15 A 71/2024 – Městský soud v Praze

15 A 71/2024- 50 - text  8 15 A 71/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobkyně: L. R. zastoupená Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s. se sídlem Praha 9, Poděbradská 5 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu evidované pod č. j. OAM-0367718-1/DO-2024 jako nepřijatelné dne 25. 6. 2024 takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 25. 6. 2024 její žádost o udělení dočasné ochrany zaevidovanou pod č. j. OAM-0367718-1/DO-2024 z důvodu nepřijatelnosti žádosti, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o udělení dočasné ochrany zaevidované pod č. j. OAM-0367718-1/DO-2024. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala toho, aby soud určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že jí dne 25. 6. 2024 vrátil žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň požadovala, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jejích práv a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti. 2. V žalobě žalobkyně uvedla, že po vypuknutí války na Ukrajině vycestovala v březnu 2022 spolu se svou dcerou a vnukem z Ukrajiny. Cestovala přes Bulharsko, kde strávila 5 dní a poté pokračovala do České republiky, kde jí byla udělena dočasná ochrana. Status dočasné ochrany požívala do 15. 3. 2024, následně se ale nezaregistrovala k prodloužení dočasné ochrany, neboť se ze zdravotních důvodů nebyla schopna dostavit na KACPU. Po zlepšení zdravotního stavu se dne 25. 6. 2024 dostavila do KACPU, aby o dočasnou ochranu znovu požádala, její žádost však byla vyhodnocena jako nepřijatelná. Důvodem nepřijatelnosti žádosti bylo získání dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie, přičemž žalobkyně byla informována, že v březnu 2022 jí byla udělena dočasná ochrana v Bulharsku. Toho si však nebyla vědoma, neboť o dočasnou ochranu v Bulharsku nežádala. Bulharskem pouze projížděla na cestě do České republiky, a dočasná ochrana jí tak zřejmě byla udělena bez jejího vědomí. Žalobkyně není schopna ověřit pravdivost tvrzení o udělení dočasné ochrany v Bulharsku, neboť ztratila pas a nyní má nový. I pokud by jí ovšem dočasná ochrana v Bulharsku udělena byla, je vyhodnocení její žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné v rozporu s právními předpisy. Žalobkyně se nyní nachází na území České republiky bez pobytového oprávnění, přičemž údajného pobytového oprávnění v Bulharsku nemůže využít, neboť v České republice žije se svou dcerou a vnukem a kvůli špatnému zdravotnímu stavu je závislá na jejich péči. Na Ukrajinu se nemůže vrátit kvůli bezprostřednímu ohrožení života civilisty v mezinárodním ozbrojeném konfliktu. Neudělení dočasné ochrany je tedy v rozporu s principem nenavracení, kterým je Česká republika vázána prostřednictvím mezinárodních závazků. 3. Žalobkyně je přesvědčena, že žaloba je přípustná, neboť § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “Lex Ukrajina”) nelze pro rozpor s právem EU aplikovat. 4. Nezákonnost zásahu spatřuje žalobkyně ve skutečnosti, že nepřijatelnost žádosti o dočasnou ochranu u cizince, který již v minulosti požádal o dočasnou ochranu v jiném členském státě EU nebo mu tam byla udělena, je v rozporu se směrnicí Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) a prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“). Prokázání státní příslušnosti, pobytu na Ukrajině a případně rodinné vazby jsou dostatečné k okamžité registraci osoby k dočasné ochraně. Směrnice o dočasné ochraně nezná jako důvod pro vyloučení přístupu cizince k dočasné ochraně “podání žádosti o dočasnou ochranu v jiném členském státě”. Lex Ukrajina v tomto směru odporuje směrnici o dočasné ochraně. Uvedenému svědčí i právo cizince pobývat v zemi dle svého výběru. Toto právo je zakotveno například v bodu 16 preambule prováděcího rozhodnutí. Žalobkyně též poukázala na bod 15 preambule prováděcího rozhodnutí, kterým se členské státy dohodly, že nebudou uplatňovat článek 11 směrnice o dočasné ochraně. Odkázala na obsah dokumentu “Frequently asked questions received on the interpretation od the Temporary Protection Directive and Council implementing Decision 2022/382”, v němž se Komise vyjadřovala k otázkám souvisejícím s aplikací prováděcího rozhodnutí. Zdůraznila, že ačkoli uvedený dokument není formálním pramenem práva, představuje společně s dalšími obdobnými dokumenty tzv. “soft law” , jež může sloužit jako jeden z doplňujících zdrojů při interpretaci unijního práva. S odvoláním na praxi jiných členských států uvedla, že státy aplikují možnost přemístění do jiných států na základě výkladu orgánů EU. Temporary protection platform slouží ke sledování toho, kdo a kde získal dočasnou ochranu, aby v případě udělení dočasné ochrany mohl nový stát udělující dočasnou ochranu informovat stát, který posledně udělil dočasnou ochranu. To znamená, aby byl předchozí záznam o udělení dočasné ochrany vymazán, resp. dočasná ochrana byla zrušena. Neslouží ovšem k tomu, aby stát měl přehled o tom, komu nemůže dočasnou ochranu již udělit. To souvisí také s čl. 26 odst. 4 směrnice o dočasné ochraně. 5. Žalobkyně si bulharskou dočasnou ochranu neprodlužovala, a lze tak předpokládat, že tato dočasná ochrana je již zaniklá. Zároveň by však nebylo překážkou, pokud by dočasná ochrana udělená jí Bulharskem byla stále platná například z důvodu automatického prodlužování, neboť jediným důsledkem dvojí registrace žádosti o dočasnou ochranu může být odnětí práv plynoucích z udělení dočasné ochrany v členském státě, který se daná osoba rozhodla opustit, nikoliv však odmítnutí dočasné ochrany v druhém členském státě. 6. Žalobkyně shrnula, že ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) Legis Ukrajina je v rozporu s čl. 28 směrnice o dočasné ochraně, s čl. 15 preambule a s čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí. V případě rozporu ustanovení vnitrostátního práva s právem EU je soud povinen od takové vnitrostátní právní normy odhlédnout a nepoužít ji. Zásah spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu z důvodu nepřijatelnosti je tedy zásahem nezákonným. 7. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě zdůraznil, že žalobkyně figuruje v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy Temporary Protection Platform (TPD) jako držitelka dočasné ochrany v Bulharsku. Není tudíž osobou, která by prchala před nebezpečím vyvolaným ruskou agresí v zemi svého původu. Žalobkyně sice využívá svého práva na dočasnou ochranu, nicméně činí tak nikoli z důvodu, aby v České republice hledala tuto ochranu, ale proto, aby zde mohla pobývat společně se svými známými. Tento postup je bohužel spíše zneužitím institutu dočasné ochrany, která slouží k ochraně osob prchajících před válečným konfliktem a nikoli k pobytu v členském státě EU z důvodu existence společenského zázemí. Z formulace ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina jednoznačně plyne, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal; žádná další podmínka již není třeba. 8. Žalovaný má jako správní orgán povinnost postupovat v souladu se zákonem. Přímo aplikovatelné, resp. použitelné ve vnitrostátním právu jsou z unijních aktů pouze nařízení, nikoli směrnice. Pokud jde o směrnici o dočasné ochraně, tato byla do vnitrostátního práva transponována zákonem č. 221/2003 Sb., a tato transpozice byla provedena úplně, tudíž žádná část směrnice o dočasné ochraně není přímo aplikovatelná ve vnitrostátním právu. 9. Povinnost členského státu vydat držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany se podle směrnice o dočasné ochraně omezuje pouze na případy uvedené v čl. 15 této směrnice a na případy uvedené v čl. 26 uvedené směrnice. V obou případech se předpokládá předchozí dohoda členských států na přemístění držitele dočasné ochrany a jejich souhlas. Žádná taková dohoda mezi orgány České republiky