15 A 86/2024 – Městský soud v Praze

15 A 86/2024- 53 - text  8 15 A 86/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobce: A. R. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu zaevidované pod č. j. OAM-0386889-1/DO-2024 jako nepřijatelné dne 20. 8. 2024 takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 20. 8. 2024 jeho žádost o udělení dočasné ochrany zaevidovanou pod č. j. OAM-0386889-1/DO-2024 z důvodu nepřijatelnosti žádosti, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany zaevidované pod č. j. OAM-0386889-1/DO-2024. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal toho, aby soud určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že mu dne 25. 6. 2024 vrátil žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň požadoval, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti. 2. V žalobě žalobce uvedl, že žalovaný posoudil jeho žádost jako nepřijatelnou, neboť žalobce získal dočasnou ochranu v jiném členském státě Evropské unie (dále jen “EU”). Žalobce dne 8. 12. 2023 po vypuknutí války na Ukrajině vycestoval z Ukrajiny na území EU, konkrétně do Rumunska, kde mu byla dne 12. 1. 2024 udělena dočasná ochrana. Poté přijel do České republiky spolu se svou partnerkou. Oba zde dne 20. 8. 2024 podali žádost o udělení dočasné ochrany, která byla oběma zamítnuta jako nepřijatelná. 3. Žalobce je přesvědčen, že žaloba je přípustná, neboť ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “Lex Ukrajina”) nelze pro rozpor s právem EU aplikovat. 4. Nezákonnost zásahu žalobce spatřuje ve skutečnosti, že nepřijatelnost žádosti o dočasnou ochranu u cizince, který již v minulosti požádal o dočasnou ochranu v jiném členském státě EU nebo mu tam byla udělena, je v rozporu se směrnicí Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) a prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“). Prokázání státní příslušnosti, pobytu na Ukrajině a případně rodinné vazby jsou dostatečné k okamžité registraci osoby k dočasné ochraně. Směrnice o dočasné ochraně nezná jako důvod pro vyloučení přístupu cizince k dočasné ochraně “podání žádosti o dočasnou ochranu v jiném členském státě”. Lex Ukrajina v tomto směru odporuje směrnici o dočasné ochraně. Uvedenému svědčí i právo cizince pobývat v zemi dle svého výběru. Toto právo je zakotveno například v bodu 16 preambule prováděcího rozhodnutí. Žalobce též poukázal na bod 15 preambule prováděcího rozhodnutí, kterým se členské státy dohodly, že nebudou uplatňovat článek 11 směrnice o dočasné ochraně. Odkázal na obsah dokumentu “Frequently asked questions received on the interpretation od the Temporary Protection Directive and Council implementing Decision 2022/382”, v němž se Komise vyjadřovala k otázkám souvisejícím s aplikací prováděcího rozhodnutí. Zdůraznil, že ačkoli uvedený dokument není formálním pramenem práva, představuje společně s dalšími obdobnými dokumenty tzv. “soft law” , jež může sloužit jako jeden z doplňujících zdrojů při interpretaci unijního práva. S odvoláním na praxi jiných členských států uvedl, že státy aplikují možnost přemístění do jiných států na základě výkladu orgánů EU. Temporary protection platform slouží ke sledování toho, kdo a kde získal dočasnou ochranu, aby v případě udělení dočasné ochrany mohl nový stát udělující dočasnou ochranu informovat stát, který posledně udělil dočasnou ochranu. To znamená, aby byl předchozí záznam o udělení dočasné ochrany vymazán, resp. dočasná ochrana byla zrušena. Neslouží ovšem k tomu, aby stát měl přehled o tom, komu nemůže dočasnou ochranu již udělit. To souvisí také s čl. 26 odst. 4 směrnice o dočasné ochraně. 5. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) Legis Ukrajina je v rozporu s čl. 28 směrnice o dočasné ochraně, s čl. 15 preambule a s čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí. V případě rozporu ustanovení vnitrostátního práva s právem EU je soud povinen od takové vnitrostátní právní normy odhlédnout a nepoužít ji. Zásah spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu z důvodu nepřijatelnosti je tedy zásahem nezákonným. 6. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě zdůraznil, že žalobce figuruje v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy Temporary Protection Platform (TPD) jako držitel dočasné ochrany v Rumunsku. Není tudíž osobou, která by prchala před nebezpečím vyvolaným ruskou agresí v zemi svého původu. Žalobce sice využívá svého práva na dočasnou ochranu, nicméně činí tak nikoli z důvodu, aby v České republice hledal tuto ochranu, ale proto, aby zde mohl pobývat společně se svou partnerkou. Tento postup je bohužel spíše zneužitím institutu dočasné ochrany, která slouží k ochraně osob prchajících před válečným konfliktem, a nikoli k pobytu v členském státě EU z důvodu existence společenského zázemí. Z formulace ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina jednoznačně plyne, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal, žádná další podmínka již není třeba. 7. Žalovaný má povinnost postupovat v souladu se zákonem. Přímo aplikovatelné, resp. použitelné ve vnitrostátním právu jsou z unijních aktů pouze nařízení, nikoli směrnice. Pokud jde o směrnici o dočasné ochraně, tato byla do vnitrostátního práva transponována zákonem č. 221/2003 Sb. Tato transpozice byla provedena úplně, tudíž žádná část směrnice o dočasné ochraně není přímo aplikovatelná ve vnitrostátním právu. 8. Povinnost členského státu vydat držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany se omezuje podle směrnice o dočasné ochraně pouze na případy uvedené v čl. 15 této směrnice a na případy uvedené v čl. 26 uvedené směrnice. V obou případech se předpokládá předchozí dohoda členských států na přemístění držitele dočasné ochrany a jejich souhlas. Žádná taková dohoda mezi orgány České republiky a Rumunska v případě žalobce neexistuje. 9. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina podle žalovaného pouze zaplňuje mezery ve stručné a minimalistické úpravě směrnice o dočasné ochraně, která tak ponechává prostor právnímu řádu členských států, aby tyto mezery zaplnily. Tato úprava ani nerozšiřuje nad rámec čl. 28 směrnice o dočasné ochraně důvody, pro něž je cizinec z poskytnutí dočasné ochrany vyloučen vůbec. Vnitrostátní právní úprava reaguje pouze na situace, kdy se při neexistenci dohody podle čl. 26 směrnice o dočasné ochraně snaží držitel dočasné ochrany v jiném členském státě získat dočasnou ochranu znovu v České republice. 10. Cizinci sice ve smyslu prováděcího rozhodnutí mají právo vybrat si členský stát, ve kterém o udělení dočasné ochrany požádají, to ovšem neznamená a ani nemůže znamenat, že by měli možnost si mezi členskými státy přebírat a postupně žádat o udělení dočasné ochrany v několika z nich, než si vyberou ten, který jim bude vyhovovat nejlépe. 11. Prioritou je zajištění dočasné ochrany osobám, které jí dosud v žádném členském státě nedisponují a sloučení úzkého jádra členů rodiny pobývajících v různých členských státech. Kapacity příslušných orgánů členských států jsou určeny pro nově příchozí prchající osoby a nikoli pro držitele dočasné ochrany, kteří již tímto statusem, a tedy i souvisejícími právy, disponují v jiném členském státě. 12. Dne 26. 3. 2025 zaslal žalovaný soudu další vyjádření, v němž reflektoval závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 2. 2025, Krasiliva, C-753/23 (dále jen „rozsudek Krasiliva”), v němž Soudní dvůr EU odpověděl na předběžné otázky Nejvyššího správního soudu ohledně výkladu právních předpisů souvisejících s projednávanou věcí. Podle žalovaného tento rozsudek na případ žalobce aplikovat nelze, protože v jeho případě došlo k udělení dočasné ochrany v jiném členském státě, a proto na něj dopadá § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajin