15 A 35/2025 – Městský soud v Praze

15 A 35/2025- 46 - text  7 15 A 35/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobce: M. C., nar. XXX státní příslušník Ukrajiny zastoupený Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s. se sídlem Poděbradská 5, Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě ze dne 28. 3. 2025 na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného; takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 18. 3. 2025 jeho žádost o udělení dočasné ochrany zaevidovanou pod č. j. OAM-0366840-1/DO-2025 z důvodu nepřijatelnosti žádosti, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany zaevidované pod č. j. OAM-0366840-1/DO-2025. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal toho, aby soud určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že mu dne 18. 3. 2025 vrátil žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“), tedy proto, že mu byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě, byl nezákonný. Zároveň požadoval, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jejho práv a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti. 2. V žalobě žalobce – občan Ukrajiny - vylíčil, že poté, co z Ukrajiny dne 9. 2. 2025 vycestoval, mu byla po překročení hranic do Rumunska dne 14. 2. 2025 udělena dočasná ochrana. Této dočasné ochrany se ale vzdal, o čemž svědčí potvrzení ze dne 17. 3. 2025 přiložené k žalobě. Dne 18. 3. 2025 se pokusil získat dočasnou ochranu v České republice, avšak žalovaný mu vrátil jeho žádost jako nepřijatelnou, a to podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“), tedy proto, že mu byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě. Uvedený postup žalovaného považuje žalobce za nezákonný zásah. 3. Žalobce vyjádřil své přesvědčení, že žaloba je přípustná a projednatelná ve správním soudnictví. Dále namítl, že § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina odporuje unijnímu právu. Považuje se za poživatele práva na dočasnou ochranu podle prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“). Důvody, pro něž jedině lze osobu vyloučit z poskytnutí dočasné ochrany, jsou uvedeny v čl. 28 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“). Směrnice důvod „podání žádosti o dočasnou ochranu v jiném členském státě” nezná. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina odpírá vysídlené osobě ochranu z důvodu, který směrnice o dočasné ochraně nepředpokládá (vnitrostátní úprava odporuje unijní úpravě v neprospěch žalobce), a proto jej není možné aplikovat. Žalobce má za to, že právo pobývat v zemí dle svého výběru mu náleží i díky tomu, že se členské stát zřekly uplatňování čl. 11 této směrnice, který upravuje závazek členského státu ohledně zpětného přijetí osob, které na jeho území požádají o dočasnou ochranu. 4. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že postupoval v dané věci v souladu se zákonem. Žalobce je držitelem dočasné ochranu v Rumunsku, což plyne z evidence Temporary Protection Platform (TPD). Důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina je tedy naplněn. K jeho naplnění postačí, pokud cizinec v jiném členském státě o dočasnou ochranu požádal a získal ji. Toto ustanovení není dle přesvědčení žalovaného v rozporu s předpisy unijního práva. Nevyplývá to ani z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 2. 2025, Krasiliva, C-753/23 (dále jen „rozsudek Krasiliva”), jelikož se v něm soud zabýval skutkově odlišnou situací. 5. Žalovaný dále vyjádřil nesouhlas se závěry Nejvyššího správního soudu obsaženými v rozsudcích ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42 a č. j. 1 Azs 336/2024-42 s tím, že ze směrnice o dočasné ochraně vyplývá pouze právo primární volby členského státu, nikoli však tzv. druhotný pohyb cizinců mezi členskými státy, tj. aby cizinci s již udělenou dočasnou ochranou požívali nebo žádali o dočasnou ochranu ve více členských státech (a nevyplývá to ani z prováděcího rozhodnutí). Podle žalovaného česká právní úprava unijní úpravě neodporuje, a proto nelze vyhodnocení žalobcovy žádosti jako nepřijatelné považovat za nezákonný zásah. Závěrem žalovaný (alternativně) navrhl, aby soud položil Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku ohledně souladu § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina s evropským právem. 6. V doplňujícím vyjádření ze dne 20. 6. 2025 žalovaný poukázal na text schváleného, ale dosud veřejně nedostupného návrhu Prováděcího rozhodnutí Rady (EU) č. 9933/25 a uvedl, že v něm dala Rada najevo, že druhotný pohyb držitelů dočasné ochrany není žádoucí a že by členské státy měly žádost osoby, která je držitelem takového povolení k pobytu v jiném členském státě, bez dalšího zamítnout a nikoliv takovému žadateli dočasnou ochranu udělovat nebo ji vyzývat, aby se dočasné ochrany v jiném členském státě vzdala. Rada upřesnila také význam dohody o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, která nemůže být vykládána tak, že brání členskému státu odmítnout žádost o udělení dočasné ochrany osobě, která držitelem dočasné ochrany byla a z nějakého důvodu jí již nedisponuje. Takové osobě totiž nic nebrání v tom, aby v členském státě, kde dočasnou ochranu získala, o její vydání znovu požádala a získala ji. Dle žalovaného není podstatné, jak vnitrostátní právní řád toto odmítnutí či zamítnutí provede, zda bude rozhodovat meritorně nebo zda bude posouzení takové žádosti odmítnuto jako celek, jako je tomu v České republice. 7. Soud shledal, že žaloba je přípustná. Soudní dvůr EU v rozsudku Krasiliva dovodil, že čl. 47 Listiny základních práv EU vyžaduje, aby osoba žádající o dočasnou ochranu ve smyslu směrnice o dočasné ochraně měla přístup k účinné soudní ochraně. Ustanovení § 5 odst. 2 Legis Ukrajina je tedy rozporné s čl. 47 Listiny základních práv EU, a soud proto neaplikoval soudní výluku dle uvedeného ustanovení. Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší správní soud v tomto směru v reakci na rozsudek Krasiliva překonal svou dřívější opačnou judikaturu a dovodil, že soudní výluku nelze aplikovat (viz jeho rozsudek ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42). 8. Žaloba je důvodná. 9. Předně je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42 a č. j. 1 Azs 336/2024-42 podrobně posoudil nesoulad § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina s unijním právem a své závěry strukturovaně a přesvědčivě odůvodnil. Městský soud v Praze tyto závěry následoval například v rozsudcích ze dne 23. 4. 2025 č. j. 10 A 6/2025-61, ze dne 29. 4. 2025 č. j. 3 A 79/202446, ze dne 30. 4. 2025 č. j. 17 A 10/202450 nebo ze dne 7. 5. 2025 č. j. 11 A 110/2024-44 a řadě dalších. Soud v nyní projednávané věci nevidí důvod se od závěrů vyjádřených v těchto rozhodnutích odchylovat, proto na ně bude dílem odkazovat a dílem je pro přehlednost stručně zopakuje. 10. Ochranu podle ustanovení § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle ustanovení § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/200565, č. 603/2005 Sb. NSS). 11. První, druhá, čtvrtá a pátá podmínka jsou splněny. Vrácení žádosti o dočasnou ochranu pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do práv žalobce. Svou povahou tento úkon žalovaného, který byl nepochybně zaměřen přímo proti žalobci, není rozhodnutím a jeho zákonnost je přezkoumatelná v řízení o zásahové žalobě (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze