16 A 20/2024 – Městský soud v Praze

16 A 20/2024- 42 - text 6 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem v právní věci žalobce: P. K. bytem zastoupen: advokátem Mgr. Petrem Mikyskem sídlem Boleslavská 2178/13, Praha 3 proti žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ze dne ze dne 11.3.2024, č. j. MHMP 486520/2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného o zamítnutí jeho odvolání proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4 Prahy 4, zn. SZ P4/038306/23, ze dne 14.11.2023, jímž byla žalobci udělena pokuta 8 000,- Kč za spáchání přestupku proti majetku podle § 8 odst. 1 písm. a) bod 4. zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích (dále jen zákon o přestupcích), kterého se dopustil dne 16. 1. 2023 propíchnutím pneumatik vozidla Audi A69, čímž způsobil škodu na majetku poškozeného o ve výši 7957,71 Kč, tedy úmyslně způsobil škodu na cizím majetku poškozením věci z takového majetku. Dále byla žalobci uložena povinnost zaplatit náklady řízení a poškozenému náhradu škody. 2. Spáchání předmětného deliktního jednání bylo dle správních orgánů prokázáno nepřímými důkazy : porovnáním záznamu kamer prostorů poškozeného ze dne 12. 1. o pohybu žalobce v sídle poškozeného, kdy se domáhal po poškozeném zaplacení ceny za práci pro jeho dceru, a záznamu ze dne 16. 1., na kterém je maskovaná osoba, která propíchla pneumatiky vozidla; znaleckým posudkem znalcem z oboru forezní biomechanika; a nevěrohodností žalobce danou jeho tvrzením, že do prostor poškozeného se dne 12. 1. dostal tak, že vstupní čip našel před dveřmi prostor poškozeného, přestože dle evidenčního systému použití čipů byl v daný den a čas uplatněn čip jeho dcery, která však odmítala poškozenému vstupní čip vrátit s tím, že jej ztratila. Dle posudku jsou osoby na záznamu ze dne 12. 1. a 16. 1. stejně vysoké. Vzhledem k maskování, kvalitě kamerových záznamů, oblečení osob a jejich tělesné konstrukci se lze domnívat, že se jedná o tutéž osobu. Na základě kroků a stereotypu chůze nelze jednoznačně uvést, že se jedná o tutéž osobu, nicméně obě osoby se významně kývou do stran. Žalovaný přihlédl k posudku a sám konstatoval, že ze záznamu kamer je patrná shoda osob co do výšky, chůze i anatomie, stejně střižených vlasů, jejich odstínu, podobnosti bot (tvar, světlý svršek a tmavé podrážky). Dle žalovaného kvalifikovanému posouzení brání skutečnost, že záznam ze dne 16. 1. je černobílý z důvodu pořízení za tmy a také vzhledem k maskování osoby, nicméně lze laickým porovnáním dospět k závěru, že popsané shody zde jsou. 3. Žalobce namítá, že závěr správních orgánů o prokázání viny žalobce na základě nepřímých důkazů nemá oporu v provedeném dokazování. Správní orgán I. stupně, jehož rozhodnutí odvolací správní orgán aproboval jako správné, ve svém rozhodnutí uvedl, že znalecký posudek jednoznačně přisvědčil tomu, že pachatelem přestupku je žalobce. Nic takového ale ze znaleckého posudku neplyne. V odpovědi na otázky správního orgánu znalec pouze uvedl, že osoby záznamu kamer mají velmi podobnou tělesnou výšku a podobnou délku kroku, a že „se lze domnívat, že se jedná ve všech třech případech o tutéž osobu. Tedy sám znalec označil závěr o totožnosti osob zachycených na třech různých záznamech nikoliv za pravděpodobný, ale pouze za domnělý – tj. možný, ale nikoliv pravděpodobný. Ze znaleckého posudku plyne jen a pouze to, že pachatelem (propíchnutí pneumatik) je muž vysoký cca 171 cm, který se při chůzi kýve. V přestupkovém řízení, které je srovnatelné s řízením trestním (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Gradinger proti Rakousku, č. 15963/90 ze dne 23. října 1995 či usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 5 Tdo 166/2006), nelze konstatovat vinu konkrétní osoby na základě domněnek, ale pouze na základě té nejvyšší dosažitelné míry pravděpodobnosti. Podle nálezu Ústavního soud sp. zn. I. ÚS 323/23 platí, že pravidlo in dubio pro reo, které je základní zásadou (nejen) českého trestního (a tedy i přestupkového) procesu, „vychází z principu presumpce neviny, a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného“. Důvěryhodnosti napadeného rozhodnutí nepřispívá ani argumentace odvolacího správního orgánu kruhem – neuvěřil jednomu tvrzení obviněného (že nalezl klíče od kanceláře na zemi), a proto je nepravdivé i to druhé (že nepropíchl gumy). 4. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Dle žalovaného o samotném přestupkovém jednání (tj. poškození pneumatik jejich propíchnutím) sice svědčí „jen“ nepřímé důkazy, neboť videozáznam zachycuje pachatele, jak se sklání k levé pneumatice vozidla poškozeného (propíchnutí pneumatik na záznamu zřetelné není), nicméně v kontextu s výpovědí poškozeného jako svědka, který popsal časovou osu (od příjezdu vozidla do areálu, kdy bylo bez poškození, přes spuštění alarmu vozidla až k příchodu k vozidlu, na kterém poškozený viděl propíchané pneumatiky), s vyhodnocením videozáznamu, na kterém se nikdo jiný než obviněný nenacházel, a to s nápadně podezřelým chováním u vozidla poškozeného, je vyloučeno, že by pneumatiky propíchala jiná osoba, než ta, která se nachází na videozáznamu. Jak je taktéž uvedeno v napadeném rozhodnutí, žalobce měl ke spáchání přestupku motiv (tj. jednání ze msty), neboť se předtím nepohodl s majitelem poškozené firmy stran neproplacených faktur jeho dceři. V tomto ohledu provedené nepřímé důkazy tvoří do té míry ucelený spojitý a na sebe navzájem navazující řetězec důkazů, že ve svém důsledku vylučují důvodnou pochybnost o vině žalobce ze spáchání předmětného přestupku. Žalobce nedůvodně napadá, že žalovaný věrohodnost jeho výpovědi, při které popřel spáchání skutku, zpochybnil v kontextu s jeho tvrzením, za jakých okolností nalezl klíče od kanceláře poškozeného na zemi. 5. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu podle ustanovení § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. 6. Není sporu o tom, že i pro přestupkové právo platí zásada in dubio pro reo, která vyžaduje, aby vina přestupce byla prokázána prostřednictvím přímých nebo řetězcem provázaných nepřímých důkazů. Přímé důkazy jsou takové, které přímo směřují k hlavní skutečnosti, resp. k vině nebo nevině obviněného, zatímco nepřímými důkazy se dokazuje vedlejší skutečnost, ze které lze usuzovat na skutečnost hlavní, popř. nepřímé důkazy slouží na doplnění důkazů přímých. Jinak řečeno, nepřímý důkaz, k tomu, aby byl použitelný ve vztahu k vině obviněného, potřebuje další, zprostředkující skutečnost. Nepřímými důkazy lze prokázat vinu stejně jako důkazy přímými, ovšem za podmínky, že vzájemně propojený, nepřerušený, resp. uzavřený řetězec těchto důkazů jinou alternativu, než vinu nepřipouští. Za této podmínky ergo soud může výrok o vině opřít jen o nepřímé důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15, body 42. a 43.). 7. Dle napadeného rozhodnutí bylo prokázáno videozáznamem deliktního jednání v komparaci s předchozím videozáznamem ze dne 12. 1. o vstupu žalobce do sídla poškozeného prokázáno přestupkové jednání žalobce. Soud se zcela ztotožňuje se žalovaným, že pouhým srovnáním záznamu vstupu žalobce do sídla poškozeného a záznamu deliktního jednání, ve kterém není vidět do obličeje pachatele, je nutné dojít k závěru, že se jedná o tutéž osobu, tedy o žalobce. A to se zřetelem k motivaci žalobce spočívající nátlaku na poškozeného uhradit dceři žalobce jí požadovanou částku ve spojení s nepravdivým tvrzením žalobce ve správním řízení, že vstoupil do sídla poškozeného s pomocí čipu, který nalezl u dveří. 8. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce dne 12. 1. 2023 (čtvrtek) navštívil poškozeného z důvodu nezaplacení sjednané odměny pro jeho dceru, kdy jméno majitele poškozeného úmyslně urážlivě zkomolil na P. (správně S.) a vyzval jej příkazem k úhradě, po odmítnutí poškozeným se rozloučil slovy : „tak si popovídáme jinde a jinak“, při odchodu před ostatními zaměstnanci poškozeného uvedl : „ Nechápu, jak si hajzl může objednat práci a pak nezaplatit lidem ! Že tady děláte u takovýho hajzla !“ Soud nezná okolnosti sporu mezi dcerou žalobce a poškozeným, ale zvukový záznam ze dne 12. 1. 2023 není projevem asertivity, ale skryté agrese. Žalobce nechtěl hledat s poškozeným řešení, ale zastrašit jej. Kromě zvukového záznamu pořízeného žalobcem, byl proveden jako důkaz také videozáznam z prostor sídla poškozeného, ve kterém je zaznamenán vstup