8 A 148/2025 – Městský soud v Praze

8 A 148/2025- 26 - text 9 č. j. 8 A 148/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce: A. R., nar. X, bytem X, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 8. 9. 2025 jeho žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-0414367/DO-2025, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobci o dočasnou ochranu ze dne85. 9. 2025, zaevidované pod sp. zn. OAM-0414367/DO-2025. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou zásahovou žalobou domáhá určení nezákonnosti zásahu žalovaného, který dle tvrzení žalobce spočívá v tom, že mu dne 8. 9. 2025 byla jako nepřijatelná vrácena žádost o dočasnou ochranu, evidovaná pod č. j. OAM–0414367/DO–2025. Důvodem nepřijatelnosti podle žalovaného bylo to, že žalobce nesplňuje podmínku podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace („lex Ukrajina“). 2. Podstata sporu spočívá v tom, že žalobci byla udělena dočasná ochrana v Belgickém království. Následně podal žádost o udělení dočasné ochrany v České republice, kterou žalovaný vrátil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., s tím, že Ministerstvo vnitra dne 25. 8. 2025 zaslalo Evropské komisi oznámení podle § 3 odst. 3 téhož zákona o riziku vyčerpání kapacit. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 3. V podané žalobě žalobce vylíčil okolnosti, za kterých podal žádost o udělení dočasné ochrany. Konstatoval, že jako nezletilému mu byla dočasná ochrana udělena v Belgii, a to v souvislosti s poskytnutím dočasné ochrany jeho rodičům, které tam následoval. Po skončení platnosti dočasné ochrany v Belgii nepožádal o její prodloužení. 4. Žalobce je přesvědčen, že žaloba je přípustná, a odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 2. 2025 ve věci C753/23 Krasiliva. Dále uvedl, že vrácení podané žádosti představuje nezákonný zásah ze strany žalovaného. Žalobce odkázal na ustálenou judikaturu správních soudů a uvedl, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/55/ES o dočasné ochraně nepředpokládá postup, který ve věci učinila Česká republika, tedy oznámení hrozícího vyčerpání kapacit Evropské komisi a zamezení určité kategorii vysídlených osob získat dočasnou ochranu. 5. Reakce na případné vyčerpání kapacit některého z členských států má podle žalobce vzejít ze strany orgánů Unie, nikoli z iniciativy jednoho členského státu. Oznámení, které Česká republika učinila, je podle žalobce bez právního významu, obzvlášť pokud jde o možnost vysídlené osoby získat dočasnou ochranu v České republice. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. podle žalobce zjevně odporuje unijnímu právu, a nelze jej proto v praxi aplikovat tak, aby bylo možné žádost o dočasnou ochranu považovat za nepřijatelnou. 6. Žalobce dále uvedl, že je mu jasné, že kapacity na přijetí vysídlených osob nejsou neomezené. Avšak stejnými výzvami, jakým nyní čelí Česká republika a držitelé dočasné ochrany, se musí vypořádat i ostatní členské státy Evropské unie. Migrační a azylová politika podle žalobce neleží v rukou jednotlivých členských států, ale je společnou politikou Evropské unie. Vlastní legislativní řešení, které fakticky znemožňuje přístup určité skupině vysídlených osob k dočasné ochraně, je v rozporu s právem EU, podrývá důvěru v právní stát i samotný unijní systém solidarity. 7. Uvedl, že žalovaný konstatuje, že žaloba na ochranu proti nezákonnému zásahu je přípustná, což připouštějí i krajské soudy. Žalobce spatřuje nezákonný zásah v tom, že žalovaný postupoval podle zákona č. 65/2022 Sb., konkrétně podle § 5 odst. 1 písm. f), na jehož základě byla jeho žádost o dočasnou ochranu vyhodnocena jako nepřijatelná. 8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že podle údajů z platformy pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany (Temporary Protection Platform) je žalobce evidován jako držitel dočasné ochrany v Belgii, což dokládá označení „tp“ v rubrice „Type of protection“. Ačkoliv žalobce tvrdí, že dočasná ochrana v Belgii již skončila a nebyla prodloužena, tento údaj nekoresponduje s daty ve vnitrostátním systému Belgie, odkud se informace přenášejí do platformy. 9. Žalovaný zdůrazňuje, že pro aplikaci § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. není rozhodné, zda je cizinec aktuálně držitelem povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, ale zda jej v jiném členském státě získal. Ministerstvo vnitra navíc dne 25. 8. 2025 zaslalo Evropské komisi oznámení podle § 3 odst. 3 téhož zákona o riziku vyčerpání kapacit, čímž byly splněny podmínky pro aplikaci uvedeného ustanovení. 10. Dále žalovaný uvádí, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti, které by umožňovaly udělení dočasné ochrany z důvodu sloučení rodiny (§ 51) ani ze zvlášť hodných zřetelů (§ 52). Vzhledem k tomu žalovaný neměl jinou zákonnou možnost než žádost žalobce vyhodnotit jako nepřijatelnou. 11. K námitce rozporu s právem EU žalovaný uvádí, že ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) je podle jeho názoru v souladu s unijním právem. Směrnice 2001/55/ES nezakládá právo na udělení dočasné ochrany v dalším členském státě osobám, které již takové oprávnění získaly jinde. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024–42, potvrdil, že směrnice takové právo nezaručuje, s výjimkou případů sloučení rodiny, humanitárních důvodů nebo přemístění podle čl. 26. 12. Žalovaný dále rozebírá jazyk směrnice, zejména čl. 8 odst. 1, který stanoví povinnost členských států vydat povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany. Tato povinnost je kolektivní a splněna již tím členským státem, který oprávnění vydal. Směrnice používá odlišné označení pro osoby, které již pobytové oprávnění získaly („osoby požívající dočasné ochrany na území členského státu“) a reguluje jejich postavení v článcích 10, 11, 15 a 26. 13. Podle žalovaného právo na sekundární pohyb držitelů dočasné ochrany v rámci EU nevyplývá přímo ze směrnice, a nelze je dovodit ani z tzv. „soft law“ materiálů Evropské komise, jako jsou Operační pokyny k provádění rozhodnutí Rady č. 2022/382. 14. K námitce rozporu s právem EU žalovaný uvádí, že směrnice 2001/55/ES nezakládá právo na udělení dočasné ochrany v dalším členském státě osobám, které již takové oprávnění získaly jinde. Nejvyšší správní soud sice dovodil možnost přemístění na základě neaplikace čl. 11 směrnice, žalovaný však tento výklad odmítá. Podle něj čl. 11 upravuje pouze vztahy mezi členskými státy a jeho neaplikace nezakládá jednotlivci právo na nové povolení k pobytu. 15. Žalovaný poukazuje na nové recitály prováděcího rozhodnutí Rady (EU) č. 2025/1460, které výslovně uvádějí, že členské státy mají žádosti o dočasnou ochranu zamítnout, pokud žadatel již takové oprávnění získal jinde. Recitály rovněž potvrzují, že dohoda o neaplikaci čl. 11 nemá vliv na povinnost členského státu vydat nové povolení k pobytu. Výklad této dohody musí vycházet z vůle členských států, nikoliv z judikatury vnitrostátních soudů. 16. Závěrem žalovaný uvádí, že žádost žalobce byla vrácena jako nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., což bylo žalobci sděleno na zadní straně tiskopisu žádosti. Postup žalovaného byl v souladu se zákonem a nemůže být považován za nezákonný zásah. III. Posouzení žaloby 17. Žaloba je včasná a přípustná [srov. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 174/2024-42, č. 4682/2025 Sb. NSS, z 3. 4. 2025]. 18. O žalobě rozhodl soud bez nařízení jednání postupem v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť s rozhodnutím o věci samé bez jednání účastníci souhlasili. Nařídit jednání nebylo třeba ani kvůli dokazování. Podkladem pro rozhodnutí soudu je primárně tiskopis žádosti o dočasnou ochranu, kterou žalobce u žalovaného podal a kterou mu žalovaný vrátil. Obsah tohoto dokumentu je oběma stranám z povahy věci dobře znám a není mezi nimi sporný. Posouzení důvodnosti žaloby záleží na zodpovězení právní otázky. Soud neshledal potřebu dokazovat ani jinými listinami, ani důkazy označenými v podáních účastníků. Žádný z těchto dokumentů nebyl v rozsahu potřebném pro posouzení důvodnosti žaloby relevantní. Skutkové poznatky, jež by jejich případným provedením k důkazu soud nabyl, nepotřeboval pro posouzení opodstatněnosti žalobní argumentace. Obsah žádného dokumentu nemohl nic změnit na věcném hodnocení tohoto sporu. 19. Ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo do