6 A 47/2025 – Městský soud v Praze

6 A 47/2025- 47 - text 9 6 A 47/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Hany Kadaňové, Ph. D. a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobce: X. X., nar. X., státní příslušnost Ukrajina bytem X. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 17. 4. 2025, zaevidované pod č.j. OAM-0374360/DO-2025, jako nepřijatelné takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 17. 4. 2025 jeho žádost o udělení dočasné ochrany z důvodu nepřijatelnosti žádosti, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal toho, aby soud určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že mu dne 17. 4. 2025 vrátil žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň požadoval, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti. 2. V žalobě uvedl, že žalovaný posoudil jeho žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou z důvodu, že žalobce byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě Evropské unie (dále jen „EU”), konkrétně v Rumunsku. Žalobce je občanem Ukrajiny, v minulosti skutečně požádal o udělení dočasné ochrany v Rumunsku, tu však již zrušil, o čemž žalovanému předložil potvrzení v anglickém jazyce. Žalovaný přesto označil žádost žalobce o dočasnou ochranu za nepřijatelnou. Zřejmě přitom čerpal z informačního systému členských států Temporary Protection Platform (TPD), podle kterého má žalobce stále udělenou dočasnou ochranu v Rumunsku. 3. K přípustnosti žaloby žalobce uvedl, že § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“) odporuje unijnímu právu. To jednoznačně potvrdil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 27. 2. 2025 ve věci C-753/23 Krasiliva (dále jen „rozsudek Krasiliva”). 4. Co se týče nezákonnosti zásahu, žalobce odkázal na závěry uvedené v rozsudku Krasiliva a rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2025 č.j. 9 Azs 20/2024-37, ze dne 3. 4. 2025 č.j. 1 Azs 174/2024-42 nebo ze dne 3. 4. 2025 č.j. 1 Azs 366/2024-42. Shrnul, že žalovaný nemůže považovat žádost o dočasnou ochranu za nepřijatelnou pouze proto, že občan Ukrajiny má nebo dříve měl dočasnou ochranu v jiném členském státě EU. Ačkoli platí, že nelze požívat práv plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech zároveň, Nejvyšší správní soud podrobně metodicky popsal, jak má žalovaný postupovat, pokud obdrží žádost o poskytnutí dočasné ochrany a zjistí, že ta je již poskytována v jiné členské zemi. Žalovaný má přesto přijmout žádost k věcnému posouzení a poté ověřit, zda žadatel, který v minulosti obdržel pobytové oprávnění v jiném členském státě, tímto oprávněním prokazatelně disponuje i k okamžiku podání žádosti o dočasnou ochranu v České republice. Pokud ne, musí mu žalovaný dočasnou ochranu (při splnění dalších podmínek) udělit. Jelikož žalobce žalovanému doložil, že se dočasnou ochranu v Rumunsku zrušil, měl žalovaný ověřit, zda k zániku rumunské dočasné ochrany již skutečně došlo a následně měl žalobci udělit dočasnou ochranu v České republice. V žádném případě však nemohl jeho žádost považovat za nepřijatelnou. Žalobce též zdůraznil, že unijní právo má aplikační přednost a správní orgány mají povinnost jej použít z úřední povinnosti, obzvlášť je-li s ním vnitrostátní norma v rozporu. Podle žalobce je zřejmé, že žalovaný úmyslně nerespektuje judikaturu Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora EU, pokud žádosti ukrajinských občanů, kteří jsou anebo byli držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě, označuje za nepřijatelné. 5. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě zdůraznil, že žalobce figuruje v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy Temporary Protection Platform (TPD) jako držitelka dočasné ochrany v Rumunsku. Z formulace ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina jednoznačně plyne, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal; žádná další podmínka již není třeba. 6. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) má každý členský stát povinnost přijmout opatření za účelem zajištění povolení k pobytu vůči “osobám požívajícím dočasné ochrany”. Tímto termínem směrnice o dočasné ochraně označuje osoby, na něž se vztahuje prováděcí rozhodnutí přijaté podle čl. 5 směrnice o dočasné ochraně. Tuto povinnost ovšem nemohou mít členské státy vůči osobám, kterým již bylo oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany některým členským státem vydáno. Členský stát, který takové pobytové oprávnění osobě požívající dočasnou ochranu vydal, tuto povinnost splnil i za ostatní členské státy a tím byl naplněn cíl tohoto ustanovení. Pokud by toto ustanovení mělo dopadat i na osoby, které již toto pobytové oprávnění získaly v jiném členském státě, muselo by znít jinak a především by nesměla být součástí směrnice o dočasné ochraně ustanovení čl. 15 a čl. 26. Tato ustanovení by byla naprosto zbytečná, pokud by z čl. 8 směrnice o dočasné ochraně vyplývala členským státům povinnost udělit oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany i těm osobám požívajícím dočasné ochrany, kterým již bylo pobytové oprávnění z tohoto titulu vydáno v jiném členském státě. Povinnost vydat povolení k pobytu osobě, která je již držitelem povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, směrnice o dočasné ochraně omezuje pouze na případy uvedené v § 15 odst. 6 a také v čl. 26 odst. 4. 7. Cílem neaplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně členskými státy bylo rovnoměrné rozprostření vysídlených osob z Ukrajiny po celém území EU a členských států. V rámci prodloužení dočasné ochrany zveřejnila Česká republika obdobně jako Německo dne 24. 6. 2024 prohlášení, v němž uvedla, že se i s ohledem na nerovnoměrné zatížení členských států a vyčerpání národních kapacit, které jsou v České republice k dispozici pro osoby požívající dočasné ochrany, necítí být nadále vázána dohodou o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Je obecně projevem suverenity státu jako subjektu mezinárodního práva nejen přijímat mezinárodněprávní závazky, ale také od nich odstoupit. 8. Žalovaný zdůraznil, že čl. 11 směrnice o dočasné ochraně upravuje pouze povinnosti členských států navzájem. Na držitele oprávnění k pobytu podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně může mít čl. 11 nanejvýše zprostředkovaný vliv. V případě vyloučení jeho aplikace se tedy cizinec nemusí obávat, že bude v případě neoprávněného pobytu orgány státu, kde neoprávněně pobývá, předán orgánům členského státu, který mu povolení k pobytu vydal. 9. Jde-li o „soft law”, žalovaný poukázal na to, že ze sdělení Komise ze dne 21. 3. 2022, na které odkázal Nejvyšší správní soud, nevyplývá bližší odůvodnění; jde v podstatě jen o tvrzení Komise s tím, že Komise vůbec v tomto dokumentu neaspiruje na to, aby uvedla, z čeho tento závěr dovozuje. V současnosti již Komise na svých stránkách nehovoří o žádném právu sekundárního pohybu, tedy o možnosti přesunout se do jiného členského státu a tam získat povolení z titulu dočasné ochrany. Naopak hovoří pouze o možnosti přesunu do jiného členského státu za určitých podmínek, nikoliv o právu postupně získat dočasnou ochranu v různých členských státech EU. 10. Pokud by cílem prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“), které se týká vyhlášení a prodloužení dočasné ochrany, bylo naprosto volné přemísťování osob mezi členskými státy, šlo by o situaci, která nemá právní ani věcný základ v celkovém systému EU, pokud jde o migraci. Osoby s dočasnou ochranou by, pokud by byl názor Nejvyššího správního soudu správný, měly privilegované postavení oproti jiným cizincům (včetně občanů EU) bez ohledu na jejich pobytové oprávnění, kdy přesun státních příslušníků třetích zemí v rámci schengenského prostoru má svá pravidla, která jsou