7 Afs 212/2006 — Nejvyšší správní soud

10 A 98/2023- 32 - text 9 10 A 98/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobce: Ing. J. R. bytem X zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, sídlem Starobranská 327/4, Šumperk proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství sídlem Těšnov 65/17, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 4. 2023, č. j. MZE-56861/2022-14141 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobce se domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu (dále jen „SZIF“) č. j. SZIF/2022/0521133, ze dne 5. 8. 2022, jímž byla žalobci zamítnuta žádost žalobce o Jednotnou platbu na plochu za zemědělskou půdu pro rok 2015. 2. Z rozhodnutí SZIF vyplývá, že se jednalo o zamítnutí žádosti žalobce o Jednotnou platbu na plochu zemědělské půdy pro rok 2015 podle nařízení vlády č. 50/2015 Sb., o stanovení některých podmínek poskytování přímých plateb zemědělcům a o změně některých souvisejících nařízení vlády, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády“). Důvodem zamítnutí této žádosti byl zjištěný nesoulad mezi plochou zemědělsky obhospodařované půdy uvedené v žádosti žalobce a plochou zjištěnou v rámci kontrol provedených ze strany SZIF (kontrolou na místě a administrativní kontrolou). Bylo zjištěno, že na celkem 106,31 ha, které žalobce uvedl v žádosti, nebyly splněny podmínky pro poskytnutí dotace. Celková zjištěná plocha tak činila v případě žalobce 40,35 ha, v jednotné žádosti však žalobce deklaroval plochu 146,66 ha. Zjištěný rozdíl tak činil více než 50% zjištěné plochy. Proto SZIF postupoval v souladu s čl. 19 odst. 2 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) č. 640/2014 ze dne 11. března 2014, kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013, pokud jde o integrovaný administrativní a kontrolní systém a o podmínky pro zamítnutí nebo odnětí plateb a správní sankce uplatňované na přímé platby, podporu na rozvoj venkova a podmíněnost, a žádost žalobce o Jednotnou platbu na plochu pro rok 2015 zamítl. Žalobce se proti rozhodnutí SZIF odvolal. Rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 4. 2023, č.j. MZE- 56861/2022-14141 (dále též „napadené rozhodnutí“) bylo odvolání žalobce zamítnuto a rozhodnutí SZIF potvrzeno. II. Žaloba 3. Žalobce jako první žalobní bod namítl, že skutková zjištění žalovaného nejsou úplná a přezkoumatelná. Žalovaný se omezil na porovnání údajů LPIS s údaji žalobce deklarovanými v jeho dotační žádosti a nezabýval se dalšími souvisejícími skutečnostmi. Nepovažoval za relevantní vysvětlení žalobce, proč deklaroval i díly půdních bloků, které byly v době podání dotační žádosti v LPIS buď zcela nebo zčásti evidovány ve prospěch MUDr. M. R. jako uživatelky. Zápis do LPIS totiž nemá povahu správního rozhodnutí, která je nadáno právní mocí a tím i právní závazností, představuje evidenci vedenou jako podklad usnadňující vyřizování dotačních žádostí, její závaznost však není absolutní a nezávislá na objektivní realitě a není s ní spojena presumpce správnosti. Žalobce ve svém odvolání vycházel zejména z požadavků Městského soudu v Praze na řádné vedení evidence půdy formulované v odstavcích 61. – 94. odůvodnění jeho rozsudku ze dne 25. 11. 2020, č.j. 10 A 17/2020-71. Žalobce měl a nadále má za to, že v případech, kdy je evidence půdy zjevně vedena v rozporu s objektivní skutečností, má správní orgán právo učinit vlastní závěry odlišné od údajů evidence LPIS. 4. Druhý žalobní bod vytýká žalovanému, že ačkoliv na danou věc důsledně aplikoval ustanovení § 7 odst. 2 nařízení vlády č. 50/2015 Sb., omezil se jen na jednu ze dvou podmínek pro poskytnutí platby na plochu zemědělské půdy – evidování zemědělské půdy na žadatele (§ 7 odst. 2 písm. b)), opomenul však podmínku podle § 7 odst 2, písm. c), tedy že příslušná plocha zemědělské půdy musí být žadatelem zemědělsky obhospodařována. Byl to ale žalobce a nikoli v evidenci nezákonně vedená MUDr. M. R., kdo celou v dotační žádosti deklarovanou plochu zemědělsky obhospodařoval. Již v důsledku nesplnění této zákonné podmínky je MUDr. M. R. vyloučena z možnosti pobírat dotace na plochu zemědělské půdy. Tato zákonná podmínka je totiž prioritní, protože naplňuje vlastní smysl zemědělských dotací – tedy poskytnout podporu tomu, kdo na zemědělské půdě reálně hospodaří. Jestliže je takto v evidenci LPIS zapsaná osoba vyloučena z možnosti pobírat dotace, měl to žalovaný při svém rozhodování vzít v úvahu a požadovanou platbu na plochu zemědělské půdy žalobci přiznat. Faktem je, že na základě v řízení shromážděných podkladů to učinit nemohl, protože k otázce faktického užívání předmětných pozemků ani žalovaný, ale zejména v předchozí fázi řízení ani SZIF, žádné důkazní řízení nevedl, což je nutno považovat za vadu řízení. 5. V rámci třetího žalobního bodu žalobce uvádí, že nepovažuje za zákonné ani ukládání sankcí za to, že žadateli není uznána celá deklarovaná plocha za způsobilou pro poskytnutí platby na plochu. Žalobce tvrdí, že žádnou právní povinnost neporušil, protože je jeho ústavním právem žádat stát o cokoli, o čem se domnívá, že na to má právo. I kdyby snad domnělé právo neměl, nemůže být pouhou žádost trestán. Trestat je možné jen na základě zákona, nikoli na základě nařízení vlády články 4 odst. 1 a 39 Listiny). 6. V čtvrtém žalobním bodu žalobce poukazuje na to, že napadené rozhodnutí je předčasné, neboť žalovaný stejně jako SZIF měl vzít v úvahu probíhající řízení o správní žalobě žalobce ze dne 20. 8. 2021 vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.5 A 93/2021, ve kterém je řešena právní otázka, kdo měl být u 13 DPB, které jsou předmětem dotační žádosti žalobce veden v evidenci půdy jako jejich uživatel, představující pro toto řízení otázku předběžnou. Žalobce je přesvědčen, že správní orgán měl přerušit svoje řízení do doby pravomocného skončení souvisejícího soudního řízení, i když k tomu nebyl přímo povinen. Je totiž veřejným zájmem, aby nebyla předčasně vydávána věcně nesprávná rozhodnutí, byť by byla teoreticky možná jejich následná náprava cestou obnovy řízení, jak odkazuje žalovaný. II. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný odkázal zejména na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, k první žalobní námitce uvedl, že splnění dotační podmínky evidence jednotlivých dílů půdních bloků (dále též „DPB“) na žadatele v LPIS po celé kontrolní období dle § 7 odst. 2 písm. b) nařízení vlády je nutné ověřit právě na základě údajů vedených v LPIS a podle § 3 odst. 5 písm. a) zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, je při rozhodování o splnění dotačních podmínek příslušný orgán - tj. SZIF povinen z údajů vedených v LPIS vycházet, a pro poskytnutí jednotné platby na plochu je povinnost mít deklarované díly půdních bloků evidované na své jméno v LPIS stanovena v § 7 odst. 2 písm. b) nařízení vlády. Podle tohoto ustanovení SZIF poskytne žadateli jednotnou platbu na plochu zemědělské půdy, která je evidována v evidenci využití půdy na žadatele nejméně ode dne doručení žádosti do 31.srpna příslušného kalendářního roku. Žalobcův názor, že v případech, kdy je evidence LPIS „zjevně vedena v rozporu s objektivní skutečností“, má správní orgán právo učinit vlastní závěry odlišné od údajů v LPIS, je dle žalovaného pouze jeho subjektivním zhodnocením. Žalovaný odkázal na judikaturu správních soudů (viz. Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 2/2008 55 ze dne 21. října 2008, rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 11 A 36/2011–28 ze dne 8. 9. 2011, rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 95/2014–42 ze dne 1. října 2014, rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 7 As 242/2022-40, ze dne 7. 3.2023, ve věci žalobce týkající se evidence LPIS, a dále např. rozsudky ze dne 19. 12. 2019, č. j. 8 As 261/2018-58, ze dne 7. 10. 2020, č. j. 7 As 69/2020-30, ze dne 7. 10. 2020, č. j. 7 As 68/2020-27, ze dne 26. 11. 2021, č. j. 10 As 342/2019-32, či ze dne 3. 2. 2022, č. j. 1 As 98/2021-31). 8. Ve vztahu ke druhé námitce žaloby žalovaný konstatuje, že podmínky podle § 7 odst. 2 písm. a) až d) nařízení vlády musejí být splněny současně. Jestliže žalobce tedy nesplnil jednu z těchto podmínek [v případě žalobce konkrétně podmínku uvedenou pod písmenem b)], nelze na předmětné DPB platbu poskytnout, ačkoli by ostatní podmínky (hypoteticky) splněny byly. 9. K námitce třetí, týkající se žalobcem tvrzené nezákonnosti uložené sankce, žalovaný v prvé řadě konstatuje, že „sankce“ ve výši rozdílu mezi deklarovanou a zjištěnou plochou byla žalobci stanovena na základě přímo aplikovatelného předpisu EU, konkrétně čl. 19 odst. 2 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) č. 640/2014, v platném znění, nikoli na základě nařízení vlády, jak žalobce mylně uvádí, nejedná se o typicko