15 A 143/2023 – Městský soud v Praze

15 A 143/2023- 78 - text  7 15 A 143/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobkyně: I. N. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu evidované pod č. j. OAM-0389984/DO-2023 jako nepřijatelné dne 1. 12. 2023 takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 1. 12. 2023 její žádost o udělení dočasné ochrany zaevidovanou pod č. j. OAM-0389984/DO-2023 z důvodu nepřijatelnosti žádosti, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o udělení dočasné ochrany zaevidované pod č. j. OAM-0389984/DO-2023. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala toho, aby soud určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že jí dne 1. 12. 2023 vrátil žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň požadovala, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jejích práv a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti. 2. V žalobě uvedla, že žalovaný posoudil její žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou z důvodu, že žalobkyni byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě EU, a to v Itálii. Žalobkyně je přesvědčena, že nárok na udělení dočasné ochrany v České republice má bez ohledu na to, že jej již úspěšně uplatnila v Itálii. Směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) totiž neupravuje možnost členského státu nepřijmout žádost o dočasnou ochranu z důvodu, že o ni žadatel požádal nebo ji získal v jiném členském státě. Žalovaný nebyl oprávněn žalobkyni tento nárok upřít tím, že žádost nepřijme k věcnému posouzení na základě uplatnění vnitrostátního práva. Tato úprava nepřijatelnosti podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“) je nepoužitelná pro její rozpor se směrnicí o dočasné ochraně, dle které mohou členské státy poskytovat pro osoby, kterých se směrnice týká, podmínky, které jsou toliko příznivější než je znění samotné směrnice o dočasné ochraně. Žalobkyně dále uvedla, že se dočasné ochrany v Itálii ke dni 15. 5. 2023 vzdala. Dodala, že správní soudy dovodily rozpor výluky soudního přezkumu dle § 5 odst. 2 Legis Ukrajina s unijním právem, přičemž vyřízení žádosti způsobem, jakým to učinil žalovaný, je faktickým úkonem žalovaného, ve kterém lze spatřovat nezákonný zásah, proti němuž se žalobkyně může bránit žalobou na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 a násl. s.ř.s. 3. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že postupoval zcela v souladu se zákonem, neboť žalobkyně je stále držitelkou dočasné ochrany v Itálii. Žalobkyně sice uvádí, že se dočasné ochrany vzdala, nicméně tomuto tvrzení neodpovídá záznam v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy Temporary Protection Platform (TPD), kde žalobkyně stále figuruje jako držitel dočasné ochrany v Itálii. Žalobkyně ke své žádosti žádný doklad o tom, že se dočasné ochrany v Itálii vzdala, nepředložila. 4. Žalovaný poznamenal, že žalobkyně jako držitelka dočasné ochrany v Itálii již není osobou, která by prchala před nebezpečím vyvolaným ruskou agresí v zemi svého původu. Žalobkyně sice využívá svého práva na dočasnou ochranu, činí tak však nikoli z důvodu, aby v České republice hledala tuto ochranu, ale proto, aby zde mohla pobývat s dětmi a manželem, který zde pobývá na zaměstnaneckou kartu. Tento její postup je spíše zneužitím institutu dočasné ochrany. Pokud žalobkyně a její děti chtějí na území České republiky pobývat, musí si požádat o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny podle § 42a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, přičemž nositelem sloučení by byl manžel žalobkyně. Žalovaný musí přistupovat k výkladu a aplikaci ustanovení Legis Ukrajina tak, aby zamezil zneužití práva na dočasnou ochranu. V případě žalobkyně byl zcela zřetelně naplněn důvod nepřijatelnosti žádosti uvedený v § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina. 5. Žalovaný dále uvedl, že směrnice o dočasné ochraně sama, ačkoliv tento základní princip z jejích ustanovení vyplývá, nikterak neřeší, jak by měly členské státy naložit s žádostí o poskytnutí dočasné ochrany, pokud takové osobě již dočasná ochrana byla udělena v jiném členském státě. Tuto otázku směrnice zjevně ponechává na vnitrostátním právu členských států. Směrnice o dočasné ochraně současně předpokládá, což potvrzuje její článek 26, že by měly v rámci členských států probíhat relokace právě s ohledem na vytíženost kapacit jednotlivých států. Žádný takový mechanismus však nebyl aktivován. Evropská komise k tomuto uvedla, že osoby si mohou zvolit, v jakém státě o dočasnou ochranu požádají. Smyslem této prvotní volnosti však má být zajištění maximálního rozprostření zátěže mezi členskými státy, aby nedošlo k přehlcení zemí prvního vstupu. S ohledem na absenci centrálního distribučního mechanismu předvídaného směrnicí o dočasné ochraně je Česká republika oprávněna reagovat ve smyslu směrnice o dočasné ochraně na vyčerpání nebo i na hrozící vyčerpání národních kapacit. Právní úprava nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu z důvodů uvedených v § 5 odst. 1 písm. c), d) Legis Ukrajina tedy nejenže není v rozporu se samotnou směrnicí o dočasné ochraně, ale je odrazem zásady uvedené v čl. 25 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně a jejím cílem je bránit zneužívání práva. 6. Česká právní úprava taktéž nikterak neodporuje čl. 15 preambule prováděcího rozhodnutí Rady (EU) č. 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“). To, že se členské státy dohodly, že nebudou aplikovat čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, znamená je to, že držitel dočasné ochrany, který neoprávněně pobýval na území jiného členského státu, nebude tímto členským státem přemisťován do členského státu, který mu povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany vydal. 7. Dne 26. 3. 2025 zaslal žalovaný soudu další vyjádření, v němž reflektoval závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 2. 2025, Krasiliva, C-753/23 (dále jen „rozsudek Krasiliva”), v němž jmenovaný soud odpověděl na předběžné otázky Nejvyššího správního soudu stran výkladu právních předpisů souvisejících s projednávanou věcí. Podle žalovaného tento rozsudek na případ žalobkyně aplikovat nelze, protože v jejím případě došlo k udělení dočasné ochrany v jiném členském státě, a proto na ni dopadá § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, zatímco Soudní dvůr EU se zabýval skutkově odlišnou situací, kdy žadatelka o dočasnou ochranu v České republice měla současně požádáno o týž pobytový titul ve Spolkové republice Německo, kde doposud nebylo o žádosti rozhodnuto [řešil tedy jen důvod nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. c) Legis Ukrajina]. Žalovaný se i nadále domnívá, že není možný druhotný pohyb osob, jimž byla dočasná ochrana přiznána, mezi jednotlivými členskými státy EU. 8. Žalovaný následně zaslal soudu další vyjádření navazující na rozsudek Krasiliva a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2025 č. j. 5 Azs 273/2023-27, ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42 a ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 336/2024-42). Navrhl, aby soud položil Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku ohledně souladu § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina s evropským právem a dále vyjádřil nesouhlas se závěry Nejvyššího správního soudu ohledně možnosti sekundárního pohybu osob. 9. Soud o žalobě uvážil následovně. 10. Žaloba je přípustná. Soudní dvůr EU v rozsudku Krasiliva dovodil, že čl. 47 Listiny základních práv EU vyžaduje, aby osoba žádající o dočasnou ochranu ve smyslu směrnice o dočasné ochraně měla přístup k účinné soudní ochraně. Ustanovení § 5 odst. 2 Legis Ukrajina je tedy rozporný s čl. 47 Listiny základních práv EU, a soud proto neaplikoval soudní výluku dle uvedeného ustanovení. Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší správní soud v tomto směru v reakci na rozsudek Krasiliva překonal svou dřívější opačnou judikaturu a též dovodil, že soudní výluku nelze aplikovat (viz jeho rozsudek ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42). 11. Žaloba je dů