1 As 66/2025 — Nejvyšší správní soud

15 Ad 5/2024- 37 - text 8 15 Ad 5/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobkyně: A. L. bytem XXX zastoupená advokátem JUDr. Lubomírem Müllerem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5 proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 3. 2024 č. j. MPSV-2024/50746-711/1 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soud v Praze se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí uvedeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil usnesení České správy sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) ze dne 8. 2. 2024, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím ČSSZ podle § 102 odst. 4 správního řádu zastavila řízení o žádosti žalobkyně o vydání nového rozhodnutí ve věci poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 2 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon č. 261/2001 Sb.“). 2. Ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně je vdovou po J. L. Usnesením ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. X jí ČSSZ na základě její žádosti ze dne 19. 4. 2002 přiznala jednorázovou peněžní částku za dobu manželova neoprávněného věznění od 5. 1. 1983 do 5. 3. 1984, avšak za období od 29. 5. 1979 do 22. 12. 1979 (dále také jen „sporné období“) byla žádost zamítnuta, protože věznění pana L. nebylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“). 3. Žalobkyně v roce 2023 požádala o vydání nového rozhodnutí a o poskytnutí peněžní částky za věznění manžela ve sporném období. Doložila kopie listin z odškodňovacího spisu Ministerstva spravedlnosti, ze kterých podle ní plyne, že pan L. byl za sporné období rehabilitován – jeho trestní stíhání bylo zastaveno ve smyslu § 33 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci usnesením Generálního prokurátora České a Slovenské Federativní republiky ze dne 22. 10. 1990, sp. zn. 1 FRPz 148/90. 4. ČSSZ prvostupňovým rozhodnutím řízení o žádosti žalobkyně o vydání nového rozhodnutí zastavila s odůvodněním, že pan L. byl ve sporném období držen ve vazbě, nicméně řízení v předmětné trestní věci bylo zastaveno již ve fázi přípravného řízení. Za politické vězně se však podle § 2 zákona č. 261/2001 Sb., považují jen osoby pravomocně odsouzené. Pan L. byl ve sporném období vězněn jen vazebně a není zde žádný odsuzující rozsudek, který by mohl být dle rehabilitačních předpisů zrušen. 5. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaný plně ztotožnil se závěry ČSSZ. Poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2005 č. j. 6 Ads 11/2004-30, z něhož plyne, že za vykonanou vazbu, která neskončila odsuzujícím (a v rehabilitačním řízení zrušeným) rozsudkem, nelze nárok podle zákona č. 261/2001 Sb., přiznat, a že rozhodnutí o zastavení trestního stíhání nelze klást na roveň odsuzujícímu rozsudku. V případě pana L. nebyl vydán odsuzující rozsudek. Nálezy Ústavního soudu, na které žalobkyně poukázala v odvolání, neřeší skutkově srovnatelné případy. 6. V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobkyně namítla, že s ní je zacházeno odlišně než s ostatními politickými vězni (resp. jejich vdovami a vdovci), protože v minulosti ČSSZ jednorázovou částku opakovaně poskytla i žadatelům, jejichž trestní věc neskončila odsuzujícím rozsudkem, ale byli rehabilitováni dle § 33 odst. 1 nebo 2 zákona o soudní rehabilitaci. Poukázala přitom na šest rozhodnutí ČSSZ týkajících se jiných žadatelů. 7. Žalobkyně je přesvědčena, že pokud náleží odškodnění osobám rehabilitovaným podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, tím spíše náleží jejímu manželovi jakožto osobě rehabilitované podle odst. 1 téhož ustanovení. Zákon č. 261/2001 Sb., by měl být v souladu s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu vykládán dle jeho smyslu a účelu a nikoliv formalisticky. 8. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě připustil, že výklad pojmu politický vězeň podle § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., se v minulosti vyvíjel. Jakmile zákon nabyl účinnosti, ČSSZ vydala Meritorní směrnici č. 3/2001, která za politické vězně považovala všechny, jejichž vazba či výkon trestu odnětí svobody se považovaly za nezákonné dle zákona o soudní rehabilitaci. Tato interpretace ale byla příliš široká. Následně byla vydána Meritorní směrnice č. 1/2004, která reflektovala východiska utvářená správními soudy. Z ní plyne, že za politické vězně lze považovat jen osoby pravomocně odsouzené; nestačí, že byla deklarována jejich účast na soudní rehabilitaci za vazební stíhání. Uvedené potvrzují i konzultační listy č. 3/2007 a č. 9/2007. Posledně uvedený dokument sice s ohledem na vývoj judikatury stanovil, že odškodnění náleží i osobám rehabilitovaným dle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, podmínka existence zrušeného odsuzujícího rozsudku ale zůstala. 9. Se žalobkyní nebylo zacházeno diskriminačně. Její žádost bylo třeba posoudit v kontextu ustálené rozhodovací praxe a interních předpisů, které byly aktualizovány s ohledem na vývoj judikatury. Od této praxe se naopak ČSSZ odchýlila v žalobkyní poukazovaných případech pana Z. a J. Judikatura, na kterou žalobkyně v žalobě odkazuje, je dle mínění žalovaného nepřípadná. 10. V replice žalobkyně uvedla, že interní předpisy ČSSZ, které navíc sama ČSSZ nedodržuje, pro ni nejsou závazné. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2005 č. j. 6 Ads 11/2004-30, o jehož závěry správní orgány obou stupňů opřely odepření odškodnění žalobkyni, se skutkově liší. V jím řešené věci totiž žadatel nebyl - na rozdíl od pana L. - soudně rehabilitován. Žalobkyně nevidí důvod, proč by jí mělo být odškodnění odpíráno, když v podobných případech mezi lety 2002 až 2003 jednorázovou peněžní částku ČSSZ přiznávala. Nesouhlasí s tím, že případy pánů Z. a J. byly excesy z ustálené praxe. Panu Z. byla částka přiznána vzhledem k závaznému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu. V případě pana J. nemohla být porušena ustálená správní praxe, protože taková praxe nemůže odporovat zákonu. 11. Při rozhodování o žalobě soud vycházel zejména z této právní úpravy: 12. Podle § 102 odst. 4 věty prvé správního řádu pokud žádost účastníka neodůvodňuje zahájení nového řízení, rozhodne správní orgán usnesením o tom, že se řízení zastaví. 13. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., se zákon vztahuje na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (dále jen „politický vězeň“). 14. Podle § 2 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., se zákon rovněž vztahuje na vdovy a vdovce po osobách uvedených v odstavci 1, pokud jsou občany České republiky, jejichž manželství trvalo po celou dobu věznění, či vzniklo během jejich věznění a jejich manžel kdykoliv později zemřel; stejně tak se zákon vztahuje na vdovy a vdovce, pokud jsou občany České republiky, kteří uzavřeli nové manželství. 15. Podle § 2 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci pravomocná odsuzující soudní rozhodnutí vyhlášená v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, týkající se skutků spáchaných po 5. květnu 1945, podle zákona č. 140/1961 Sb., ve znění předpisů jej měnících a doplňujících, pro trestné činy … podvracení republiky podle § 98 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), … jakož i všechna další rozhodnutí v téže trestní věci na ně obsahově navazující se zrušují k datu, kdy byla vydána. 16. Podle § 33 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci bylo-li trestní stíhání pro některý z činů uvedených v § 2 a 4 zastaveno nebo přerušeno, mohou osoby uvedené v § 5 odst. 1 požádat, aby v trestním stíhání bylo pokračováno. Žádost lze podat do dvou let od účinnosti tohoto zákona. 17. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. 18. Nejprve je zapotřebí uvést, proč byl vlastně pan L. vzat ve sporném období do vazby a jak jeho trestní stíhání skončilo. Z kopie usnesení Generálního prokurátora ČSSR ze dne 29. 1. 1990, č. j. VIII FGv 10/79-133 (dále jen „usnesení o zastavení trestního stíhání ze dne 29. 1. 1990“), která je součástí správního spisu, vyplývá, že pan L. byl zadržen a následně vazebně stíhán pro trest