1 Azs 16/2021 — Nejvyšší správní soud

11 Af 11/2022- 83 - text 9 11 Af 11/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha, soudce Mgr. Marka Zimy a soudkyně JUDr. Jitky Hroudové ve věci žalobkyně: Česká televize, IČO 00027383 sídlem Na Hřebenech II 1132/4, 147 00 Praha 4 zastoupená advokátem JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M. sídlem Jungmannova 24, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2022, čj. 29359/22/5300-22443-710132 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a dosavadní průběh 1. Žalobkyně se domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, jímž žalovaný změnil rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) ze dne 26. 6. 2015 o dodatečném platebním výměru na daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období měsíce prosinec 2012. 2. Žalobkyně v dodatečném daňovém přiznání za zdaňovací období prosinec 2012 snížila původně vykázaná uskutečněná plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně o hodnotu televizních poplatků a vykázala nadměrný odpočet ve výši 497 736 486 Kč. Žalobkyně uvedla, že podle ní nejsou televizní poplatky úplatou za veřejnou službu ve smyslu § 53 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „ZDPH“), a proto nemohou být zahrnuty do výpočtu koeficientu pro krácení nároku na odpočet DPH na vstupu. 3. Správce daně zvýšený nárok na odpočet daně neuznal a změnu daňové povinnosti vyčíslil v částce 0 Kč. Proti původnímu dodatečnému platebnímu výměru se žalobkyně odvolala a následně rozhodnutí o odvolání napadla správní žalobou u zdejšího soudu. Rozsudkem ze dne 21. 5. 2019, čj. 3 Af 11/2017-195, toto rozhodnutí zrušil, jelikož při výpočtu daňové povinnosti žalovaný pochybil, když vypočtený poměrný koeficient v rozporu s ustanovením § 75 odst. 3 ZDPH zaokrouhlil matematicky a nikoli na celá procenta nahoru, jak stanoví zákon o DPH. Ostatní žalobkyniny námitky shledal nedůvodnými. 4. Žalovaný uložil správci daně doplnit odvolací řízení, vzhledem k tomu, že se vstupní hodnoty pro výpočet koeficientu za zdaňovací období prosinec roku 2012 oproti původnímu výpočtu změnily z důvodu konkludentního vyměření dodatečných daňových přiznání. S ohledem na judikaturní vývoj žalovaný přisvědčil tomu, že poskytování služby veřejnoprávního televizního vysílání v rozsahu financovaném poplatky nelze považovat za ekonomickou činnost dle § 5 odst. 2 ZDPH. 5. Napadeným rozhodnutím žalovaný změnil hodnoty na ř. 40, 41, 43, 44, 46, 52 (ponížení o hodnotu představující televizní poplatky), 53, 63 a 66 dodatečného platebního výměru, v důsledku čehož zvýšil nároky žalobkyně na odpočet DPH. Žalovaný při výpočtu vyšel z § 72 odst. 6, resp. § 75 odst. 1 ZDPH, kdy nárok na odpočet daně má plátce pouze v poměrné výši odpovídající rozsahu použití pro své ekonomické činnosti. Poměrový koeficient pro určení rozsahu nároku žalobkyně na odpočet DPH stanovil metodou založenou na poměru výnosů z podnikatelské činnosti žalobkyně za rok 2012 a celkových výnosů žalobkyně za tentýž kalendářní rok. Vyšel přitom z poměru, který žalobkyně uvedla ve své Výroční zprávě o hospodaření za rok 2012 (dále jen „výroční zpráva“), tj. 7, resp. 8 %. Žalovaný uzavřel, že zbývajících 93 % výnosů žalobkyně plynulo z činností, které buďto nejsou ekonomickou činností ve smyslu Šesté směrnice Rady 77/388/EHS (dále jen „Směrnice“), nebo jsou činností nepodléhajících DPH. V tomto rozsahu tak žalobkyně nemá právo na odpočet DPH. II. Žalobní argumentace 6. Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za nezákonné a nesprávné, jelikož nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav a žalovaný účelově a chybně aplikoval relevantní právní předpisy. Žalobkyně za spornou označuje otázku způsobu stanovení daňové povinnosti žalobkyně a otázku povahy její činnosti. 7. Žalobkyně namítá, že žalovaný nebyl oprávněn sám stanovit metodu a kritéria pro zkrácení nároku na odpočet, a to s odkazem na čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle kterého lze daň ukládat jen na základě zákona. Odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) a judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), podle které v obdobných případech je na daňovém subjektu, aby si sám zvolil vhodnou metodu pro snížení svého nároku na odpočet daně. 8. Zákon o DPH v rozhodném znění nestanovil konkrétní postup při uplatnění poměrné výše nároku na odpočet daně. Pokud žalovaný ani jeden z návrhů žalobkyně neakceptoval a nárok žalobkyně na odpočet daně snížil poměrem zčásti irelevantních hodnot převzatým z výroční zprávy žalobkyně, postupoval v rozporu s relevantním zněním ZDPH i navazující soudní praxí. Položku čerpání televizních poplatků navíc prezentoval jako výnosy televizních poplatků za rozhodné zdaňovací období či jako hodnotu kterékoli části činnosti žalobkyně, a již vůbec ne o položku, která by cokoli vypovídala o použití přijatých zdanitelných plnění ve smyslu § 75 odst. 3 ZDPH. Jedná se o pouhou účetní operaci (viz bod 7.4 výroční zprávy). Oproti předchozímu výpočtu nároku na odpočet daně žalovaný nyní pouze zaokrouhlil poměr zdrojů financování převzatý z výroční zprávy žalobkyně na celá procenta nahoru, aniž by se jednalo o poměr stanovený podle § 75 odst. 3 Z DPH. 9. Jak vyplývá z rozsudku SDEU C-437/06, unijní předpisy neobsahují pravidla, jejichž předmětem jsou metody nebo kritéria, které členské státy musí uplatnit, pokud přijímají ustanovení umožňující rozdělení částek DPH odvedených na vstupu podle toho, zda připadají na hospodářské, nebo nehospodářské činnosti, je tedy na členských státech, aby je stanovily. Další rozsudek SDEU říká, že pokud vnitrostátní předpis tuto metodu či kritéria neobsahuje, lze přistoupit ke snížení nároku daňového subjektu na odpočet daně pouze za předpokladu, že si osoba povinná k dani může zvolit vhodnou metodu pro účely provedení takového rozdělení (věc C-566/17). Absenci metody pro snížení nároku osob v postavení žalobkyně na odpočet daně v ZDPH účinném před 1. 7. 2017 potvrdil ve své praxi NSS (rozsudky NSS ze dne 4. 2. 2022, čj. 4 Afs 355/2018-55 a ze dne 14. 1. 2022, čj. 4 Afs 129/2021-53). 10. Poté, co žalovaný odmítl aplikovat první navrženou metodu, navrhla žalobkyně ještě vhodnější metodu. Navrhla, aby její nárok na odpočet DPH byl ponížen poměrem vypočteným jako podíl hodnoty přijatých plnění určených k tvorbě, pořízení a zpřístupnění programového obsahu vysílaného na programu, v jehož rámci lze uskutečňovat zdanitelná plnění nebo na internetu a hodnoty celkových přijatých plnění určených k tvorbě, pořízení a zpřístupnění programového obsahu vysílaného na všech programech nebo na internetu. Metoda zvolená žalobkyní byla souladná s relevantní úpravou ZDPH účinnou v rozhodné době, která vázala nárok na odpočet daně na účel použití přijatých zdanitelných plnění, a reflektovala i skutečnost, že úplaty dosahované za obchodní sdělení umisťovaná do televizního vysílání bezprostředně souvisejí s náklady na výrobu a zajištění nejen samotného obchodního sdělení, ale i vysílání, do kterého bylo obchodní sdělení zařazeno, resp. že se náklady na zajištění televizního vysílání promítají do ceny obchodních sdělení, která jsou činěna jeho součástí. 11. Žalovaný metodu zvolenou žalobkyní odmítl, aniž by se jí věcně zabýval, a to proto, že by se jednalo o zakázané retroaktivní použití zákona a navíc má být rozporná s unijní úpravou. Žalobkyně zjevně nenavrhla retroaktivní aplikaci zákona, nýbrž vhodný způsob stanovení poměru použití zdanitelných plnění přijatých v roce 2012 pro ekonomické a neekonomické činnosti. Skutečnost, že byla obdobná metoda následně zakotvena zákonem č. 170/2017 Sb., její vhodnost a použitelnost potvrzuje. V řadě řízení týkajících se nároku žalobkyně či Českého rozhlasu na odpočet daně za zdaňovací období předcházející 1. 7. 2017 se správní soudy vyslovily ve prospěch použití metody srovnatelné s metodou dle ZDPH ve znění zákona č. 170/2017 Sb. (rozsudky zdejšího soudu ze dne 17. 1. 2022, čj. 9 Af 47/2018-149, ze dne 24. 3. 2021, čj. 9 Af 11/2018-216, a ze dne 11. 5. 2022, čj. 8 Af 38/2018-336). Za pravdu nedává žalovanému ani jím odkazovaný rozsudek NSS ze dne 22. 4. 2022, čj. 2 Afs 170/2019-47. V citované věci totiž žalobkyně snížení svého nároku na odpočet daně poměrem srovnatelným s metodou dle ZDPH ve znění zákona č. 170/2017 Sb. nenavrhla. 12. Metoda navržená žalobkyní není rozporná s unijní úpravou. O nedůvodnosti tohoto tvrzení žalovaného svědčí již jen skutečnost, že je metoda doplněná do ZDPH zákonem č. 170/2017 Sb. používána vůči žalobkyni nepřetržitě od 1. 7. 2017 dosud, aniž by Evropská komise proti jejímu používání vznesla námitky. Žalovaný se pokouší opřít své tvrzení prakticky výlučně o skutečnost, že daná metoda byla další novelou, zákonem č. 80/2019 Sb., vypuštěna. Ignoruje ovšem, že přechodné ustanovení této novely prodloužilo použití této