15 A 124/2024 – Městský soud v Praze

15 A 124/2024- 83 - text  7 15 A 124/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Bc. Jana Schneeweise a Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobkyň: a) A. D. b) A. D. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádostí žalobkyň o dočasnou ochranu zaevidovaných pod č.j. OAM-0415670/DO-2024 a č.j. OAM-0415676/DO-2024 jako nepřijatelných dne 25. 11. 2024 takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že dne 25. 11. 2024 vrátil žalobkyním jejich žádosti o dočasnou ochranu zaevidované pod č.j. OAM-0415670/DO-2024 a č.j. OAM-0415676/DO-2024 jako nepřijatelné, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyň a přikazuje se mu obnovit stav před vrácením žádostí žalobkyň o dočasnou ochranu zaevidovaných pod č.j. OAM-0415670/DO-2024 a č.j. OAM-0415676/DO-2024. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhaly toho, aby soud určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že jim dne 25. 11. 2024 vrátil jejich žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné, byl nezákonný. Zároveň požadovaly, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jejich práv a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádostí. 2. V žalobě žalobkyně (matka s dcerou) – obě ukrajinské občanky - vylíčily, že vycestovaly z Ukrajiny po vypuknutí válečného konfliktu a 3. 8. 2022 vstoupily do Schengenského prostoru. Následně v České republice získaly dočasnou ochranu. Poté vycestovaly do Španělska, kde také získaly dočasnou ochranu. Dočasná ochrana v ČR jim tedy byla zrušena. Poté žalobkyně přicestovaly zpět do České republiky a podaly žádost o dočasnou ochranu. Ta však byla vyhodnocena jako nepřijatelná z důvodu získání dočasné ochrany v jiné zemi a formulář žádostí byl žalobkyním vrácen. Uvedený postup žalovaného považují žalobkyně za nezákonný zásah. 3. Žalobkyně vyjádřily přesvědčení, že žaloba je přípustná a projednatelná ve správním soudnictví, k čemuž odkázaly na relevantní judikaturu. Následně odkázaly na § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina s tím, že toto ustanovení neodpovídá Rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“) zavedlo okamžitou dočasnou ochranu pro všechny kategorie osob uvedené v čl. 2 odst. 1 a 2, a dále citovaly z Operačních pokynů k prováděcímu rozhodnutí. K okamžité registraci postačuje prokázání státní příslušnosti, pobytu na Ukrajině a případně rodinné vazby. Žalobkyně jsou poživatelkami dočasné ochrany, neboť spadají do kategorie osob dle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí, což plyne z čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“). Směrnice o dočasné ochrany nezná jako důvod pro vyloučení přístupu k dočasné ochraně „udělení dočasné ochrany v jiném členském státě“. 4. Možnosti požádat o dočasnou ochranu svědčí i právo cizince pobývat v zemi dle svého výběru, zakotvené v čl. 16 preambule prováděcího rozhodnutí. Užití čl. 11 směrnice o dočasné ochraně se členské státy zřekly a jeho použití výslovně vyloučily. Protože se Česká republika nedohodla s jiným členským státem na jakékoliv úpravě vyloučení čl. 11, je sekundární pohyb, a tím i získání dočasné ochrany v jiném členském státě, povolen a nemůže být vyloučen pouze na základě rozhodnutí jednoho členského státu v národní úpravě. 5. To, že vyznačení nepřijatelnosti je nezákonným zásahem, potvrdil Městský soud v Praze již v rozsudku ze dne 27. 4. 2023, č.j. 11 A 80/2023-79 a také rozsudky Krajského soudu v Plzni. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina je v rozporu s čl. 28. Směrnice o dočasné ochraně, s čl. 15 preambule prováděcího rozhodnutí a čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí. Z toho vyplývá, že zásah spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu z důvodu nepřijatelnosti je zásahem nezákonným. 6. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě nejprve rozporoval její přípustnost s tím, že ji nelze dovozovat ze směrnice o dočasné ochraně. Z evidence Temporary Protection Platform (TPD) žalovaný zjistil, že žalobkyně jsou držitelkami dočasné ochrany ve Španělsku. Důvod nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina byl tedy naplněn. Žalovaný je přesvědčen, že postupoval správně; směrnice o dočasné ochraně, jakož i její účel vyjádřený v její preambuli, zapovídá tzv. druhotný pohyb cizinců, tedy to, aby se cizinci s již udělenou dočasnou ochranou přesouvali do jiných členských států dle vlastní volby. 7. Dne 26. 3. 2025 zaslal žalovaný soudu další vyjádření, v němž reflektoval závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 2. 2025, Krasiliva, C-753/23 (dále jen „rozsudek Krasiliva”), v němž Soudní dvůr EU odpověděl na předběžné otázky Nejvyššího správního soudu ohledně výkladu právních předpisů souvisejících s projednávanou věcí. Podle žalovaného tento rozsudek na případ žalobkyně aplikovat nelze, protože v jejím případě došlo k udělení dočasné ochrany v jiném členském státě, a proto na ni dopadá § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, zatímco Soudní dvůr EU se zabýval skutkově odlišnou situací, kdy žadatelka o dočasnou ochranu v České republice měla současně požádáno o týž pobytový titul ve Spolkové republice Německo, kde doposud nebylo o žádosti rozhodnuto [řešil tedy jen důvod nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. c) Legis Ukrajina]. Žalovaný se nadále domnívá, že není možný druhotný pohyb mezi jednotlivými členskými státy EU osob, jimž byla dočasná ochrana přiznána. 8. V replice ze dne 11. 4. 2025 žalobkyně setrvaly na žalobě a v ní uvedené argumentaci. Současně odkázaly na rozsudek Krasiliva a na něj navazující rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2025 č. j. 5 Azs 273/2023-27 a ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42 a č. j. 1 Azs 336/2024-42. Konstatovaly, že na základě této judikatury nemůže žalovaný považovat žádost o dočasnou ochranu za nepřijatelnou pouze proto, že občan Ukrajiny má nebo dříve měl dočasnou ochranu v jiném státě EU. 9. Žalovaný následně dne 15. 4. 2025 zaslal soudu další vyjádření navazující na rozsudek Krasiliva a recentní rozsudky Nejvyššího správního soudu zmíněné žalobkyněmi. Navrhl, aby soud položil Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku ohledně souladu § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina s evropským právem a dále vyjádřil nesouhlas se závěry Nejvyššího správního soudu ohledně možnosti sekundárního pohybu osob. 10. Soud o žalobě uvážil následovně. 11. Žaloba je přípustná. 12. Soudní dvůr EU v rozsudku Krasiliva dovodil, že čl. 47 Listiny základních práv EU vyžaduje, aby osoba žádající o dočasnou ochranu ve smyslu směrnice o dočasné ochraně měla přístup k účinné soudní ochraně. Ustanovení § 5 odst. 2 Legis Ukrajina je tedy rozporný s čl. 47 Listiny základních práv EU, a soud proto neaplikoval soudní výluku dle uvedeného ustanovení. Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší správní soud v tomto směru v reakci na rozsudek Krasiliva překonal svou dřívější opačnou judikaturu a dovodil, že soudní výluku nelze aplikovat (viz jeho rozsudek ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42). 13. Žaloba je důvodná. 14. Úvodem je třeba konstatovat, že Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42 a č. j. 1 Azs 336/2024-42 podrobně posoudil (ne)soulad § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina s unijním právem a své závěry strukturovaně a přesvědčivě odůvodnil. Městský soud v Praze již tyto závěry následoval například ve svých rozsudcích ze dne 23. 4. 2025 č. j. 10 A 6/2025-61, ze dne 29. 4. 2025 č. j. 3 A 79/202446 nebo ze dne 30. 4. 2025 č. j. 17 A 10/202450. Soud v nynější věci nevidí důvod se od již dříve vyslovených závěrů svých i Nejvyššího správního soudu odchylovat, a proto na ně bude dílem odkazovat a dílem je pro přehlednost stručně zopakuje. 15. Ochranu podle ustanovení § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle ustanovení § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soud