8 A 59/2025 – Městský soud v Praze

8 A 59/2025- 27 - text 7 8 A 59/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce proti žalovanému I. S., narozen X, státní příslušnost Ukrajina zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s., se sídlem Poděbradská 173/5, Praha 9 Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem takto: I. Zásah žalovaného, spočívající ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu č.j. OAM-0383198/DO-2025 dne 30. 5. 2025, jako nepřijatelné, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu žalobci. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se dne 30. 5. 2025 dostavil do Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajině v Brně, kde požádal o dočasnou ochranu. Žalovaný mu vrátil formulář žádosti s tím, že je nepřijatelná. Jako důvod nepřijatelnosti ve formuláři vyznačil to, že „žadatel získal dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném státě EU“. Žalobce opravdu dříve získal dočasnou ochranu v Rakousku. Tento postup žalovaného žalobce považuje za nezákonný zásah. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 2. Žalobce se v žalobě nejprve vyjádřil k přípustnosti žaloby. Podle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. (Lex Ukrajina) sice není možné soudně přezkoumat rozhodnutí o nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu, avšak toto ustanovení podle názoru žalobce odporuje právu EU, konkrétně článku 8 odst. 1 směrnice 2001/55 a článku 47 Listiny základních práv EU. Soudní dvůr EU ve věci C‑753/23 Krasiliva potvrdil, že žadatel má právo na soudní přezkum. Žaloba je tedy přípustná i přes zákonnou výluku. 3. Správní orgán označil žádost za nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, protože žadatel měl dočasnou ochranu v jiném členském státě (Rakousko). Tento postup je dle názoru žalobce v rozporu s právem EU, jak potvrdil Nejvyšší správní soud i Soudní dvůr EU. 4. Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích (např. 9 Azs 20/2024 – 37 ze dne 8. 4. 2025, 1 Azs 174/2024 – 42 a 1 Azs 366/2024 – 42 ze dne 3. 4. 2025, 2 Azs 360/2023 – 42, 6 Azs 1/2024 – 30, 7 Azs 218/2024 – 37, 8 Azs 249/2023 – 47, 9 Azs 212/2024 – 36 ze dne 30. 4. 2025) judikoval, že Ukrajinci s dočasnou ochranou v jednom státě EU mají právo se přemístit do jiného členského státu a tam žádat o ochranu a správní orgán musí žádost věcně posoudit, i pokud žadatel má ochranu jinde. 5. Pokud žadatel stále má platné oprávnění v jiném státě, správní orgán má dle těchto judikátů: a) žadatele poučit o nemožnosti čerpání práv ve více státech současně, b) ověřit, zda udělením oprávnění v ČR zanikne to původní, c) pokud ano, udělit ochranu, d) pokud ne, vyzvat žadatele k ukončení původního oprávnění, e) po doložení kroků k ukončení ochrany v jiném státě udělit ochranu v ČR, f) ochranu neudělit pouze tehdy, pokud žadatel nic nepodnikne. 6. V případě žalobce jej měl správní orgán vyzvat k ukončení rakouské ochrany, nikoli žádost rovnou odmítnout. Tento postup byl dle žalobce nezákonný. 7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce je veden v Platformě pro výměnu informací o dočasné ochraně jako držitel dočasné ochrany v Rakousku, což sám potvrdil. Podle zákona je žádost nepřijatelná, pokud cizinec získal dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném členském státě EU, a to bez ohledu na další okolnosti. 8. Pokud jde o argumentaci žalobce rozhodnutími Nejvyššího správního soudu (zejména 1 Azs 336/2024 – 42 a 1 Azs 174/2024 – 42 ze dne 3. 4. 2025), na jejichž základě by žalovaný dle žalobce neměl aplikovat § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina pro rozpor s unijním právem, je žalovaný přesvědčen, že je již zastaralá. 9. Podle názoru žalovaného právo sekundárního pohybu není výslovně zakotveno v žádném právním předpisu EU. Navíc poukazuje na nové recitály přijaté při prodloužení dočasné ochrany dne 13. 6. 2025, které byly schváleny jednomyslně členskými státy. Tyto recitály výslovně uvádějí, že žádosti o dočasnou ochranu v druhém členském státě mají být zamítnuty, pokud již byla ochrana udělena jinde a používají termín „zamítnout“ v autonomním unijním významu, zahrnujícím všechny formy negativního rozhodnutí. 10. Ani pokud by správní orgán nepřihlížel k novému prováděcímu rozhodnutí Rady EU o prodloužení dočasné ochrany, ze samotné směrnice 2001/55/ES dle žalovaného nevyplývá právo na sekundární pohyb držitelů dočasné ochrany mezi členskými státy EU. 11. Nejvyšší správní soud ostatně sám v některých rozsudcích připustil, že směrnice výslovně nezakotvuje právo osoby požívající dočasné ochrany požádat o nové oprávnění v jiném členském státě a článek 8 odst. 1 směrnice sice ukládá členským státům povinnost vydat povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, ale tuto povinnost nelze vztahovat na osoby, které již takové oprávnění získaly jinde. 12. Žalovaný tedy tvrdí, že jazykový, systematický i teleologický výklad čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES vede k závěru, že členský stát má povinnost vydat povolení k pobytu pouze osobám, které dosud žádné takové oprávnění nezískaly v jiném členském státě a že pokud již osoba dočasnou ochranu v jiném státě má, další stát tuto povinnost nemá. 13. Ohledně dohody o neaplikaci čl. 11 směrnice ze 4. března 2022 žalovaný uvedl, že jejím původním smyslu bylo podpořit státy, které byly hlavními vstupní místy pro uprchlíky z Ukrajiny a zajistit rovnováhu v rozložení vysídlených osob mezi členské státy. Rozhodně nebylo cílem dohody umožnit druhotný pohyb po EU. 14. Dne 24. června 2024 Česká republika (stejně jako Německo) zveřejnila prohlášení, že se necítí být nadále vázána dohodou o neaplikaci čl. 11, přičemž důvodem bylo nerovnoměrné zatížení a vyčerpání kapacit pro osoby požívající dočasné ochrany. Tímto krokem ČR jednostranně odstoupila od politické dohody, která není součástí normativního textu prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, ale pouze jeho preambule. Odstoupením od dohody se článek 11 směrnice opět uplatňuje ve vztazích mezi Českou republikou a ostatními členskými státy. Nejvyšší správní soud tedy dle žalovaného nadále nemůže dovozovat právo na sekundární pohyb z dohody o neaplikaci čl. 11. 15. Přijetí výkladu Nejvyššího správního soudu by dle žalovaného znamenalo, že Česká republika – jeden z nejvíce zatížených států EU – by musela přijímat osoby, které již požívají dočasné ochrany v jiném členském státě. Podle dat Eurostatu (únor 2025) má při tom ČR 36,5 držitelů dočasné ochrany na 1000 obyvatel, což ji činí nejzatíženějším státem EU (Polsko: 27,2/1000). Takový výklad by pak vedl k dalšímu nedůvodnému náporu na český azylový systém. 16. Takový výklad by vedl k dalšímu nedůvodnému náporu na český azylový systém. 17. Z těchto důvodů žalovaný uzavírá, že z dohody členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice 2001/55/ES nelze dovodit právo na sekundární pohyb osob, kterým již bylo vydáno povolení k pobytu v jiném členském státě. Tato dohoda nemůže nahradit chybějící právní úpravu, která by takové právo výslovně přiznávala. Ostatně i Soudní dvůr EU ve věci Krasiliva uvedl, že dohoda o neaplikaci čl. 11 není relevantní pro právní posouzení možnosti sekundárního pohybu. III. Posouzení žaloby 18. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadený postup žalovaného v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán. Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal. 19. Soud o věci uvážil takto: 20. Žaloba je důvodná. 21. Ochrana podle § 82 a násl. soudního řádu správního je důvodná tehdy, jsou-li - a to kumulativně, tedy zároveň - splněny následující podmínky: 22. Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením ("zásahem" správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka), přičemž „zásah“ v širším smyslu nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování „zásahu“ (6. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu podle § 82 a násl. soudního řádu správního poskytnout. 23. Ze skutečností vylíčených žalobcem i žalovaným a doložených ve správním spise je zřejmé, že žalobce dne 30. 5. 2025 požádal o poskytnutí dočasné ochrany na území české republiky a že žalovaný tuto žádost odmítl jako nepřijatelnou, neboť žalobce podle záznamu v Temporary Protection Platform získal dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném členském státě Evropské unie, jmenovitě v Rakousku. 24. Pokud jde o podmínky nezákonného zásahu, z povahy věci je nesporné, že jsou splněny podmínky první, druhá, čtvrtá, pát