4 Azs 246/2020 — Nejvyšší správní soud

3 A 77/2020- 107 - text 7 3A 77/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové ve věci žalobce: M. M. A. D., narozený dne X státní příslušnost X bytem X zastoupený advokátem Mgr. Petrem Hradilem sídlem Půdova 648/3, 198 00 Praha 9 proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2176/2, 130 00 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2020 č. j. CPR-1452-2/ČJ-2020-930320, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2020 č. j. CPR-1452-2/ČJ-2020-930320 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 20 342 Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Hradila, advokáta. Odůvodnění: 1. Podanou žalobou se žalobce domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž žalovaný nevyhověl žádosti žalobce ze dne 28. 2. 2020 o přístup k některým jeho osobním údajům (konkretizovanou pod bodem 4. tohoto rozsudku) podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů, dále též „nařízení GDPR“) a podle zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů (dále též „zákon o zpracování osobních údajů“). 2. Ze správního spisu vyplývají tyto podstatné skutečnosti. 3. Žalobce dne 16. 10. 2019 podal na Zastupitelském úřadě v Káhiře žádost o krátkodobé schengenské vízum za účelem turistickým na období od 4. 12. 2019 do 11. 12. 2019. Zastupitelský úřad v Káhiře rozhodnutím č. CAIR201910160008, doručeným žalobci dne 31. 10. 2019, žádost zamítl s odůvodněním, že některý z členských států Evropské unie považuje žalobce za hrozbu pro veřejný pořádek, vnitřní bezpečnost, veřejné zdraví nebo mezinárodní vztahy. Dne 15. 11. 2019 požádal žalobce Ministerstvo zahraničních věcí České republiky (dále též „ministerstvo“) o nové posouzení důvodů neudělení víza. Ministerstvo rozhodnutím ze dne 3. 2. 2020 č. j. 300791/2020-VO žádost zamítlo s odkazem na závazné stanovisko žalovaného. 4. Žádostí o poskytnutí informace o zpracovávaných osobních údajích a o důvodech označení žadatele za hrozbu pro veřejný pořádek, vnitřní bezpečnost a veřejné zdraví ze dne 28. 2. 2020 žalobce požadoval po žalovaném sdělení následujících údajů: (i) kterým či kterými členskými státy je považován za hrozbu pro veřejný pořádek, vnitřní bezpečnost, veřejné zdraví nebo pro mezinárodní vztahy jednoho nebo více členských států, (ii) konkrétně za jakou z těchto hrozeb je považován, tj. zda za hrozbu pro veřejný pořádek, vnitřní bezpečnost, veřejné zdraví či pro mezinárodní vztahy a (iii) z konkrétně jakého důvodu (či kvůli jakému jednání) je za takovou hrozbu považován (dále též „Žádost o přístup k osobním údajům“). 5. Na Žádost o přístup k osobním údajům reagoval žalovaný sdělením ze dne 21. 5. 2020 č. j. CPR-1452-2/ČJ-2020-930320 (napadené rozhodnutí) označeným jako „Nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza - sdělení“, v něm uvedl: „Vzhledem k Vaší žádosti ze dne 28. února 2020 Vám sdělujeme, že podle § 166 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců je vydávání krátkodobých víz pro území České republiky v gesci Ministerstva zahraničních věcí ČR, a proto Vám v dané věci doporučujeme se obrátit na Vízový odbor Ministerstva zahraničních věcí ČR.“ 6. Proti tomuto rozhodnutí brojí žalobce podanou žalobou. 7. Žalobce v žalobě uvádí, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť podle § 28 odst. 1 zákona o zpracování osobních údajů bylo povinností žalovaného žalobci předat požadované osobní údaje a poskytnout informace, žalovaný tak postupoval v rozporu se zákonem. Dále žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jelikož neobsahuje téměř žádné odůvodnění. Žalobce nežádal o sdělení důvodů, pro které mu nebylo uděleno krátkodobé vízum, nýbrž žádal o předání osobních údajů, zejména o tom, zda je považován za hrozbu pro veřejný pořádek, vnitřní bezpečnost nebo veřejné zdraví, kterým či kterými členskými státy je za takovou hrozbu považován a z jakého důvodu. Žalobce konstatuje, že se v minulosti několikrát obrátil na Ministerstvo zahraničních věcí ČR se žádostí o poskytnutí informace o jeho osobních údajích zpracovávaných ministerstvem, o důvodech zamítnutí vydání víza k návštěvě České republiky a o informaci o tom: (i) kterým či kterými členskými státy je považován za hrozbu pro veřejný pořádek, vnitřní bezpečnost, veřejné zdraví ve smyslu čl. 2 bodu 19 nařízení (ES) č. 562/2006 (Schengenský hraniční kodex) nebo pro mezinárodní vztahy jednoho nebo více členských států, (ii) konkrétně za jakou z těchto hrozeb je považován, tj. zda za hrozbu pro veřejný pořádek, vnitřní bezpečnost, veřejné zdraví či pro mezinárodní vztahy a (iii) z konkrétně jakého důvodu (či kvůli jakému jednání) je za takovou hrozbu považován. Ministerstvo však žalobci sdělilo, že takovými informacemi nedisponuje, a doporučilo žalobci, aby se v této souvislosti obrátil na Policii České republiky. Žalobce dovozuje, že žalovaný a ministerstvo spolu nespolupracují, postupují v rozporu se základními zásadami správních orgánů a žalobci tak vznikají zbytečné náklady. 8. Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 7. 2020 č. j. 3 A 77/2020-67 žalobu odmítl s tím, že napadený úkon nepovažoval za rozhodnutí ve smyslu § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Z podnětu kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 11. 2020 č. j. 4 Azs 246/2020-27 zrušil usnesení Městského soud v Praze ze dne 21. 7. 2020 č. j. 3 A 77/2020-67 a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud v rozsudku konstatoval: „[13] Písemná informace o vyřízení žádosti o přístup k osobním údajům poskytnutá podle § 30 odst. 4 zákona o zpracování osobních údajů sice není výsledkem správního řízení vedeného podle správního řádu či jiného procesního předpisu, což však bez dalšího neznamená, že ji není možné posoudit jako rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Takový úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti žalobce, totiž podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2018, č. j. 9 As 79/2016 - 41, „je do určité míry formalizovaný projev vůle správního (dohledového) orgánu, který obsahuje zákonem stanovené náležitosti. Formální znaky rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. jako znaky vymezující nezbytné vlastnosti přezkoumávaného aktu ... vyplývají z těch míst dílu prvního části druhé soudního řádu správního, která se týkají např. časových podmínek podání žaloby (oznámení rozhodnutí jako zásadně písemného aktu) či vlastností, které tento akt nutně musí mít, aby obstál v přezkumu (přezkoumatelnost; náležitosti, které vylučují, že by šlo o akt nicotný). Těmito formálními znaky (srov. zejména § 71, 72 a 76 s. ř. s.) tedy jsou: i) předepsaná formalizovaná podoba úkonu, který obvykle obsahuje výrok a odůvodnění; ii) skutečnost, že úkon je vydáván v rámci formalizovaného postupu, byť nemusí jít o řízení ve smyslu správního řádu či daňového řádu; iii) o průběhu a výsledku postupu je pořizována dokumentace, iv) výsledný úkon je oznamován účastníkům řízení (srov. L. Jemelka, M. Podhrázký, P. Vetešník, J. Zavřelová, D. Bohadlo, P. Šuránek.: Soudní řád správní. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 487-521).“. [14] Úkon spravujícího orgánu učiněný vůči subjektu údajů podle § 30 odst. 4 zákona o zpracování osobních údajů přitom všechny tyto čtyři základní podmínky neboli formální znaky rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s. splňuje. Je vydáván v alespoň do určité míry formalizovaném řízení upraveném v § 28 a 30 zákona o zpracování osobních údajů, který musí být ukončen v šedesátidenní lhůtě od podání žádosti (druhá podmínka citovaného judikátu). Dále má konkrétního adresáta, jímž je žadatel o přístup ke svým osobním údajům a kterému je informace v písemné podobě doručena (čtvrtá podmínka). Rovněž jde o materializovaný akt obsahující stanovené náležitosti, jimiž je odůvodnění a poučení o možnosti požádat Úřad pro ochranu osobních údajů o ověření zákonnosti zpracování osobních údajů, podat mu stížnost nebo žádat o soudní ochranu (první podmínka). Konečně se o průběhu a výsledku žádosti o přístup k osobním údajům vede dokumentace, kterou je třeba uchovat po stanovenou dobu (třetí podmínka). [15] Nelze proto přisvědčit závěru městského soudu, že žalobou napadený úkon není způsobilý zasáhnout do práv stěžovatele, a nepředstavuje tak rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Písemná informace učiněná podle § 30 odst. 4 zákona o zpracování osobních údajů je totiž ve svých důsledcích prakticky zamítavým rozhodnutím o žádosti o přístup k osobním údajům. Je zřejmé, že kdyby správní orgán takové žádosti vyho