15 A 146/2025 – Městský soud v Praze

15 A 146/2025- 27 - text  8 15 A 146/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobce: nezl. A. M., nar. X zastoupený O. V., obecnou zmocněnkyní proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě ze dne 7. 10. 2025 na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 30. 9. 2025 jeho žádost o udělení dočasné ochrany zaevidovanou pod sp. zn. OAM-0425584/DO-2025 jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany zaevidované pod č. j. OAM-0425584/DO-2025. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by soud vyslovil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci dne 30. 9. 2025 vrátil jeho žádost o udělení dočasné ochrany jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň navrhl, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti o poskytnutí dočasné ochrany žalobci. 2. V žalobě uvedl, že žalovaný vyhodnotil předmětnou žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou z toho důvodu, že žalobci byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě Evropské unie (dále jen „EU“), konkrétně v Portugalsku a bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“). Žalobce opravdu měl dříve dočasnou ochranu v Portugalsku, té se ale vzdal, a proto mu měla být dočasná ochrana udělena. Vrácení žádosti je tak nezákonným zásahem. 3. Žalobce dále uvedl, že na začátku války přicestoval do Portugalska se svou matkou. Obdržel zde dne 15. 3. 2022 dočasnou ochranu. Poté, co se boje v Kyjevské oblasti uklidnily, rozhodli se odjet zpět na Ukrajinu. Svou dočasnou ochranu tak ukončili dne 8. 8. 2022 a dále nečerpali žádné výhody s ochranou spjaté. Poté, co se boje opět vyostřily, vycestoval žalobce do České republiky (dále jen „ČR“), kde požádal o dočasnou ochranu. V okamžiku podání žádosti nedisponoval žádným pobytovým oprávněním. Nyní se v ČR nachází na základě bezvízového styku. Přestože dočasnou ochranu nemá, žalovaný k této skutečnosti nepřihlédl. Postupoval tak proti evropské legislativě i judikatuře správních soudů, a tedy zcela podle vlastní libovůle. 4. Žaloba je přípustná, neboť § 5 odst. 2 Legis Ukrajina odporuje unijnímu právu. To jednoznačně potvrdil Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“ v rozsudku ze dne 27. 2. 2025 ve věci C-753/23 Krasiliva. 5. Žalobce má za to, že nová a žalovaným aplikovaná úprava zakotvená v ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je v rozporu s unijním právem. V této souvislosti odkázal na judikaturu, v níž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že druhotný pohyb osob, kterým dříve byla udělena dočasná ochrana v jiné zemi, je přípustný. S ohledem na nadále platnou dohodu členských států neaplikovat čl. 11 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), unijní právo nijak neomezuje druhotné pohyby držitelů dočasné ochrany. Neumožňuje toliko současné čerpání výhod spojených s dočasnou ochranou ve vícero zemích. Na uvedeném nic nemění ani přijetí nového prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2025/1460“). K tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2025 č.j. 1 Azs 126/2025-28, body 12 až 15. Důsledek nově přijaté úpravy je stejný jako v případě § 5 odst. 1 písm. c) nebo d) Legis Ukrajina, tj. je jím nemožnost získat dočasnou ochranu v případě, že občan Ukrajiny ji má nebo dříve měl udělenou v jiné zemi. Nejvyšší správní soud však jasně řekl, že taková právní úprava je pro rozpor s právem EU neaplikovatelná. Ze směrnice o dočasné ochraně neplyne, že by členské státy měly mít možnost zasílat Evropské komisi oznámení o hrozícím vyčerpání kapacit a že by pak následně bez dalšího směly žádosti o dočasnou ochranu odmítat. V souladu čl. 25 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně mají mít členské státy možnost vyjádřit číselně nebo v obecných rysech, jaká je jejich kapacita pro přijetí osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu. Tyto informace by se pak měly promítnout do prováděcího rozhodnutí. V případě překročení kapacit má Rada posoudit situaci a přijmout vhodná opatření včetně doporučení, aby daným členským státům byla poskytnuta další pomoc. Směrnice o dočasné ochraně však nepředpokládá postup, který svévolně zvolila ČR, tj. náhlé oznámení hrozícího vyčerpání kapacit (aniž by vůbec byly na začátku známy) Evropské komisi a zamezení určité kategorii vysídlených osob v získání dočasné ochrany. Reakce na případné vyčerpání kapacit některého z členských států má naopak vzejít ze strany orgánů EU, nikoliv z iniciativy jednoho členského státu. Oznámení, které ČR učinila podle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina, je proto bez jakéhokoliv právního významu. 6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl žalobu zamítnout. Poznamenal, že žalobce spatřuje nezákonný zásah paradoxně v tom, že žalovaný postupoval podle Legis Ukrajina. Žalovaný totiž vyhodnotil žádost žalobce o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, jelikož žalobce figuruje v platformě pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform) jako držitel dočasné ochrany v Portugalsku. Svědčí o tom znak „tp“ uvedený v rubrice „Type of protection“. Tento znak se používá tam, kde cizinec získal povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany a dosud je jeho držitelem. Přestože žalobce v žalobě tvrdí, že mu byla dočasná ochrana v Portugalsku zrušena, tento údaj prozatím nekoresponduje s údaji ve vnitrostátním systému Portugalska, odkud se data přenášejí přímo do Platformy pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany. Co je příčinou tohoto stavu, však dle žalovaného není rozhodné. Pro naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu uvedeného v § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je stěžejní, že dočasnou ochranu či spíše povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě žalobce získal. 7. Žalovaný v souvislosti s aplikací § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina též poukázal na dopis, který Ministerstvo vnitra zveřejnilo a dne 28. 8. 2025 odeslalo Evropské komisi (dále též „EK“). 8. Aplikované ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je dle žalovaného souladné s unijním právem, neboť z unijního práva samotného nevyplývá osobám, které již v jiném členském státě využily práv vyplývajících z dočasné ochrany, zejména pak získaly povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, právo na získání stejného pobytového oprávnění s výjimkou sloučení rodiny či humanitárních důvodů a situace přemístění podle čl. 26 směrnice o dočasné ochraně. Toto právo nevyplývá z textu směrnice o dočasné ochraně ani implicitně. 9. O tom svědčí samotná textace čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně. Pokud by toto ustanovení mělo dopadat i na osoby, které již toto pobytové oprávnění získaly v jiném členském státě, muselo by znít jinak, a především by nesměla být součástí směrnice o dočasné ochraně ustanovení čl. 15 a čl. 26. Jelikož právo sekundárního pohybu v rámci EU držitelům dočasné ochrany neplyne přímo ze směrnice o dočasné ochraně, je podle žalovaného otázkou, zda jej lze skutečně dovodit jen z toho, že se členské státy dohodly neaplikovat čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Tento článek upravuje pouze povinnosti členských států navzájem a nic dalšího z něj nevyplývá. Na držitele oprávnění k pobytu může mít nanejvýše zprostředkovaný vliv a neplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně nemůže založit osobě požívající dočasné ochrany, které bylo vydáno povolení k pobytu podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně jedním členským státem, právo získat toto povolení v jiném členském státě. Žalovaný poukázal na to, že právě z dohody členských států o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně Nejvyšší správní soud ve své judikatuře dovozuje existenci práva na přemístění do jiného členského státu a získání nového povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v členském státě, kam se cizinec přemístí. 10. Žalovaný dále zdůraznil, že pro oblast týkající se druhotných pohybů