9 As 95/2007 — Nejvyšší správní soud

8 A 116/2023- 61 - text 11 8 A 116/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobkyně proti žalovanému M. K. bytem X zastoupená JUDr. Petrem Hromkem Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 30, Praha 2, Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 7. 2023, č. j. MSP-18/2023-ODSK-OTC/27, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně podala dne 1. 2. 2023 k žalovanému žádost o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestných činů podle zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů (dále také jen jako „zákon o obětech“ nebo jen „zákon“). V žádosti uvedla, že žádá o poskytnutí peněžité pomoci v celkové výši 313 391,94 Kč, která se skládá z částky 200 000 Kč představujících bolestné a ztížení společenského uplatnění spojené s ublížením na fyzickém zdraví, částky 89 342 Kč jako odškodnění za ztížení společenského uplatnění spojené s ublížením na psychickém zdraví a částky 24 049,94 Kč coby nákladů na léčení vynaložených v souvislosti s trestným činem. 2. Žalobkyně se stala obětí trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odstavec jedna odst. 2 písm. h) tr. zákoníku ve stadiu pokusu, kterého se dopustil odsouzený J. D., který byl za tento trestný čin a další trestné činy odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2022, sp. zn. 3T 7/2022, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2002, sp. n. 7 To 82/2022. Uvedeným rozsudkem jí jako poškozené byla přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 342 775,15 Kč a náhrada škody ve výši 24 049,94 Kč. 3. Rozhodnutím žalovaného bylo žalobkyni podle § 24 odst. 1 písm. a), odst. 2 a § 28 odst. 1 písm. a) odst. 2 zákona o obětech přiznána peněžitá pomoc ve výši 16 049,94 Kč a pro nesplnění podmínek § 28 odst. 1 písm. b) odst. 2 téhož zákona byla její žádost co do částky 297 342 Kč zamítnuta, Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí správní žalobu. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 4. V prvé žalobní námitce žalobkyně namítla nezákonnou aplikaci nové právní úpravy na vzniklý právní vztah, tedy právo žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy. 5. Jak žalobkyně uvedla, zákaz zpětného použití práva patří k elementárním právním zásadám, který se týká požadavku právní jistoty a ochrany nabytých práv. Od tohoto zákazu se lze odchýlit výslovným pozitivním ustanovením zákona, z věcně nezbytných důvodů, zejména pokud by neexistující práva a povinnosti v platném právu byly již v minulosti pociťovány alespoň jako obecně platná pravidla mravní či jinak obecně normativní a z tohoto důvodu s nimi muselo být počítáno jako s pravidly právního vědomí společnosti. 6. Žalobkyně uvedla, že vedle zákazu pravé retroaktivity je při časových střetech právních předpisů třeba šetřit a chránit i tzv. nabytá práva. Odkázala na judikaturu Ústavního soudu, podle které by porušením principu ochrany nabytých práv byla pouze taková změna, která by se zpětnou účinností zhoršila právní postavení subjektu práva (Pl. ÚS. 51/2000 I US 344/04, rozsudek Nejvyššího soudu 22 Cdo 5259/2015 nebo Nejvyššího správního soudu 7A 19/2022) 7. V projednávané věci, jak i žalovaný v napadeném rozhodnutí sám uznal, přechodná ustanovení ve vztahu k zákonu o obětem, konkrétně v novele č. 130/2022 Sb. zcela absentují. Žalovaný nepřezkoumatelně dovozuje, že rozhodným okamžikem pro výběr konkrétního znění právní normy je datum podání žádosti žalobkyně, a tedy nikoliv datum vzniku nemajetkové újmy. Žalobkyně trvá na tom, že datum vzniku nemajetkové újmy jako jediné je způsobilé stanovit jednoznačně a na dalších okolnostech nezávisle okamžik vzniku práva poškozené oběti na reparaci takto vzniklé újmy ze strany státu. Rozhodující právní skutečností z hlediska použití příslušného znění zákona o obětech musí tedy být okamžik vzniku újmy na zdraví oběti, popřípadě ustálení jejího zdravotního stavu. Právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným týkající se peněžité pomoci obětem trestné činnosti mohl vzniknout nejdříve v okamžiku naplnění této základní hmotněprávní podmínky, tedy vzniku újmy na zdraví v důsledku trestné činnosti pachatele. Okamžik uplatnění žádosti o poskytnutí peněžité pomoci je pouze výrazem procesního práva žadatelky, kterým toto již objektivně vzniknuvší existující právo uplatnila. 8. Žalobkyně dále s odkazem na zákonná ustanovení konstatovala, že právo ve smyslu hmotněprávního nároku na odškodnění vůči státu vzniká v okamžiku této újmy, přičemž je možné o peněžitou pomoc požádat ještě před pravomocným rozhodnutím trestního soudu, pokud nejsou důvodné pochybnosti o tom, že se trestný čin stal. 9. Předpoklady poskytnutí peněžité pomoci se v průběhu řízení mohou měnit, neboť peněžitá pomoc se poskytuje pouze tehdy, pokud vzniklá škoda nebyla uhrazena, splnění tohoto předpokladu ostatně žalovaný ověřoval. Ani tento předpoklad poskytnutí peněžité pomoci nelze považovat za podmínku vzniku práva na straně poškozené oběti z hlediska hmotného práva, která by měla ovlivňovat to, kdy hmotněprávní vztah mezi poškozenou obětí a státem vznikne. 10. Žalobkyně uvedla, že při absenci jakýchkoliv přechodných ustanovení v novele zákona je nutné subsidiárně postupovat podle § 37 zákona o obětech, podle něhož se subsidiárně použije občanský zákoník. Žalobkyně dále uvedla, že retroaktivita je institutem práva hmotného, týká se materiálního obsahu a obsahuje pravidla týkající se práv a povinností osob, procesní právo může být změnou právní úpravy ovlivněno v průběhu řízení. Retroaktivita v pojetí procesního práva není předmětem řízení o peněžité pomoci. 11. Žalobkyně odkázala na § 3028 odstavec 2 občanského zákoníku, podle něhož platí, že není-li stanoveno jinak, řídí se právní poměry vzniklé přede dne nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy. Žalobkyně setrvala na tom, že novou právní úpravu nelze na její případ aplikovat. 12. V další části žalobních námitek žalobkyně vytkla žalovanému, že neprovedl výklad aplikace pravidel pro určení časové působnosti příslušné právní úpravy, jakož i uvedené novely na poměry projednávané věci v souladu se zásadou v pochybnostech ve prospěch oběti trestného činu, v souladu se závazky vyplývajícími z práva Evropské unie, jakož i se závazky vyplývajícími z mezinárodních smluv. Žalovaný byl povinen při výkladových i aplikačních nejasnostech vycházet ze základních principů zákona o obětech vyplývajících z judikatury Nejvyššího správního soudu (k tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2019, č. j. 9 As 423/2018–29). 13. Podle uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu smyslem zákona je zmírnit dopady spáchaného trestného činu na život obětí a naplnit celosvětový trend posilování práv oběti. Z principu subsidiarity pak vyplývá, že peněžitou pomoc je nutné poskytnout zejména tam, kde odškodnění není možné získat z jiných zdrojů. Pokud by novela zákona o obětech měla být interpretována a aplikována způsobem, jakým žalovaný postupoval ve vztahu k žalobkyni, došlo by ke zpřísnění podmínek pro poskytnutí peněžité pomoci za účelem reparace nemajetkové újmy, a to až k jeho naprostému vyloučení. 14. Žalobkyně uvedla, že i po zavedení účinnosti sporné novely platí, že obětem trestných činů je poskytnuto lepší postavení v tom, že nemusejí prokazovat a dokládat konkrétní druhy újmy předpokládané v jednotlivých písmenech v § 28 odst. 1 zákona, nýbrž na ně dopadne pouze finanční strop uvedený ve vztahu k jednotlivým typům obětí v jednotlivých písmenech. I sám žalovaný potvrzuje výlučně procesní povahu tohoto ustanovení. Novelizované ustanovení § 28 odst. 2 zákona o obětech má i nadále povahu procesně právní, jeho účelem je usnadnit oběti dokazování v případech, pokud již o výši vzniklé nemajetkové újmy bylo rozhodnuto pravomocným rozsudkem. Hmotněprávní základ pro vznik povinnosti státu reparovat i ostatní formy vzniklé nemajetkové újmy, jak jsou stanoveny v § 28 odst. 1 zákona i po novele zůstal zachován, a to prostřednictvím přetrvávajícího účelu peněžité pomoci, jak je zakotven v § 25 odst. 2. tak, že peněžitá pomoc se poskytne, pokud škoda, újma na zdraví nebo jiná nemajetková újma nebyla plně nahrazena. Povinnost státu přispět na odškodnění osob přitom vyplývá ze směrnice Rady 2004/80/ES ze dne 29. dubna 2004. Tato směrnice stanovuje minimální normy pro odškodňování obětí trestných činů a vyžaduje, aby členské státy měly mechanismy pro poskytování odškodnění obětem trestných činů, včetně těch, které utrpěly nemajetkovou újmu. Pokud členský stát takové odškodnění do své vnitrostátní právní úpravy nezahrne, mohl by se do konfliktu s těmito minimálními normami stanovenými směrnicí dostat. Vyprázdnění peněžité pomoci, která má po uvedené novele zákona o obětech platného ustanovení § 25 spočívat v jednorázovém poskytnutí peněžité částky k překlenutí zh