9 Afs 93/2007 — Nejvyšší správní soud

17 Af 2/2023- 58 - text 13 17 Af 2/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci žalobce: proti žalovanému: EF Group s.r.o., IČO: 05779596 se sídlem Praha 3, Seifertova 982/25 zastoupený společností poskytující daňové poradenství Censitio s.r.o., IČO: 24774219 se sídlem Praha 4, Ratajova 1113/8 Odvolací finanční ředitelství se sídlem Brno, Masarykova 427/31 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2022, č. j. 43851/22/5300-22441-705341, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a byly potvrzeny dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za období březen 2019 až květen 2019 v celkové výši 1 333 054 Kč včetně penále. 2. Důvodem vydání dodatečných platebních výměrů byl závěr daňových orgánů, že žalobce neunesl své důkazní břemeno, neboť neprokázal, že přijal sporná plnění v deklarovaném rozsahu od obchodních společností uvedených na jím předložených daňových dokladech, ani od jiných dodavatelů v postavení plátce DPH. Stejně tak nebylo v daňovém řízení žalobcem prokázáno přijetí zboží v deklarovaném předmětu a rozsahu, a tedy ani jeho použití v rámci ekonomických činností žalobce. II. Obsah žaloby 3. Žalobce v prvním žalobním bodě rozporoval závěr žalovaného, že si nezajistil žádnou auditní stopu ke svým transakcím. K tomu žalobce obsáhle popsal svůj způsob obchodování. Tvrdil, že mu není zřejmé, na základě jakých skutečností finanční orgány zpochybňují existenci zboží. Zpráva o daňové kontrole a napadené rozhodnutí neobsahují žádné skutečnosti, že se jednalo o fiktivní plnění. Namítal, že existenci zboží nelze zpochybnit tvrzením, že „na odvolatelem předložených dokladech nejsou oděvy nijak specifikovány, není uvedena velikost, barva, atd.“. Předložené daňové doklady obsahují postačující popis, tj. uvedení předmětu a rozsahu zdanitelného plnění, jako např. „Fakturujeme Vám zboží dle Vaší objednávky: tunika 18 ks, tunika 20 ks, šaty 18 ks, šaty 20 ks, šaty 18 ks, tričko 50 ks, tričko 20 ks, halenka 22 ks“. Požadavek na uvedení velikosti a barvy jde nad rámec údajů potřebných pro určení předmětu a rozsahu zdanitelného plnění a extenzivně rozšiřuje rozsah důkazního břemene žalobce. Uvedené vymezení předmětu a rozsahu zdanitelného plnění je s ohledem na specifický typ obchodních transakcí, které probíhaly v prostoru vietnamské tržnice, zcela běžný. K tomu žalobce poukázal na analýzu nákupu zboží, kterou předložil v rámci odvolacího řízení, kdy jako příklad vybral nákup zboží ze dne 1. 3. 2019. Z analýzy je dle žalobce auditní stopa zřejmá. Informační systém, který žalobce provozuje, umožňuje tímto způsobem dohledat všechny nákupy a spojit je s jednotlivými prodeji. Lze tak snadno prokázat předmět a rozsah přijatých plnění a jeho použití v rámci ekonomické činnosti. Tvrdil, že správce daně své důkazní břemeno neunesl a neprokázal existenci skutečností, zpochybňující existenci nakoupeného zboží. Naopak žalobce své důkazní břemeno unesl a rovněž prokázal použití nakoupeného zboží v rámci své ekonomické činnosti. K tomu žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2015, č. j. 8 Afs 13/2014-93, a rozsudek Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) ze dne 8. 2. 2007, C-435/05, Investrand BV. 4. Ve druhém žalobním bodě žalobce rozporoval závěr žalovaného o dodání zboží deklarovanými dodavateli. Tvrdil, že nekontaktnost dodavatelů v průběhu daňové kontroly nepostačuje sama o sobě k unesení důkazního břemene správce daně. Daňový subjekt nestíhá důkazní břemeno ohledně skutečností týkajících se daňové povinnosti jiného daňového subjektu. Po daňovém subjektu nelze požadovat, aby prokazoval skutečnosti, jež jsou zcela mimo sféru jeho vlivu. Rovněž pak skutečnost, že si neověřoval totožnost osob, kterým předával hotovost, nepostačuje k unesení důkazního břemene správce daně. Při uzavírání obchodních transakcí nedochází standardně k ověřování totožnosti zástupců dodavatele a takový požadavek ani neodpovídá realitě obchodně-podnikatelských vztahů. Nadto žalobce k ověřování totožnosti svých obchodních partnerů ani nemá oprávnění. Žalobce platil za objednané zboží až po kontrole výrobků a po jejich fyzickém předání. Takový způsob obchodování je zcela běžný. Zásadní je skutečnost, že dodavatel existoval, byl plátcem DPH a byl v průběhu předmětných obchodů kontaktní. Tvrdil, že se předmětné obchodní transakce žádným způsobem nevymykaly z běžných obchodních transakcí. 5. Za důkazy, prokazující ekonomickou činnost dodavatelů ve vztahu k předmětným obchodům a dodání zboží, žalobce označil údaje z jejich kontrolních hlášení a evidence tržeb za dané období. Dále uvedl, že předložil správci daně doklady o přijetí hotovosti, které byly vystaveny jednotlivými dodavateli a které obsahují fiskální identifikační kód dle § 20 odst. 1 písm. a) zákona č. 112/2016 Sb., o evidenci tržeb. Tento fiskální identifikační kód je vygenerován a na pokladní systém dodavatele zaslán technickým zařízením správce daně, a to na základě certifikátu, který vydává správce daně. Lze tak jednoznačně určit subjekt, který odeslal na technické zařízení údaje o přijaté tržbě a obratem z tohoto technického zařízení přijal fiskální identifikační kód, který následně vytiskl na účtenku. Vzhledem k tomu, že údaje v kontrolních hlášení a v evidenci tržeb dodavatelů odpovídají dokladům, měl žalobce za jednoznačně prokázané, že tato plnění byla poskytnuta dodavateli, uvedenými na daňových dokladech. K tomuto žalobce odkázal na setrvalou judikaturu SDEU, podle které v situaci, kdy dodatečně vyjdou najevo pochybnosti o tom, zda plátce, který vystavil daňový doklad, z něhož je nárok na odpočet uplatněn, skutečně byl faktickým poskytovatelem zdanitelného plnění, lze nárok na odpočet odepřít pouze za podmínky, že se na základě objektivních okolností prokáže, že tato osoba věděla či musela vědět, že se pořízením zboží nebo služeb zúčastnila plnění, jež bylo součástí podvodu na DPH, kterého se dopustil dodavatel či jiný subjekt v řetězci těchto dodání. Dále žalobce poukázal na rozsudek ve věci C-154/20 Kemwater ProChemie. Tvrdil, že již jen pouze z hodnoty pořízeného zboží je zřejmé, že dodavatelé Estate Corporation, s.r.o., Angel Mise s.r.o., GOLDWORT s.r.o., LYWON NEW TRADE s.r.o., FORIANA, s.r.o., Incomp s.r.o., ZX GROUP s.r.o. a J.K.M.L. Trade s.r.o. byli velmi pravděpodobně v postavení osoby povinné k dani, neboť hodnoty jejich dodávek oscilují kolem limitu pro povinnou registraci k DPH. Žalobce měl rovněž za to, že s ohledem na způsob obchodování na tržnici SAPA nelze vyloučit, že skutečným dodavatelem byla jiná osoba než deklarovaní dodavatelé. Žalobce dále poukázal na výčet daňových kontrol probíhajících u dodavatelů žalobce a tvrdil, že postup správce daně je šikanózní, neboť kontroly jsou prováděny různými správci daně. 6. Žalobce namítá, že po správci daně požadoval zpřístupnit celé usnesení o zahájení trestního stíhání NCOZ-9238-755/TČ-2017-412301-C. Správce daně žalobci zaslal pouze 4 strany z celkem 309, ačkoli je nepochybné, že toto usnesení bylo použito jako důkazní prostředek. K tomu žalobce odkázal na čl. 38 Listiny základních práv a svobod, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007-119, a rozsudek SDEU ve věci C-189/18. 7. Následně žalobce poukázal na důkazní návrhy, kterým správce daně nevyhověl, čímž dle žalobce daňové řízení zatížil vadou, která měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Konkrétně poukázal na svědeckou výpověď statutárního zástupce společnosti SAPARIA a.s., na informace a zjištění ze všech prováděných daňový kontrol, na místní šetření v jeho provozovně a svědecké výpovědi zaměstnanců, kteří by prokázali existenci zboží, tedy, že se nejednalo o fiktivní plnění. Dále žalobce navrhoval jako důkazní prostředek všechny informace obsažené v jeho informačním systému, včetně údajů o doručení jednotlivých zásilek odběratelům. V případě, že by správce daně pochyboval, že konkrétní zboží bylo skutečně doručeno osobám uvedeným v informačním systému, pak žalobce navrhoval jako důkazní prostředek výslech všech osob – koncových zákazníků. Výslechem těchto osob lze dle žalobce jednoznačně prokázat, že od žalobce obdrželi zboží, které je v systému zaevidováno. III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě a související vyjádření 8. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že se žalobní námitky kryjí s odvolacími námitkami, se kterými se vypořádal v napadeném rozhodnutí. Z uvedeného důvodu žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu zamítl. 9. Správci daně vznikly v průběhu řízení pochybnosti stran skutečností, že žalobce plnění uvedená na přijatých daňových dokladech přijal od deklarovaných dodavatelů, v deklarovaném předmětu