15 A 13/2025 – Městský soud v Praze

15 A 13/2025- 67 - text  8 15 A 13/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobce: M. K. zastoupený O. K., obecným zmocněncem proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu zaevidované pod č. j. OAM-0006839/DO-2025 jako nepřijatelné dne 28. 1. 2025 takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 28. 1. 2025 jeho žádost o udělení dočasné ochrany zaevidovanou pod č. j. OAM-0006839/DO-2025 z důvodu nepřijatelnosti žádosti, byl nezákonný. II. Žalovanému se přikazuje přijmout žádost žalobce o dočasnou ochranu v České republice zaevidovanou pod č.j. OAM-0006839/DO-2025 a vést o ní řízení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal toho, aby soud určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že mu dne 28. 1. 2025 vrátil žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň požadoval, aby soud žalovanému přikázal přijmout jeho žádost o dočasnou ochranu a vést o ní řízení. 2. V žalobě uvedl, že dne 12. 8. 2024 vstoupil na území Evropské unie (dále jen “EU”), a to přes Rumunsko, kde mu byla udělena dne 12. 8. 2024 dočasná ochrana bez tlumočníka. O tuto dočasnou ochranu nežádal. Dne 28. 1. 2025 podal žádost o poskytnutí dočasné ochrany žalovanému, který žádost vyhodnotil jako nepřijatelnou z důvodu podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “Lex Ukrajina”). 3. Žalobce podal dne 27. 1. 2025 na velvyslanectví Rumunska prohlášení o vzdání se oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany a požádal o zánik dočasné ochrany v Rumunsku. Tato dočasná ochrana tedy zanikla ke dni 27. 1. 2025. Žalobce nemá žádné vízum, dočasnou ochranu ani dlouhodobé vízum v jiném členském státě EU a nemůže se vrátit na území Ukrajiny kvůli probíhajícímu ozbrojenému konfliktu. Nuceným návratem na Ukrajinu by byl podroben nelidskému ponižování nebo trestu v rozporu s čl. 2 a 4 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalovaný vůbec neposoudil nepřiměřený zásah v podobě neudělení dočasné ochrany do rodinného a soukromého života žalobce. 4. Žalobce má za to, že splňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany dle § 3 Legis Ukrajina a dále bodu 15 preambule, čl. 1 a 2 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“) a dle čl. 26, 28 a 29 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“). 5. Jakmile členský stát vydá povolení k pobytu v souladu s čl. 8 směrnice o dočasné ochraně, má osoba požívající dočasné ochrany právo cestovat do jiných členských států, než je členský stát, který vydal povolení k pobytu na dobu 90 dnů během období 180 dnů. Pokud se taková osoba následně přesune do jiného členského státu, kde obdrží jiné povolení k pobytu v rámci dočasné ochrany, musí skončit platnost prvního vydaného povolení k pobytu a práva z něj vyplývající musí zaniknout v souladu s čl. 15 odst. 6 a čl. 26 odst. 4 směrnice o dočasné ochraně. Žalobce k tomu poznamenal, že členské státy se dohodly, že nebudou uplatňovat čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Odkázal na četnou judikaturu správních soudů ve věcech přijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu a na právní závěr veřejného ochránce práv. 6. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že postupoval zcela v souladu se zákonem, neboť žalobce figuruje v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy Temporary Protection Platform (TPD) jako držitel dočasné ochrany v Rumunsku. 7. Poukázal na to, že z preambule směrnice o dočasné ochraně jednoznačně plyne, že cílem evropského zákonodárce nebylo zakotvit univerzální právo na získávání pobytového oprávnění z titulu dočasné ochrany v různých členských státech. Právě snaha o získání pobytového oprávnění k jiném členském státě z titulu dočasné ochrany představuje onen druhotný pohyb, kterému naopak evropský zákonodárce přijetím směrnice chtěl zabránit. V bodě 20 a 21 preambule směrnice o dočasné ochraně hovoří o mechanismu solidarity mezi členskými státy s finančním kooperačním prvkem. I z tohoto bodu preambule dle žalovaného vyplývá, že cílem směrnice není, aby cizinci požívali nebo žádali o dočasnou ochranu ve více členských státech a tím zbytečně, případně účelově, vyčerpávali kapacity a zdroje členských států. Ani z normativního textu směrnice o dočasné ochraně nelze dovodit, že by vysídlené osoby byly oprávněny získávat oprávnění z titulu dočasné ochrany v různých členských státech za situace, kdy jim již povolení k pobytu z tohoto titulu bylo vydáno jiným členským státem. Takovou možnost připouští specificky pouze dvě ustanovení směrnice o dočasné ochraně, a to čl. 15 a 26. Z těchto ustanovení směrnice o dočasné ochraně plyne, že právo držitele dočasné ochrany v jiném členském státě, resp. držitele povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany na získání stejného povolení v jiném členském státě se omezuje pouze na případy uvedené v čl. 15 a čl. 26 směrnice o dočasné ochraně. V obou těchto případech se předpokládá předchozí dohoda členských států na přemístění držitele dočasné ochrany a jeho souhlas. Žádná taková dohoda mezi orgány České republiky a Rumunska v případě žalobce neexistuje. Z preambule prováděcího rozhodnutí vyplývá, že Rada (EU) se rozhodla neaktivovat přerozdělování osob požívajících dočasné ochrany v závislosti na volných kapacitách členských států podle čl. 25 - 26 směrnice o dočasné ochraně. Učinila tak s tím, že občané Ukrajiny jako držitelé biometrických cestovních dokladů nepodléhají vízové povinnosti, a mají tudíž možnost se pohybovat volně v rámci území členských států EU až po 90 dnů, a proto mají dost času si vybrat členský stát, kde chtějí požívat práv spojených s dočasnou ochranou a připojit se tak ke své rodině či přátelům. Tím zřejmě mělo být zajištěno rovnoměrné rozdělení břemene mezi členské státy, které odpovídají jejich kapacitám nahlášeným Komisi EU ve smyslu čl. 25 směrnice o dočasné ochraně. 8. Rovněž neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně nemůže založit držiteli dočasné ochrany právo na získání dočasné ochrany v jiném členském státě, protože ze samotné směrnice o dočasné ochraně nevyplývá právo držitele dočasné ochrany na získání dočasné ochrany v jiném členském státě. 9. Podle žalovaného je také třeba vzít v úvahu specifika institutu dočasné ochrany, který primárně směřuje k tomu, aby členské státy byly schopny zajistit přijetí velkého počtu vysídlených osob, zajistit jim odpovídající práva a zároveň zamezit tomu, aby azylový systém členských států zkolaboval. Prioritou je tedy zajištění dočasné ochrany osobám, které jí dosud v žádném členském státě nedisponují a sloučení úzkého jádra členů rodiny pobývajících v různých členských státech. 10. Nelze rovněž souhlasit s argumentem, který se objevuje v judikatuře krajských soudů, že ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina rozšiřuje důvody, pro které lze dočasnou ochranu odepřít a které jsou uvedeny v čl. 28 směrnice o dočasné ochraně. Tento článek dopadá na jinou skupinu osob, než ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, které dopadá na ty osoby, které již držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě jsou, tedy z dočasné ochrany vyloučeny nejsou a ani nebyly. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina pouze stanoví, že žalovaný nebude znovu posuzovat žádost o udělení dočasné ochrany cizince, který už dočasnou ochranu v jiném členském státě získal. 11. Žalovaný uzavřel, že česká právní úprava neodporuje unijní právní úpravě a pro vyhodnocení žádosti žalobce jako nepřijatelné byl zákonný důvod. 12. V replice doručené soudu dne 12. 3. 2025 žalobce s odkazem na čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí, čl. 26 odst. 4 směrnice o dočasné ochraně a § 3 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) Legis Ukrajina zdůraznil nezákonnost vyznačení nepřijatelnosti jeho žádosti o udělení dočasné ochrany. Poukázal rovněž na novou judikaturu Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 2. 2025, Krasiliva, C-753/2023 (dále jen “rozsudek Krasiliva”). 13. Dne 26. 3. 2025 zaslal žalovaný soudu další vyjádření, ve kterém reflektoval záv