15 A 37/2025 – Městský soud v Praze

15 A 37/2025- 37 - text  7 15 A 37/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobce: M. H. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu zaevidované pod č. j. OAM-0366429-1/DO-2025 jako nepřijatelné dne 17. 3. 2025 takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 17. 3. 2025 jeho žádost o udělení dočasné ochrany zaevidovanou pod č. j. OAM-0366429-1/DO-2025 z důvodu nepřijatelnosti žádosti, byl nezákonný. II. Žalovanému se přikazuje, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany zaevidované pod č. j. OAM-0366429-1/DO-2025. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal toho, aby soud určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci dne 17. 3. 2025 vrátil žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň navrhl, aby soud žalovanému přikázal obnovit stav před vrácením žádosti. 2. V žalobě uvedl, že žalovaný posoudil jeho žádost jako nepřijatelnou, neboť žalobce získal dočasnou ochranu v jiném členském státě Evropské unie (dále jen “EU”). Z Ukrajiny uprchl v létě 2022 do Německa společně s matkou a sestrou. V té době mu bylo 15 let, a nemohl tedy určit, do jaké země společně s rodinou uprchnou. V Německu s rodinou setrvali pouze přibližně měsíc, než se vrátili zpět na Ukrajinu. Na začátku letošního roku se žalobce rozhodl z Ukrajiny opět vycestovat. V České republice si zařídil jazykové kurzy češtiny, aby se mohl připravovat na následné studium na vysoké škole. Do České republiky přijel 28. 1. 2025 a po příjezdu se dne 17. 3. 2025 dostavil do Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajincům v Praze, aby podal žádost o poskytnutí dočasné ochrany v České republice. 3. Žalobce je přesvědčen, že žaloba je přípustná, neboť ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “Lex Ukrajina”) nelze pro rozpor s právem EU aplikovat. 4. Nezákonnost zásahu žalobce spatřuje ve skutečnosti, že odepření registrace osoby, která již v minulosti byla registrována v jiném členském státě, je v rozporu se směrnicí Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) a prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“). Prokázání státní příslušnosti, pobytu na Ukrajině a případně rodinné vazby jsou dostatečné k okamžité registraci osoby k dočasné ochraně. Směrnice o dočasné ochraně nezná jako důvod pro vyloučení přístupu cizince k dočasné ochraně “podání žádosti o dočasnou ochranu v jiném členském státě”. Lex Ukrajina v tomto směru odporuje směrnici o dočasné ochraně. Uvedenému svědčí i právo cizince pobývat v zemi dle svého výběru. Toto právo je zakotveno například v bodu 16 preambule prováděcího rozhodnutí. Žalobce též poukázal na bod 15 preambule prováděcího rozhodnutí, kterým se členské státy dohodly, že nebudou uplatňovat článek 11 směrnice o dočasné ochraně, a na obsah dokumentu “Frequently asked questions received on the interpretation od the Temporary Protection Directive and Council implementing Decision 2022/382”, v němž se Komise vyjadřovala k otázkám souvisejícím s aplikací prováděcího rozhodnutí. 5. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) Legis Ukrajina je dle mínění žalobce v rozporu s čl. 28 směrnice o dočasné ochraně, s čl. 15 preambule a s čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí. V případě rozporu ustanovení vnitrostátního práva s právem EU je soud povinen od takové vnitrostátní právní normy odhlédnout a nepoužít ji. Zásah spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu z důvodu nepřijatelnosti je tedy zásahem nezákonným. 6. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě zdůraznil, že žalobce figuruje v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy Temporary Protection Platform (TPD) jako držitel dočasné ochrany ve Spolkové republice Německo. Z formulace ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina jednoznačně plyne, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal, žádná další podmínka již není třeba. 7. Žalovaný má povinnost postupovat v souladu se zákonem. Směrnice o dočasné ochraně je závazná pouze nepřímo, přímo závazné je pouze provádění rozhodnutí. 8. K obsahu rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále též “SDEU”) ze dne 27. 2. 2025, Krasiliva, C-753/23 (dále jen „rozsudek Krasiliva”) žalovaný poznamenal, že SDEU se k otázce, zda lze žádost o poskytnutí dočasné ochrany vyhodnotit jako nepřijatelnou, pokud dotčený cizinec již získal povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, nevyjádřil, a to ani implicitně. Je pak otázkou, zda lze absenci odpovědi SDEU nahrazovat rozhodnutím soudu národního, byť nejvyšší instance, tedy například bez podání další předběžné otázky k SDEU. 9. Žalovaný je přesvědčen, že právo “primární volby” členského státu ze směrnice o dočasné ochraně fakticky vyplývá, ovšem jenom toto právo. Dohoda o nepoužití čl. 11 a faktické neuplatňování mechanismu zakotveného v čl. 26, jakož i nezařazení informace o kapacitních možnostech přijetí vysídlených osob do normativního textu prováděcího rozhodnutí, nemohou založit vysídlené osobě právo na získání pobytového oprávnění podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně v dalším členském státě, když ze samotné směrnice o dočasné ochraně takové právo nevyplývá. 10. Prováděcí rozhodnutí neobsahuje žádné ustanovení, které by hovořilo o právu vysídlené osoby na volbu členského státu, v němž uplatní své právo na vydání povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany poprvé a již vůbec nezakotvuje právo na změnu takového státu, tedy na následnou (sekundární) volbu členského státu, jak uvádí Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 4. 2025 č.j. 1 Azs 336/2024-42. Ani dohoda členských států, že ustanovení čl. 11 směrnice o dočasné ochraně nebudou aplikovat, nemůže nahradit absenci právní úpravy, která by vysídleným osobám přiznala právo sekundární volby státu. 11. Žalovaný je toho názoru, že existence ustanovení čl. 15 a 26 je důkazem toho, že ze směrnice o dočasné ochraně neplyne žádné právo osob, které již dočasnou ochranu v jiném členském státě požívají, na to, aby získaly dočasnou ochranu v dalším členském státě, byť by jim tím třeba dříve udělená dočasná ochrana, resp. povolení k pobytu zaniklo. Naopak z těchto ustanovení a contrario plyne, že kromě důvodu sloučení rodiny a přemístění v rámci mechanismu přerozdělování osob požívajících dočasné ochrany, držitel povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jednom členském státě ji již v žádném dalším státě není oprávněn získat. Česká republika nevyhlásila opatření předpokládané v čl. 26 směrnice o dočasné ochraně, tedy žádnou vůli přijímat držitele oprávnění k pobytu za účelem neprojevila. 12. Žalovaný zdůraznil, že ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina nikoho z dočasné ochrany nevylučuje, pouze stanoví, že žalovaný nebude znovu posuzovat žádost o udělení dočasné ochrany cizince, který už dočasnou ochranu v jiném členském státě získal. Proto ani žalobce z dočasné ochrany není vyloučen, neboť je držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě. Ustanovením § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina tak nedochází k rozšiřování důvodů pro odepření dočasné ochrany, jak žalobce namítá. Toto ustanovení právu EU neodporuje. 13. Alternativně žalovaný soudu navrhl, aby v případě, že neshledá jeho argumentaci opodstatněnou, inicioval řízení o předběžné otázce před SDEU, jejímž předmětem by byl soulad ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina s unijním právem. 14. Soud o žalobě uvážil následovně. 15. Žaloba je přípustná. Soudní dvůr EU v rozsudku Krasiliva dovodil, že čl. 47 Listiny základních práv EU vyžaduje, aby osoba žádající o dočasnou ochranu ve smyslu směrnice o dočasné ochraně měla přístup k účinné soudní ochraně. Ustanovení § 5 odst. 2 Legis Ukrajina je tedy rozporný s čl. 47 Listiny základních práv EU, a soud proto neaplikoval soudní výluku dle uvedeného ustanovení. Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší správní soud v tomto směru v reakci na rozsudek Krasiliva přek