dále doložil oznámení o výši invalidního důchodu na částku 6 550,-Kč a oznámení o výši důchodu matky ve výši 11 881,- Kč, po srážce 10 281,-Kč.

Rozhodnutím správního orgánu I. st. ze dne 16. 7. 2019 nebyl žalobci přiznán doplatek na bydlení, neboť neumožnil sociální šetření, čímž znemožnil ověření rozhodných skutečností.

Rozhodnutím ze dne 22. 10. 2019 bylo žalovaným prvostupňové rozhodnutí zrušeno a věc mu byla vrácena, neboť neposoudil podmínky nároku na doplatek na bydlení v souladu s § 33 odst. 2 zákona.

Rozhodnutím správního orgánu I. st. ze dne 10. 1. 2020 nebyl příspěvek žalobci přiznán. Správní orgán I. st. uvedl, že společně posuzovanými osobami jsou žalobce a jeho matka. Žalobce je poživatelem invalidního důchodu pro invaliditu II. stupně, do 2. 10. 2018 byl evidován jako uchazeč o zaměstnání, následně byl z důvodu maření součinnosti sankčně vyřazen z evidence. Zdravotní stav žalobce vyžaduje dietní stravování při osteoporóze. Správní orgán I. st. odkázal na § 3 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi a konstatoval, že žalobce neprokázal, že je osobou v hmotné nouzi. Matka žalobce je poživatelkou starobního důchodu. Žalobce se spolu s matkou zdržuje od února 2018 na základě smlouvy o ubytování v Penzionu X. Cena za pokoj za den činí od 1. 3. 2019 částku ve výši 440,-Kč. Dne 30. 5. 2019 byla žalobci zaslána výzva, aby v termínu od 18. 6. 2019 do 21. 6. 2019 umožnil provedení šetření v místě. Současně byl informován, že pokud provedení šetření neumožní, může být žádost o dávku zamítnuta. Výzvu převzal dne 7. 6. 2019. Dne 11. 5. 2019 žalobce zaslal vyjádření, ve kterém sdělil, že šetření neumožní, neboť úřad práce neuvedl, jaké konkrétní okolnosti tím zamýšlí ověřovat a že se jedná o zásah do jeho ústavního práva na domovní svobodu. K tomu správní orgán I. st. konstatoval, že žalobci byl důvod šetření sdělován při každém pokusu o provedení šetření. Dne 18. 6. 2019 byl proveden pokus o provedení šetření, kdy byl žalobce na příslušné ubytovně zastižen, avšak šetření neumožnil s odkazem na své vyjádření ze dne 27. 8. 2018. Vzhledem k tomu, že jako žadatel o doplatek na bydlení neumožnil žalobce provedení šetření, čímž znemožnil ověření skutečností rozhodných pro nárok na dávku nebo její výši, bylo dne 16. 7. 2019 vydáno rozhodnutí o nepřiznání této dávky. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal, následně bylo rozhodnutí zrušeno a věc vrácena zpět. Dne 27. 11. 2019 byla žalobci zaslána výzva, aby se dostavil k projednání rozhodnutí ve věci odvolání. Žalobce se nedostavil. Správní orgán I. st. znovu posoudil podmínky nároku na dávku tak, jak mu uložil odvolací orgán. Poukázal mj. na § 10 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi. V rozhodném období leden 2019 až březen 2019 obdržel žalobce invalidní důchod ve výši 6 550,-Kč měsíčně. Matka žalobce obdržela v rozhodném období starobní důchod ve výši 11 881,-Kč měsíčně. Dle § 9 odst. 1 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi se za příjem považuje 80 % z důchodů poskytovaných v rámci důchodového pojištění. Příjem žalobce a jeho matky byl ve výši 14 745,-Kč. Dále poukázal na § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Přiměřené náklady na bydlení žalobce jsou ve výši 5 161,-Kč. Částka živobytí společně posuzovaných osob zohledňující skutečnost, že žalobce není osobou v hmotné nouzi, neboť ačkoli je invalidní ve druhém stupni invalidity, není v pracovním nebo obdobném vztahu, popřípadě nevykonává tyto vztahy alespoň v rozsahu 20 hodin měsíčně, ani nevykonává samostatnou výdělečnou činnost, není veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, není ani osobou uznanou dočasně práce neschopnou a je osobou, jejíž zdravotní stav vyžaduje dietní stravování, činí 6 808,-Kč (3 140,-Kč + 2 578,-Kč + 1 090,-Kč (dieta), přičemž částka 2 578,-Kč se skládá z částky existenčního minima ve výši 2 200,-Kč + z částky 189,-Kč za pohledávky a nároky + z částky 189,-Kč za majetek, částka za účast v evidenci uchazečů o zaměstnání a za hodnocení snahy zohledněna nebyla, neboť žalobce v evidenci není a neprojevuje snahu zvýšit si příjem vlastní prací. Nárok na příspěvek na živobytí nevznikl z důvodu vysokých příjmů. Dále se správní orgán I. st. zabýval možností přiznání dávky doplatek na bydlení dle § 33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Výpočet pro zjištění nároku byl proveden takto: částka příjmu všech společně posuzovaných osob - přiměřené náklady na bydlení dle § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi