5 Afs 124/2014 — Nejvyšší správní soud

15 Af 20/2023- 72 - text 16 15 Af 20/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise a soudkyně Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobkyně: Česká televize, IČO: 00 273 83 se sídlem Na Hřebenech II 4, Praha 4 zastoupená advokátem JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M. se sídlem Jungmannova 24, Praha 4 proti žalovanému: Generální finanční ředitelství se sídlem Lazarská 7, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 7. 2023, č. j. 47779/23/7100-30116-705882 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí 1. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného specifikovaného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství (dále jen „správce daně“) ze dne 12. 12. 2022, č.j. 47568/22/5300-22443-710132, ve znění rozhodnutí o opravě zřejmých nesprávností ze dne 21. 12. 2022, č.j. 47564/22/5300-22443-710132 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo v přezkumném řízení zahájeném rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 3. 2022, č.j. 22273/22/7100-20116-705882 dle § 123 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) změněno rozhodnutí správce daně ze dne 29. 1. 2019, č.j. 1503/19/5300-22444-711887 ve věci odvolání proti platebním výměrům na daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období září – prosinec 2014 (dále jen „předmětná zdaňovací období“). 2. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že žalobkyně podala dne 31. 3. 2015 dodatečná daňová přiznání za předmětná zdaňovací období, v nichž snížila původně vykázaná uskutečněná zdanitelná plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně o hodnotu televizních poplatků. Ty podle žalobkyně nevstupují do výpočtu koeficientu pro krácení nároku dle § 76 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“), a žalobkyně tak uplatnila nárok na odpočet z plnění souvisejících s televizním vysíláním. Vzhledem k tomu došlo za měsíce listopad a prosinec 2014 ke zvýšení nároku na odpočet daně a za měsíce září a říjen 2014 ke snížení původně uplatněného odpočtu. Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „prvostupňový správce daně“) zahájil dne 22. 4. 2015 daňovou kontrolu a následně žalobkyni seznámil s výsledkem kontrolního zjištění, k němuž se žalobkyně vyjádřila. 3. Žalovaný dále s odkazem na rozsudky Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. C-11/15 a Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2016, č.j. 5 Afs 124/2014-178 konstatoval, že poskytování veřejné služby v oblasti veřejnoprávního vysílání není ekonomickou činností. Vzhledem k tomu, že tento názor byl v rozporu s názorem vyjádřeným ve výsledku kontrolního zjištění, vydal prvostupňový správce daně výzvu k prokázání skutečností ze dne 15. 9. 2016, č.j. 6902163/16/2004-60566-10086. Na tuto výzvu žalobkyně reagovala podáním ze dne 4. 11. 2016, č.j. 8006884/16. Prvostupňový správce daně uzavřel daňovou kontrolu s tím, že poplatky ze televizní vysílání nejsou protiplněním za veřejnou službu televizního vysílání, avšak žalobkyni současně vzniká nárok na odpočet DPH pouze v částečné výši. Se žalobkyní se ztotožnil v tom, že poměr zdanitelných a osvobozených plnění dle § 76 ZPDH převyšuje 95 %, a koeficient je tak roven 100 %. Poměrný koeficient stanovil v rozporu s tvrzením žalobkyně na 9 %. Stran povahy audiovizuálního díla konstatoval, že jde o dlouhodobý majetek vytvořený vlastní činností dle § 4 odst. 4 písm. e) ZDPH. Žalobkyně se ke kontrolnímu zjištění vyjádřila dne 7. 4. 2017 a následně s ní byla dne 29. 5. 2017 projednána zpráva o daňové kontrole. Na jejím základě vydal prvostupňový správce daně dodatečné platební výměry ze dne 6. 6. 2017 č.j. 4925775/17/2004-52522-105535, č.j. 4926181/17/2004-52522-105535, č.j. 4926333/17/ 2004-52522-105535 a č.j. 4926438/17/2004-52522-105535 (dále jen „platební výměry“), kterými byla žalobkyni za předmětná zdaňovací období doměřena DPH ve výši 51 210 989 Kč a stanoveno penále ve výši 11 043 487 Kč. Proti platebním výměrům podala žalobkyně odvolání, které bylo zamítnuto rozhodnutím ze dne 29. 1. 2019, č.j. 1503/19/5300-22444-711887 (dále jen „odvolací rozhodnutí“). Proti odvolacímu rozhodnutí podala žalobkyně dne 29. 3. 2019 žalobu k Městskému soudu v Praze. 4. Následně byl vydán rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2021, č.j. 2 Afs 278/2020-37, který se týkal zdaňovacích období leden–srpen 2014. S ohledem na uvedený rozsudek dospěl správce daně k závěru, že prvostupňový správce daně při zaokrouhlování koeficientu pochybil, protože jej nezaokrouhlil v souladu s § 75 odst. 3 ZDPH. Z tohoto důvodu nařídil žalovaný přezkoumání odvolacího rozhodnutí. Správce daně následně vydal prvostupňové rozhodnutí, proti němuž se žalobkyně odvolala. Žalovaný poté shrnul odvolací důvody žalobkyně. Stran argumentace ohledně nedělitelnosti ekonomické činnosti žalobkyně odkázal na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí a uvedl, že ze shora uvedené judikatury plyne, že poskytování služby veřejnoprávního televizního vysílání v rozsahu financování televizními poplatky nelze považovat za ekonomickou činnost ve smyslu § 5 odst. 2 ZDPH. Ze zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ČT“) plyne, že žalobkyně neprovozuje pouze jedinou činnost v podobě veřejné služby v oblasti televizního vysílání, ale i podnikatelskou činnost, která souvisí s předmětem její činnosti (veřejné služby v oblasti televizního vysílání). Ta je předmětem DPH a úzce souvisí s hlavní činností žalobkyně, která předmětem DPH není. 5. Žalobkyně neprovozuje nedělitelnou činnost. Dle zákona o ČT provozuje kromě hlavní činnosti (veřejné služby) i vedlejší podnikatelskou činnost. Ta je spojena s hlavní činností, ale nelze dospět k závěru, že žalobkyně není schopna provozovat veřejnou službu v oblasti televizního vysílání bez své podnikatelské činnosti. K financování uvedené služby slouží primárně televizní poplatky (§ 11 odst. 2 zákona o ČT). Uvedené ustanovení nevylučuje možnost část veřejné služby v oblasti televizního vysílání financovat z příjmů z podnikatelské činnosti. Činnost v podobě veřejné služby v oblasti televizního vysílání žalobkyně provozuje nezávisle na podnikatelské činnosti a ta souvisí s její činností hlavní. Skutečnost, že žalobkyně při provozování své podnikatelské činnosti využívá sledovanosti svých pořadů a umisťuje obchodní sdělení a sponzorské vzkazy do vysílání, je otázkou praxe a strategie žalobkyně, nikoliv důkazem, že uvedené činnosti jsou neoddělitelně spjaty a televizní vysílání by bez podnikatelských aktivit nemohlo existovat. 6. I kdyby zákonodárce žalobkyni zakázal vysílat jakákoliv obchodní sdělení, mohla by dále vysílat pořady v rámci své veřejné služby. Za ekonomickou činnost nelze považovat poskytování služeb v oblasti veřejnoprávního televizního vysílání. Veřejná služba v oblasti televizního vysílání a s ní související podnikatelská činnost nepředstavují neoddělitelnou službu. Činnost žalobkyně lze rozdělit na poskytování služeb v oblasti televizního vysílání (tato činnost převažuje a nelze ji považovat za ekonomickou činnost ve smyslu § 5 odst. 2 ZDPH) a na činnost podnikatelskou. 7. Žalovaný se ztotožnil také s názorem správce daně ohledně stanoviska generálního advokáta SDEU ve věci Českého rozhlasu. Ten uvedl, že „postavení provozovatele veřejnoprávního vysílání, jehož činnost je alespoň z části financována z poplatků, je odlišné“. Žalobkyně vytrhla citaci z kontextu. K jejímu tvrzení, že závěr Nejvyššího správního soudu, že veřejná služba v oblasti rozhlasového (a televizního) vysílání není ekonomickou činností, je chybnou interpretací rozsudku SDEU, žalovaný konstatoval, že tento závěr nebyl uveden jen v jednom rozsudku Nejvyššího správního soudu. Žalovaný přitom poukázal na několik dalších rozsudků s tím, že správce daně se od v nich uvedených závěrů nemohl odchýlit. 8. Stran námitky žalobkyně, že DPH měla být stanovena na základě § 75 ZPDH ve znění účinném od 1. 7. 2017 do 31. 3. 2019, žalovaný uvedl, že bylo nutno vycházet z hmotněprávní úpravy účinné pro předmětná zdaňovací období (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2022, č.j. 2 Afs 170/2019-47). 9. Ohledně námitek týkajících se posouzení audiovizuálního díla První republika (dále jen „První republika“) se žalovaný ztotožnil s názorem správce daně. Záměr žalobkyně využívat První republiku vyplývá již z koprodukční smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a společností Dramedy. Žalobkyně získala oprávnění jej vysílat jakkoliv často bez časového omezení, což naplňuje nabývací kritérium pro posouzení nehmotného statku jako dlouhodobého majetku. Dále byl uzavřen dodatek, dle něhož měla Dramedy dodat žalobky