8 Af 12/2025 – Městský soud v Praze

8 Af 12/2025- 53 - text 18 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobkyně A.W.C.I. s.r.o., IČ: 25768531, se sídlem Srbova 360/1, Praha 8 – Libeň, proti žalovanému Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 3. 2025, č. j. 5140/25/5200-11434-711938, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Správce daně, Finanční úřad pro hlavní město Prahu, vydal dne 4. 9. 2024 pod č. j. 6908379/24/2008–52522–111478 dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob a současně rozhodl o zrušení daňové ztráty z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2014. Tímto rozhodnutím doměřil žalobkyni daň z příjmů právnických osob ve výši 4 180 Kč a zrušil jí daňovou ztrátu ve výši 1 126 587,5 Kč. Současně žalobkyni vznikla zákonná povinnost uhradit penále ve výši 20 % z částky doměřené daně, tj. 836 Kč, a penále ve výši 1 % z částky doměřené daňové ztráty, tj. 12 659 Kč. 2. Správce daně takto postupoval na základě zjištění, že žalobkyně zaúčtovala na nákladový účet 562.1 úroky ve výši 1 128 800 Kč, které současně vykázala ve výkazu „Vybrané údaje z výkazu zisku a ztráty pro podnikatele – druhové členění ve zjednodušeném rozsahu“ ke dni 31. 12. 2014 na řádku „Ostatní finanční náklady“ ve stejné výši. Tyto úroky žalobkyně uplatnila jako daňově uznatelné podle § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“ nebo jen „ZDP“). Správce daně zjistil, že úroky zaúčtované na uvedeném nákladovém účtu jsou úroky z emise tzv. korunových dluhopisů. Z emisních podmínek dluhopisů vyplynulo, že žalobkyně ke dni 6. 12. 2012 emitovala dluhopisy pod označením „Dluhopis A.W.C.I. 2022“ v předpokládaném objemu 14 milionů kusů, ve jmenovité hodnotě 1 Kč za kus, jako zaknihovaný cenný papír ve formě na doručitele, nesoucí pevný úrokový výnos ve výši 9,2 % ročně, se splatností dne 20. 12. 2022. Důvodem emise dluhopisů měla být potřeba diverzifikovat zdroje financování z důvodu zamýšlených nových investic. O vydání dluhopisů a schválení emisních podmínek rozhodla valná hromada žalobkyně, která současně odsouhlasila, že dluhopisy budou moci upisovat současní věřitelé společnosti zápočtem za své pohledávky. 3. Správce daně dále zjistil, že dluhopisy byly upsány v celém objemu emise dne 7. 12. 2012 dvěma fyzickými osobami, a to Ing. J. K., manželem Mgr. L. K., která byla v rozhodném zdaňovacím období společníkem a statutárním orgánem žalobkyně, v objemu 7 milionů kusů. Šlo tedy o osobu jinak spojenou ve smyslu § 23 odst. 7 písm. b) bodu 4 zákona o daních z příjmů. Druhou upisovatelkou byla Ing. M. R., která byla v rozhodném zdaňovacím období společníkem a statutárním orgánem žalobkyně, v objemu 7 milionů kusů. Šlo tedy o osobu kapitálově a jinak spojenou ve smyslu § 23 odst. 7 písm. a) bodu 1 a písm. b) bodu 1 zákona o daních z příjmů. Správce daně dospěl k závěru, že transakce emise dluhopisů proběhly mezi osobami spojenými, přičemž úhrada dluhopisů byla provedena formou zápočtu se zápůjčkou poskytnutou žalobkyni uvedenými fyzickými osobami. Na základě těchto zjištění správce daně uzavřel, že v daném případě došlo ke zneužití práva, konkrétně § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Proti dodatečnému platebnímu výměru podala žalobkyně odvolání, o němž rozhodl žalovaný tak, že odvolání zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 4. Žalobkyně s napadeným rozhodnutím nesouhlasí a je přesvědčena o jeho nezákonnosti. 5. Pokud jde o skutkový stav, žalobkyně odkázala na popis zásadních skutkových okolností obsažených v bodech 58 až 68 napadeného rozhodnutí s tím, že skutková zjištění jsou mezi stranami nesporná. Žalobkyně shrnuje, že skutečně emitovala k datu 6. 12. 2012 dluhopisy v předpokládaném objemu 14 milionů kusů ve jmenovité hodnotě 1 Kč, jako zaknihovaný cenný papír ve formě na doručitele, nesoucí pevný úrokový výnos ve výši 9,2 % ročně, se splatností dne 20. 12. 2022. O vydání dluhopisů rozhodla valná hromada žalobkyně dne 26. 11. 2012. Dluhopisy byly dne 7. 12. 2012 upsány fyzickými osobami, a to Ing. J. K. a Ing. M. R. 6. Dluhopisy byly použity na přefinancování dříve přijatých zápůjček, neboť byly uhrazeny započtením za zápůjčky evidované na rozvahových účtech 249.1 „Půjčka R.“, 249.2 „Půjčka K.“ a 249.5 „Půjčka R. 1,4 % p.a. a 479.1 Půjčka R.“. Předmětné půjčky žalobkyně přijala v letech 2004 až 2012 od jednatelky/společníka daňového subjektu Ing. R., jejího manžela Ing. R. a od Ing. J. K., manžela jednatelky/společníka žalobkyně Mgr. L. K. Úhrada dluhopisů upsaných Ing. R. pak byla provedena v plné výši formou zápočtu se zápůjčkou poskytnutou Ing. R. ve výši 523 000 Kč a ve zbylé části, tj. 6 147 000 Kč, se zápůjčkami poskytnutými Ing. R. Úhrada dluhopisů upsaných Ing. K. byla provedena v plné výši formou zápočtu s poskytnutými zápůjčkami Ing. K. Žalobkyně tedy emisí dluhopisů nezískala nové finanční prostředky. 7. Žalobkyně v další části žaloby cituje z napadeného rozhodnutí a odkazuje na judikaturu, kterou žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, s tím, že je jí známo, že problematikou korunových dluhopisů se správní soudy zabývaly v desítkách rozsudků a v zásadě ve všech shledaly prvky zneužití práva za prokázané. Tento závěr byl podle žalobkyně podroben významné kritice ze strany odborné veřejnosti, neboť odporuje konceptu zneužití práva, jak byl dosud judikován Soudním dvorem Evropské unie i tuzemskými správními soudy. Žalobkyně se tak nevymezuje pouze vůči právním závěrům žalovaného v napadeném rozhodnutí, ale rovněž vůči zobecňujícímu a paušálnímu způsobu aplikace dosavadní judikatury na řešenou věc. 8. V podaném odvolání žalobkyně namítala, že správce daně nesprávně a nedostatečně vymezil smysl a účel žalobkyní údajně zneužité právní úpravy, tj. ust. § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Správce daně účel tohoto ustanovení definuje tak, že chování žalobkyně je zneužitím práva, neboť emisí dluhopisů nezískala žádné nové finanční prostředky. Správce daně tedy argumentuje, že účel ust. § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů je naplněn pouze tehdy, když poplatníkovi přibydou nové volné finanční prostředky. Žalobkyně tento názor nesdílí. Podle jejího názoru k úročení dluhu dochází i v jiných situacích než při čerpání nového úvěru či půjčky, například při refinancování existujících dluhů. V těchto případech je naplněn obecný účel a smysl daňové uznatelnosti dle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Zužující výklad podaný správcem daně proto nemůže obstát. 9. Žalobkyně namítá, že žalovaný se s odvolací námitkou nevypořádal správně. V napadeném rozhodnutí neuvedl jiný smysl a účel ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, s nímž má být chování žalobkyně v rozporu, a shodně jako správce daně opakovaně zdůrazňuje jako stěžejní atribut naplnění objektivní podmínky skutečnost, že žalobkyně emisí dluhopisů finanční prostředky nezískala. Tento závěr výslovně vyplývá z bodu 122 napadeného rozhodnutí, z něhož žalobkyně v podané žalobě cituje. 10. Podle názoru žalobkyně nelze závěry žalovaného interpretovat jinak než tak, že smyslu a účelu ust. § 24 odst. 1 zákona odporuje situace, kdy dojde k refinancování existujícího dluhu od spojených osob, konkrétně ke změně výše jeho úročení a data splatnosti. Nic jiného se totiž v daném případě nestalo. Důsledkem z pohledu žalovaného „umělé“ a ekonomicky neodůvodněné transakce je skutečnost, že došlo k parametrickým změnám dosavadního existujícího závazkového vztahu mezi žalobkyní a spojenými osobami. 11. Žalobkyně namítá, že úroky obvykle souvisí se získáváním nových finančních prostředků, avšak nejde o jedinou situaci, kdy k úročení dluhu dochází a kdy je přesto naplněn účel ust. § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Refinancování je ze své podstaty nahrazením jednoho finančního zdroje jiným. Pokud byl původní zdroj reálný a úroky z něj daňově uznatelné, měly by být daňově uznatelné i úroky z dluhopisů. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2025, č. j. 7 Afs 257/2023, z něhož cituje. 12. Jako druhý důvod zamítnutí odvolání žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že objektivní podmínky testu zneužití práva vyplývají z daňových důsledků na straně příjemců, tedy držitelů korunových dluhopisů, kdy úroky z korunových dluhopisů s nominální hodnotou 1 Kč nejsou reálně daní z příjmů podrobeny. Žalovaný však podle žalobkyně nijak srozumitelně nevysvětlil, jak tato skutečnost souvisí s předmětem daňového řízení, tj. s otázkou daňové uznatelnosti úroků na straně emitenta. 13. Žalobkyně nenalézá v napadeném rozhodnutí srozumitelné vysvětlení, jaký vliv má na daňovou uznatelnost nákladových úroků skutečnost, že se daňový subjekt rozhodl refinancovat existující dluh. Z hlediska daně z příj